Rubriky (2) - Diochi

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 25. březen 2019

MUDr. Jan Vojáček vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, ale na dráze klasického lékaře dlouho nevydržel. Postrádal komplexní přístup při práci s klientem. Hledání příčinných souvislostí vzniku chronických nemocí mu umožnila až funkční medicína, kterou vystudoval dálkově na americké Univerzitě funkční medicíny.

Pocházíte z lékařského prostředí, ale klasickou medicínou se nezabýváte. Jaká byla vaše cesta k funkční medicíně?

Na gymnáziu, kdy se rozhodovalo na jakou vysokou školu pokračovat, jsem vlastně ani neuvažoval, co bych opravdu chtěl dělat. Ani jsem to v té době nevěděl. Medicína byl určitý automatizmus rodiny – otec je lékař a i moji nejlepší kamarádi chtěli jít na medicínu. V průběhu studia jsem ale cítil, že vlastně nevím, co by mě na poli medicíny bavilo a žádný obor mi nepřirostl zcela k srdci. Možná i proto jsem se po promoci zkusil naplno profesionálně věnovat fotbalu a ono to na nějakou dobu šlo. Měl jsem možnost zakusit první i druhou českou a první slovenskou ligu. K funkční medicíně vedla ještě dlouhá cesta.

Kdybyste našel naplnění ve fotbale, tak je z vás teď fotbalista?

Když už jsem měl medicínu vystudovanou, tak se ode mě očekávalo, že jednou budu doktor. Proto jsem si pořád dával na váhy, jestli má smysl pokračovat ve fotbale, nebo už začít dělat medicínu na plný úvazek. Cítil jsem, že musí přijít nějaké zásadní rozhodnutí. To mi pomohl udělat kamarád, který žil ve Skotsku, rozhodl jsem se, že pojedu za ním. Byl to vlastně další útěk od medicíny a také z prostředí, které mě silně ovlivňovalo. V té době jsem se cítil jako ve svěrací kazajce a věděl, že musím odjet. Toto rozhodnutí se ukázalo zcela zásadní pro můj další vývoj, protože ve Skotsku jsem měl klid na práci na sobě a ujasnění si, co vlastně v životě chci. Uvědomil jsem si, že nechci být klasický lékař jen proto, že se to ode mě očekává. Ve Skotsku jsem začal studovat další medicínské směry, životní filozofie, Eckharta Tolleho, Toltéky, ajurvédu, reflexologii, čínskou medicínu, akupunkturu, jógu, psychosomatiku, různá náboženství, filozofii… načerpal jsem tam obrovské množství informací.

Takže teprve ve Skotsku se vám otevřely dveře k dalším oborům?

Ano, byl tam na to čas a prostor. Z různých směrů se ve mně vždy něco uchytilo, důležitá esence, v tu chvíli už bylo jasné, že nemůžu být klasický doktor. Není to o tom, že by klasická medicína byla špatná, ale najednou mi připadala velmi redukcionalistická a mechanistická. Má pouze úzký pohled na náš život a zdraví, organizmus, systém. Kdybych do toho takto neprohlédl, tak by se ze mě stal klasický lékař, ale pravděpodobně nešťastný a nenaplněný.

Vybral byste si tedy jeden obor?

Což se i na nějakou dobu stalo. Když jsem se vrátil, začal jsem pracovat na ortopedii. A zase se mi začalo dít přesně to, co se mi dělo na medicíně. Nervozita, svalové záškuby, klepaly se mi ruce, byl jsem nervózní z operací, protože typologicky jsem na to nebyl. Zažíval jsem příznaky dekompenzovaného stresu a napětí. Obdivuji svoje kamarády, kteří každý den operují, ale oni mají jinou povahu než já.

Západní společnost je dnes sužována epidemií chronických onemocnění, ke kterým klasická medicína přistupuje stejně jako k akutním stavům.

V případě akutních stavů je ale klasická medicína na vysoké úrovni.

Rozhodně, v akutní péči je medicína úžasný nástroj k záchraně života, či zlepšení kvality života v důsledku nápravy nějakého devastujícího poranění. Ale západní společnost je dnes sužována epidemií chronických onemocnění a to je zcela jiná píseň. A klasická medicína k těmto stavům přistupuje naprosto stejně, řeší pouze symptom tím, že ho nějakým léčivem blokuje. To ale nemůže z dlouhodobého hlediska problém vyřešit, protože u chronických nemocí je to problém celého systému organizmu a ne jenom jeho nějaké části, kde se nemoc projeví.

Obvykle lék na určitou nemoc i způsobí něco dalšího a na to dáme další lék…

To už jsou důsledky toho procesu, který z hlediska dlouhodobého nemůže být zcela funkční, protože neřeší podstatu vzniku chronického stavu. Navíc léky jsou látky tělu cizí a vždy si vyberou nějakou daň v podobě vedlejších účinků na organizmus. Přes stromy jsme přestali být schopni vidět les. Není na to čas a lidé chtějí v tomto rychlém světě rychlá řešení. Díky tomu i klasická medicína, která tímto způsobem léčí chronické nemoci, má obrovský smysl pro velké množství lidí, kteří žijí rychlým způsobem života – nevědomým, s určitým odevzdáním zodpovědnosti do rukou lékaře. Takto funguje celý systém už od počátku vzdělávání. Pasuje lékaře do role, že musí přece vědět, co se s tím člověkem děje a musí to vyřešit. Takto jsou lidé vychováni, že to za ně někdo vyřeší.

Vaším oborem je funkční medicína, na jakých principech funguje?

Funkční medicína neztratila celkový nadhled, nepřestala vidět les. To znamená, že neřeším vysoký krevní tlak, ale řeším konkrétního člověka, co ho v čase formuje a proč se to nakonec projevilo jako nemoc. Řeším život a životní styl unikátní lidské bytosti, která sedí přede mnou. Celý život nás něco formuje a ovlivňuje. Organizmus na to pouze reaguje a přizpůsobuje se tomu. A je jen potřeba přijít na to, proč ztratí schopnost se na dané podmínky adaptovat a změní své fungování natolik, že se začne projevovat patologicky, nějakým symptomem, či nemocí. Oblasti vlivu jsou ty, které nás po celý život formují. Je to prostředí, ve kterém žijeme, životní styl, který volíme a samozřejmě naše podvědomé vzorce chování, které způsobují reaktivitu naší mysli v určitých situacích a tím tvorbu emocí a pocitů.

Každý z nás je asi jinak citlivý?

Ano, každý z nás získá určité predispozice a během raného vývoje organizmu vzniká citlivost jednotlivých systémů na určité vlivy a faktory. Proto mě zaujala funkční medicína, protože dokáže stanovovat konkrétní zátěže konkrétního člověka. Je potřeba individuálně zkoumat, kdo je na jaké faktory citlivý a jak jeho organizmus reaguje a v jakém je stavu. K tomu funkční medicína používá různé testy, včetně laboratorních, ale jsou mnohem komplexnější než ty, které používá klasická medicína. Komplexní v tom, že hledá podstatu toho, co se s organizmem děje a ne jen, čím je způsoben daný symptom.

Takže provádíte normální laboratorní vyšetření? Je to tedy stejné jako v klasické medicíně?

Jeví se to tak, ale je zde zásadní rozdíl v přístupu k daným testům a výsledkům. Funkční medicína vychází z toho, že na vrcholu pyramidy je určitý proces způsobující zdravotní problém, symptom, ale ve větší hloubce jsou narušeny důležité regulační procesy až na úrovni buněk. Tato narušení je potřeba řešit, aby se nemusel pouze blokovat určitý symptom specifickým lékem. V lidském těle máme určité důležité systémy, které udržují stav zdraví a rovnováhy vnitřního prostředí. Funkční medicína se proto zabývá těmito systémy, zkoumá stav autonomního nervového systému, hormonálního systému, imunitního systému, stav střeva a střevního mikrobiomu, střevní propustnosti, hladinu důležitých mikronutrientů, esenciálních látek pro zdravý buněčný metabolismus, míru toxické zátěže… Jdeme pod povrch toho, co se s tím konkrétním člověkem děje, jednoduše shrnuto – zajímá nás, co buňkám chybí, co přebývá a proč jsou špatně řízeny.

Jak vypadá práce s klientem konkrétně?

Máme tři hlavní oblasti, na kterých pracujeme – životní styl, psyché a prostředí. Na začátku je vždy důsledný pohovor s klientem. Následně se domlouváme, jaké testy je potřeba provést. Dle výsledků nastavujeme individuální plán, a to jaké změny je potřeba provést v těch 3 důležitých oblastech. Totiž stálý vliv faktorů z těchto oblastí formuje náš organizmus a ovlivňuje aktivitu našich genů. To je i základní princip nové vědy, tzv epigenetiky. Náš organizmus obvykle aktivně používá pouze 1 – 5 % z celkových 20 000 genů. To, které to jsou, můžeme ovlivnit, a tím ovlivníme, zda budeme zdraví, nebo nemocní. Tvoříte tak vlastně zdravé, nebo nemocné cihly a maltu ke stavbě vlastního těla.

V dnešní době je často skloňován stres jako příčina různých onemocnění, ale prožívání stresu je asi také individuální záležitost?

Ano, všichni se shodnou na tom, že je ho vlastně moc. Ale jak je možné, že když jsme všichni ve stresu, že někdo onemocní dřív a někdo později? Někdo ve dvaceti a někdo v osmdesáti? A co to vlastně stres je? Dřív byly války, hladomor, bídná hygiena, boj o každodenní život. To byl ten pravý akutní stres, tak o co se jedná dnes? Problém dneška se dá shrnout pod rčení: tisíc maličkostí umořilo vola. Dnes jsme pod vlivem stresu chronického, tzv. bezpohybového v úplně jiné intenzitě než tomu bylo dříve. Ale na druhou stranu díky současnému odklonění od přírody, od svých těl, opravdových potřeb, od sebe navzájem, se těmito stresory nízké intenzity skutečně stalo tisíce faktorů. Od těžkých kovů v ovzduší, přes nejrůznější přidané látky v potravinách, v kosmetických prostředcích, v čistících prostředcích, ve vodě, až po nefungující vztahy. Proto se dají stresory rozdělit do obasti chemického stresu, fyzického stresu a psychického stresu. Ale proč těmto stresorům dříve nebo později podlehneme? Důvodem je, že organizmus má určité penzum adaptačních schopností, jak se se stresem v čase vyrovnat. A zde právě záleží na intenzitě stresu. Velmi intenzivní fyzický stres může způsobit zranění. A zde jsme u akutní medicíny. Ale u chronických nemocí je potřeba volit jiný přístup, velmi komplexní, jemnější a individuální. Chronická nemoc nastane vždy, když se vyčerpají adaptační rezervy, to je bod, kde již organizmus začne stres somatizovat.

Jak poznáte, jak moc jsou rezervy vyčerpané?

Existuje na to několik způsobů. Jeden z těch velmi jednoduchých a přitom velmi dobrých je test nadledvinek na kortizol, tzv. kortizolová křivka. Tato křivka ukáže, zda je organizmus v tzv. stresové fázi, či fázi vyčerpání, z hlediska hormonálního systému. A tento test poukazuje na rozdíl v přístupu funkční a klasické medicíny. Klasická medicína by hledala až patologii nadledvinek, tedy zcela jiné referenční hodnoty než medicína funkční. Ta má přístupy jemnější, zároveň ne izolované, ale zasazující do celkového kontextu stavu organizmu a v kombinaci s dalšími zjištěními.

A jak se kortizol „nahodí“?

To je moje hlavní náplní práce s klienty. Je potřeba obnovit adaptační rezervy. Identifikací konkrétních stresorů a provedením klienta patřičnými změnami se rezervy opět doplní. Náš organizmus je extrémně inteligentní, nesnažme se ho přechytračit, stačí jen vytvořit správné podmínky pro obnovení správného fungování.

Zmínil jste i vztahy? Ty bývají velkou zátěží.

Ano, vztahy jsou jednou ze zásadních oblastí. Lidé si ale neuvědomují jednu podstatnou věc. Všechny vztahy v našem tzv. sociomu, což je prostředí našich blízkých vztahů, začínají u vztahu k sobě. A že kvalita vztahů a tím tvorba pozitivních, či negativních emocí a ještě navíc projevených, či potlačených, hraje jednu z nejdůležitějších rolí pro vznik chronických nemocí. Shrnuto – vztah k sobě je jeden z hlavních faktorů pro zdraví a vznik nemoci.

Co vztah s velkým Tvůrcem? Patří do vaší filozofie i víra?

Člověk něčemu musí věřit, obecně dnes věříme v určitou materialistickou podstatu našeho života a na to je nabalený konzumismus, a tím pádem se cítíme odpojení. Vládne rozum a cit a srdce jsou upozaděny. Já věřím v zákony přírody. Tomu Něčemu říkám Architekt… Architekt vytvořil zákonitosti, zákonitost buď platí, nebo neplatí. Lidé zapomněli na jednu podstatnou věc – my jsme příroda. Jsme součástí tohoto systému, nejsme vydělená entita. A proto tyto zákonitosti platí i pro nás a uvnitř nás.

Vydělená entita ze systému je vlastně rakovinová buňka?

Přesně tak. My jsme ta příroda, my jsme přímo stvořeni Architektem na základě zákonů přírody. Díky tomu, že jsme se od nich odpojili, tak trpíme syndromem odcizení. Jsme odpojení od svého těla. Co se stane, když jste odpojená od svého těla? Nevnímáte správně jeho signály, nevnímáte pocity, nevnímáte skutečné potřeby svého těla. Dříve nebo později dojde k vyčerpání adaptačních rezerv. Pokud byste byla schopná reagovat, tak okamžitě změníte situaci, abyste je nevyčerpávala a tím neonemocněla.

Současný trend je vracet se do těla – různé terapie s tím dnes hodně pracují.

Ano, a jsou extrémně účinné. Proto součástí tohoto systému, který v Endale máme, je důsledná práce s tělem na úrovni specifické fyzioterapie a viscerální manipulace.

K obvodnímu lékaři jdete, když máte angínu, chřipku, trpíte nějakým problémem. K vám asi přijde člověk v jiné situaci. Odchází od vás člověk s diagnózou, podobně jako to dělá klasická medicína?

Ne, většinou sem přijde člověk, který má nějakou diagnózu a chce začít se sebou pracovat a potřebuje vědět jak. Většinou je již důkladně klasicky vyšetřen a často již bere léky. Nebo třeba přijde člověk, který je zklamaný klasickou medicínou v tom smyslu, že pociťuje nějaké neduhy, ale žádná diagnóza mu nebyla stanovena, protože to je jakoby neuchopitelné. Takoví lidé končí často na antidepresivech. Nejradši mám skupinu klientů, kteří přijdou na aktivní prevenci – mají vůli na sobě začít pracovat dříve, než onemocní.

Otázka je, co to vlastně znamená být zdravý? Kdy vlastně začneme být nemocní?

To je velmi důležitý bod. Dnes se to bere tak, že člověk je zdravý, než dostane nějakou nemoc a diagnózu. To je ale velký mýtus. Zdraví znamená plná schopnost se adaptovat v průběhu života na výzvy fyzické, mentální a sociální. Znamená to tedy dlouhodobě zachované adaptační rezervy. Ale lidé tuto schopnost ztrácejí měsíce, léta až desetiletí předtím, než přijde nemoc. A v té době je potřeba aktivně zasáhnout a zdraví obnovit. Obvykle dnes nevíme, jak být zdravý z důvodu odpojení od sebe a od přírody. Často vůbec nezaznamenáme, že jsme zdraví ztratili, v tom žije 75 – 95 % lidí, jak říká WHO. Postupem času někdo spadne do akutního stadia, tedy chřipky, angíny, zánětu močového měchýře, slepého střeva a někdo v průběhu času začne padat do chronického. To probíhá roky a desetiletí a v určitém bodě dostaneme diagnózu, nazve se nevyléčitelná a přiřadí se k ní nějaký lék do konce života.

Tak vlastně vypadá matrix klasické medicíny, na který jsme zvyklí.

A ten fantasticky fungoval v minulém století, protože tam lidé neměli čas řešit, zda se cítí hůř, zda jim fungují vztahy, byly války, komunismus. Lidé byli nadšení, že se konečně přestalo umírat při porodech, přestalo se umírat na akutní stavy, tuberkulózu, zranění, infekt. Vědeckou medicínu postavili na úroveň pána Boha, který všechno vyřeší. To bylo přeneseno do 21. století, kdy se život tak rychle a radikálně změnil – je potřeba také změnit přístup v péči o zdraví.

Současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího.

On to ale úžasný pokrok byl…

Byl, ale i díky tomu se medicína velmi pomalu adaptuje. Vezměte si, jak se za posledních deset let změnil způsob života. Stále se to mění, ale medicína jede na stále stejném principu, to znamená – hledají se lepší léky, hledají se lepší chemoterapeutika, lepší antibiotika, lepší biologická léčba, ale pořád to jede stejnou cestou. A k tomu se pouze dodává, že všichni jsme ve stresu a mělo by se žít zdravým životním stylem. Ale současný systém zdravotní péče lidi k tomu být zdravý nijak nemotivuje a nemotivuje k tomu ani lékaře. Přitom lékaři jsou statisticky jedni z nejvíce nemocných a mající sklon k závislostem a vyhoření. To hovoří o tom, že současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího.

Vy sám musíte být velmi silný, když jste vystudoval klasickou medicínu a vystoupil z matrixu?

Za poslední půlrok se ukázalo, že jsem si vybral takovou cestu, že jsem podstatě mezi mlýnskými kameny. Protože se rozhořel boj proti alternativní medicíně, kterou využívá čím dál více lidí. Ano, chápu, že by mělo mít vše nějaká pravidla, ale tento boj k ničemu dobrému pro lidi nevede. Bohužel na obou stranách často vládnou silná ega.

Ega jsou často připoutána i k duchovním záležitostem…

Přesně tak a já jsem v mlýnku těchto eg z obou stran. Ukázalo se, že pro klasickou medicínu není to, co dělám, medicína, a naopak někteří alternativní praktikanti se mnou cítí ohroženi. Ze všech stran se zvyšují tlaky, ale já maximálně důvěřuji tomu, co dělám, a je to také o velké práci na sobě. Skutečně žiju to, co říká Bruce Lipton, známý neurobiolog, zabývající se epigenetikou, totiž že máme osud ve svých rukou, že jsme tvůrci svého života. Já to beru tak, že já jsem nástroj Architekta a zároveň jsem Architekt. Díky tomu má vše, co se v mém životě děje, pro mě nějaký význam. Kdykoliv se mě něco dotkne, tak je to informace, ale už se z toho nepo…

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 12. březen 2019

Jste vystudovaná mikrobioložka, proč se vaším posláním stala právě výživa?

Tělo mě fascinuje celý život. Už jako malá jsem si malovala výhradně postavičky, které měly krásně štíhlou siluetu těla. V dospělosti jsem začala poznávat a chápat, že naše tělo dokážeme nejlépe ovládat přes jídlo. Studovala jsem biologii, biochemii, molekulární biologii, genetiku a mikrobiologii na Masarykově universitě v Brně a to bylo velice důležitým základním kamenem pro mé další studium a pro pochopení všech možných souvislostí tykajících se těla a jeho fungování. Ale teprve až studium západní a východní dietologie mně zapadlo do celé té veliké tajenky jménem LIDSKÉ TĚLO.

A vaše osobní zkušenost? Mám na mysli redukční diety či různé směry.

Já sama jsem nikdy žádné dietě nepodlehla. Taky asi proto, že jsem celý život byla štíhlá a svou váhu 58 kg si držím již od svých 18 let. U nás doma bylo jídlo velmi důležité, protože tatínek byl velkou část svého života diabetik. Když maminka servírovala připravené jídlo, celá rodina se musela sejít za stolem a v klidu si jídlo vychutnat. Večeře a sobotní i nedělní obědy byly pro mě už od mládí malou společenskou událostí. Tento krásný vztah k jídlu a stolování mi zůstal až do dospělosti. Jídlo pro mě nikdy nebylo strašákem, naopak skvělým partnerem, jak získat opět sílu a energii. Dlouho jsem nechápala, proč ženy kolem mě neustále řeší svou váhu, proč si ordinují všemožné diety, které nefungují. Bylo pro mě velmi fascinující se dopracovat k poznání, že štíhlosti a přirozené váhy lze dosáhnout pouze opravdovým plnohodnotným jídlem. Už od pravěku je tělo postaveno na uspokojování potřeb výživnými potravinami. Jakékoliv živinové omezení – nedostatek jídla – vedl u pravěkého člověka k tvorbě zásob. Tělo si ukládalo živiny na horší časy. Tento fenomén ukládání se zachoval až do současnosti. Moderním hladověním se nazývají všemožné diety, které vždy a zákonitě povedou k jo-jo efektu, jelikož tělo hladovění nemá rádo.

V dnešní době existuje tolik výživových doporučení – jak se v nich zorientovat, jak zjistit, která cesta je ta moje? Někomu vegetariánství svědčí a někdo naopak potřebuje šťavnatý steak...

Výživových doporučení je tolik, že běžný člověk nemá šanci se v nich vyznat. Myslím si, že nastal čas uvést informace o všemožných stravovacích směrech na pravou míru. Pravda o tom nevhodnějším a nejzdravějším je naprosto jednoduchá a obyčejná. Uspokojování potřeb těla jídlem je totiž velmi individuální záležitost. Nadarmo nemáme každý z nás jiný obličej a stejně tak nemáme ani úplně shodné spalování a metabolismus. Je důležité poznat sám sebe! Po kterém jídle se cítím dobře zasycený, plný energie, nedojídám se sladkým? Podle mého soudu je zbytečná nějaká podrobná metabolická typologie, stačí si jen všímat svých chutí – které jídlo nás nejvíce uspokojí a zasytí, je pro nás to nevhodnější. Může se stát, že člověk s rychlým spalováním, který se nadchne pro jídelníček bez masa, po čase dojde k poznání, že je stále nedojedený, že chutě na sladké jsou větší a větší a jeho energie a výkonnost jdou dolů. Naopak pro člověka s pomalým spalováním je jídelníček bez živočišné bílkoviny naprosto vyhovující a je v souladu s jeho metabolismem. U takového člověka může tento stravovací směr přispět k posílení jeho zdraví a štíhlosti.

Už chápete tu individualitu svého těla? Navíc, pro mě jako odborníka na výživu každý stravovací směr představuje riziko živinového omezení. A to rozhodně není cesta ke zdraví. Já osobně si vybírám ze všech moderních stravovacích směrů to nejlepší a učím tomu i své klienty. Na veganství se mi líbí myšlenka zařazovat do jídelníčku více luštěnin, ořechů a semen, na nízkosacharidové dietě se mi zase líbí zaměřovat se ve stravě na dostatek zdravých nasycených tuků , na paleo mě zaujalo zamýšlet se nad bezpečnou konzumací příloh, kterými může být třeba jen zelenina. Myslím si ale, že právě obilniny mají v naší kultuře velmi prastarou tradici, nehledě na spoustu živin, které obsahují. Proto přicházím s inspirací, jak si obiloviny či luštěniny připravovat tak, aby byly bezpečné pro naše trávení. Protože, jak popisuji ve své knize DEJ TĚLU ŠANCI, zdravé střevní prostředí je základem našeho celkového zdraví.

Jak se tedy zdravě stravovat a přitom se nestát otrokem zdravé výživy a shánění těch správných potravin? Spousta lidí argumentuje, že na to prostě nemá čas.

Je mi velmi líto, když někdo použije tyto argumenty jako důvod proč nejíst zdravě. Každý chodíme nakupovat a každý prostě musíme jíst. Tak proč to jednoduše nedělat správně. Stejný čas strávíme nakupováním průmyslových potravin, anebo naopak základních potravin. Tak prostě hoďme do košíku ty správné potraviny! A z nich si potom připravme svačinu do práce anebo večeři. Myslím si, že spíš problém je v neinformovanosti. Většina populace si vůbec nepřipouští, jakou roli v našem životě jídlo hraje. Že dům, aby dlouho stál, musíme postavit z kvalitních cihel, stejně tak naftové auto na benzín nepojede, to ví asi každý. Stejně je to i s naším tělem. Je potom velmi smutné sledovat, jak lidé přistupují ke svým nemocem, často s otázkou, proč právě já? To, že ale na nich dlouhé roky pracovali svým životním stylem, si odmítají připustit. Předcházet všem těmto pohromám v podobě zákeřných, vleklých a chronických nemocí je jednodušší, než si umíme jen představit. Stačí jíst tak, jak tělo od pradávna potřebuje. To je jednoduše, obyčejně a hlavně výživně. A otroky rozhodně nebudeme, protože na rozdíl od našich předků, kteří si museli vše vypěstovat sami, my zajdeme do marketu anebo k farmáři a vše potřebné nakoupíme.

Pořádáte kurzy vaření podle pěti elementů, podle tohoto principu učíte vařit i restaurace. Je pro „našince” čínská filozofie a čínská dietetika aplikovatelná? Kde si můžeme dát takový oběd?

Vaření podle pěti elementů sice vychází z učení tradiční čínské medicíny, ale je naprosto aktuální i pro nás. Především proto, že je postavené na respektování zákonitostí přírody v souladu s lidskými biorytmy. Jak tomu má běžný konzument rozumět? Jednoduše! Jelikož nežijeme v harmonii s přírodou a po celý rok si můžeme koupit v marketech stále stejný sortiment potravin, ztrácíme přehled o sezónnosti a střídání ročních období, pod jejichž vlivem je i naše tělo. Potom se lehce stane, že v zimě, kdy potřebujeme prohřívat, zásobujeme tělo pokrmy, které naopak ochlazují a výrazně snižují naši imunitu.

Pětielementová kuchyně nás učí to, co přirozeně dělaly už naše praprababičky.

Hlavními principy pětielementové kuchyně jsou sezónnost, regionálnost a vaření ze základních potravin v co nejlepší dostupné kvalitě. To, že tato kuchyně vysvětluje, jak jídlem o pěti chutích harmonizovat naše tělo a uvádět ho do rovnováhy, která je základem zdraví, je jen jaká si další přidaná hodnota této kuchyně. Je docela jedno, jestli principům pětielementové kuchyně porozumíme, ale mohu vás ujistit, že naše tělo takovému pokrmu rozumí vždy. Navíc pětielementová kuchyně úžasně chutná a naučí vařit i ty, kteří si mysleli, že se nikdy vařit nenaučí. Mezi ně jsem patřila i já. Ráda bych ještě k pětielementové kuchyni dodala, že se nejedná o žádný další moderní stravovací směr, jde jen přirozený způsob vaření, jakým si pokrm připravíme. Pětielementově si může připravit pokrm jak vegan, tak i zastánce paleo směru.

Pětielementově vařit učím nejen své klienty na kurzech, ale se svým projektem Vitální kuchyně do gastronomických zařízení oslovuji již více jak 9 let různé hotely a restaurace na jižní Moravě, odkud také pocházím. Z těch známějších je to např. wellness hotel Resort Svatá Kateřina v Počátkách nebo hotel ITVV na Hatích ve Znojmě nebo sanatorium pro ženy Helios v Brně.

Jste autorkou „MMR” – metody metabolické rovnováhy – můžete nám ji přiblížit? Je to jeden z dalších trendů či směrů ve výživě?

Právě naopak, tato metoda vysvětluje, jak se naprosto přirozeně a vyváženě stravovat bez ohledu, jaký stravovací směr preferujeme. Cílem této metody je vysvětlit, proč je správně sestavený pokrm na talíři základním předpokladem pro bezchybný chod našeho těla. Jídlo totiž není jen souborem makro a mikroživin, jídlem také ovládáme a nastavuje hladinu metabolických hormonů. Základem pevného zdraví a celoživotní štíhlosti je jejich rovnováha. A právě naše pokrmy mohou metabolickou rovnováhu budovat, nebo ji naopak bořit. Nerovnováha po čase vede ke zdravotním potížím, nadváze či obezitě a nemocem. Metoda MR učí jíst pro zdravou hormonální odezvu.

Jste i zastánkyní přerušovaného hladovění – jaké jsou jeho benefity?

Jak už jsem zmínila, nejsem příznivcem hladovění. Hladovění nejvíce poškozuje játra, která vedle detoxikační činnosti vykonávají stovky dalších. Bez vitamínů skupiny B, bez minerálů, esenciálních aminokyselin a omega-3 tuků játra nemohou detoxikační činnost vykonávat. Proto dlouhodobé hladovky vedou pouze k nekontrolovanému vyloučení toxinů z buněk do krve a díky nedostatku živin pro játra nemohou být toxiny vyloučeny v krátkém časovém horizontu z těla ven. Takový způsob hladovění napáchá v těle více škod a vede k velmi nepříjemným detoxikačním projevům.

Přerušovaná hladovka donutí tělo spalovat tuky.

Ale je tu jistý druh hladovění, který naopak tělu extrémně prospívá hned na několika úrovních. Tento způsob hladovění se nazývá Přerušované hladovění. Jde o krátkou 16 hodinovou hladovku, při které tělu dochází zásoby glukózy, a je nuceno přepnout na ketony, které vznikají rozkladem tuků. Ano, tato hladovka doslova přinutí každé tělo začít spalovat tuky. Už jenom to je skvělá zpráva, protože začít spalovat tuky namísto cukrů u velké části populace vůbec nefunguje. I když lidé drží nízkosacharidovou dietu, nemusí zhubnout ani kilo, jestliže tělo nedokáže tuky využít jako hlavní zdroj energie. Proč právě ženy nemohou spálit své zásoby tuků přesto, že dělají všechno správně, je také mimo jiné i námětem mé další knihy, kterou věnuji výhradně ženám a na které brzy začnu pracovat. Ale zpět k přerušované hladovce, tedy vedle rozběhnutého spalování, dalším benefitem přerušované hladovky je recyklace buněčného odpadu, zvýšení citlivosti buněk na inzulín, ozdravění střevního mikrobiomu, posílení imunity, dokonce věda hovoří i o prevenci nádorových chorob. To vše nám může přinést přerušovaná hladovka. Jde o program, kdy v průběhu 24 hodin, 16 hodin hladovíme a 8 hodin máme prostor pro kvalitní a vyvážené jídlo. Pozor u této hladovky nejde o to, snížit příjem živin za den!!! Diety, ani chybné hladovění nás ke štíhlosti a zdraví nikdy neposunou. Více o přerušované hladovce se můžete dočíst v mé knize.

Ano, v nakladatelství Smart Press vám vyšla kniha Dej tělu šanci a kromě odborných informací v ní čtenáři najdou spoustu lákavých receptů, které vychází z principů TČM. Jsou pokrmy stejně chutné jako zdravé? Pochutná si gurmán na zdravém vaření?

Je veliká škoda, že zdravá výživa má nálepku nechutné stravy. Já si myslím, že je to právě naopak. Jídlo z poctivých základních ingrediencí je chutné už jenom tím, že obsahuje kvalitní potraviny. A když se k těmto kvalitním potravinám přidá kvalitní koření a bylinky, jídlo se stane hotovou delikatesou. To je také podstata mých pětielementových receptů. Zjistila jsem, že snad největším problém při vaření ze základních potravin je dochucování pokrmů. A principy pětielementové kuchyně učí, že jídlo musí obsahovat pět chutí. Takové jídlo je chuťově naprosto vyvážené a vždy skvěle chutná. Ten, kdo podlehne dodržování těchto jednoduchých zásad při pětilementovém vaření, vaří vždy zaručeně chutné a skvělé jídlo. Myslím, že tady by se mnou souhlasili všichni mí klienti a příznivci Vitální kuchyně. Vyzkoušejte!

Rádi!

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 27. únor 2019

Jméno Miloš Matula je většině čtenářů SFÉRY známé. Nicméně pro ty ostatní - mohl byste stručně představit sebe a své aktivity?

Absolvoval jsem FAMU, jsem původně filmovým a hudebním producentem, reklamním a PR specialistou, ale v současnosti jsem především spisovatelem, žurnalistou, duchovním učitelem, koučem, terapeutem, cestovatelem a badatelem. Dlouhá léta se zabývám starověkým Egyptem, alternativní medicínou, spiritualitou a meditací, kterou rovněž učím na svých seminářích v rámci své šamansko-ezoterické školy Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla v České republice, na Slovensku i v zahraničí.

Jak se z filmového producenta stal duchovní učitel? Neláká vás propojit světy a třeba natočit duchovní film?

To je dlouhá historie. V roce 1990 se rozpadlo Filmové studio Barrandov, které bylo výrobcem/producentem českých filmů i zakázek ze zahraničí a transformovalo se jen na Ateliéry Barrandov, Laboratoře atd... Začal jsem dostávat od mých kamarádů - včetně režiséra Milana Cieslara - nabídky na natáčení reklam. Bral jsem to v té době jako přechodnou zkušenost. Jelikož jsme potřebovali produkční zázemí, založil jsem filmovou, produkční a reklamní agenturu, v které jsem nakonec setrval dvacet let. V průběhu této doby - někdy v polovině 90.let - tedy několik let poté, co jsem sám začal studovat různé směry z oblasti alternativní medicíny, sebepoznání, magie a ezoteriky - jsem organizoval různé semináře z oblasti spirituality, alternativní medicíny a ezoteriky na jedné chatě v Krkonoších. A na jednom ze seminářů, kde jse měl vždy 2-3 lektory včetně mé dobré přítelkyně - legendy české astrologie Zoši Kinkorové, se stala taková humorná příhoda, ač se mi v tom okamžiku humornou moc nezdála. Nimcéně o co šlo: přišel jistý kabalista, který byl lehce podnapilý, sedl si a řekl všem asi 25 účastníkům, že kabala je tak tajná, že o ní nemůže vůbec vyprávět, zvedl se a odešel (smích). V tu chvíli mě Zoša přinutila za něj zaskočit a odpřednášet vše, co jsem se do té doby naučil včetně meditací, alternativní medicíny, starověkého Egypta a Barbry Streisandové. A jelikož mělo mé asi čtyřhodinové vystoupení velký ohlas, přišla za mnou opět Zoša s tím, že ať se vykašlu na ostatní lektory, založíme si svou vlastní školu a budeme jezdit jen my dva spolu. Což se také stalo. To byl přelom let 1999-2000. A tak jsem založil šamansko-ezoterickou školu DUCHOVNÍ CESTA POKOJNÉHO BOJOVNÍKA SVĚTLA. Se Zošou jsme jezdili společně asi první čtyři roky a jelikož jí pak už cestování začalo zmáhat (v té době jí bylo již kolem 80let!), začal jsem pokračovat sám. Občas s nějakými hosty. Letos už moje škola funguje 19.rokem.

A co se týká propojení duchovní výuky a filmu... proč ne!? Přineste 50 milonů a jdem na to! (smích) Ale vážně: není to tak jednoduché. Dokonce jsem napsal i filmovou povídku a jednal i v Los Ageles, ale za vším hledejme kapitál. Když si uvědomím, jakou práci mi občas zabere sehnat sponzory-reklamní partnery na mé knihy, kde se pohybujeme většinou v rozmezích 120-200.000Kč, tak se zatím věnuji psaní a učení. Ale nikdy neříkej, nikdy, že!?? (smích) Pravdou je, že bych se k filmu rád vrátil, ale už ne jen jako producet, ale jako režisér s vlastními projekty a vizemi...

Píšete knihy o Egyptě, je tam asi silné propojení...co vás na něm přitahuje nejvíce?

Když jsem byl malý, bylo mi asi tak osm až deset let, dostala se mi do ruky kniha o faraonu Tutanchamonovi a jeho, Carterem objevené, úžasné hrobce se všemi těmi poklady. Byl jsem fascinován úžasnými artefakty z dávné země, která mně, dítěti, připadala jako z jiného světa, ale zároveň mi byla velmi, až intimně blízká. Od této doby, od kontaktu s touto knihou, na kterou jsem nikdy nezapomněl, započal můj zájem o vše, co se týkalo starověkého Egypta, jako by se přede mnou, ale i kdesi uvnitř mě samotného začalo „něco“ pomalu odvíjet a rozkrývat. Poslední silný impulz přišel při mé návštěvě Egyptského muzea v Káhiře v polovině devadesátých let v oddělení exponátů z amarnského období, kde na mě hleděla kolosální socha faraona Achnatona, z níž jako by vyzařovalo určité světlo. Tehdy jsem dostal impulz, který mne přivedl k práci na projektech, týkajících se faraona Achnatona. Má láska k této starověké civilizaci a všemu, co je s ní spjato, vyústila nakonec v knize Achnaton a Nefertiti, faraoni Slunce, kde jsem shrnul své více jak třicetileté bádání.

Vydal jste Thovtovy hermetické karty, povězte nám o nich něco víc. Spousta z nás si vybaví klasické tarotové karty...jak se liší? Jaké poselství nám Thovt přináší? O co se vlastně opírá Thovtovo učení? Avizovaná kniha již vyšla?

THOVT, hermetické meditační karty jsou mými prvními vykládacími kartami a vydal jsem je v roce 2016. Šestnáct let vedu svoji šamansko-ezoterickou školu Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla, kde s meditačními kartami pracujeme. Za ta léta jsem jich vyzkoušel celou řadu a toužil jsem mít vlastní. Tím, že moje rozepsaná kniha Učení boha Thovta mi dá ještě trochu zabrat, co se času týče, vybral jsem některá témata, které byly vhodné právě pro meditační karty. Texty jsem pochopitelně musel uzpůsobit, zjednodušit a opatřit nadpisy. Dárková sada obsahuje sadu 32 karet s hermetickým učením egyptského boha Thovta, brožurku a dárkovou krabičku. Nádherně zpracované karty obsahují léčivé fotografie, které jsem pořídil jako ilustrace ke svým knihám během mnoha cest do Egypta, na které se jejich prostřednictvím mohou vydat i uživatelé karet. Jak na ty skutečné, tak i na ty mimosmyslové. Právě zmíněné karty totiž tvoří společně s přiloženou brožurkou stezku zasvěcení v 32 krocích. A co je cílem této stezky? Vidět srdcem... Texty k jednotlivým tématům na kartách jsou autentickými texty boha Thovta a obsahují klíčová slova s poselstvím, jež Thovt, tento nebešťan, přinesl lidstvu na planetu Zemi.

K čemu karty THOVT slouží a pro koho jsou určeny?

Hermetické meditační karty THOVT jsou určeny všem duchovně hledajícím. Nacházíme se ve velmi zajímavé době intenzivních změn kolem nás, i v nás. Tato transformace je doprovázena změnou cyklů, jak už o tom učili starověcí Egypťané či Mayové. Jsme na prahu Věku Vodnáře. Podle starověkých Egypťanů opouštíme Věk 5. Slunce s názvem Amon a vstupujeme opět do Věku 1. Slunce s názvem Cheprer. Toto nadcházející období značí zrození nového Věku, zrození nového dne, zrození zcela nového cyklu. Stále více lidí se vydává cestou uvědomění, duchovní cestou hledání sebe sama.

Jak se karty THOVT vykládají?

Hermetické karty obsahují poselství, která mohou pomoci transformovat každou oblast našich životů. Sada 32 karet THOVT nám usnadní komunikaci s duší, Vyšším Já, duchovními ochránci, anděly, Thovtem i samotným Bohem a umožní nám získat od nich rady během meditací i na duchovní cestě. Pomocí obrázků a textů na hermetických meditačních kartách THOVT se můžeme ponořit do dvaatřiceti různých energií s učením egyptského boha Thovta. Vnímáním a prociťováním energií jednotlivých obrázků i textů se dokážeme propojit s energií boha Thovta. Tím začíná proudit energie... – může dojít k uvolnění bloků, rozproudí se energie a nová životní síla, vědění a skryté schopnosti. Hermetické meditační karty THOVT lze využívat k meditaci i k objasnění určitých otázek či situací z vašeho života. Přiložená příručka, která je součástí tohoto dárkového kompletu, obsahuje srozumitelný návod, jak s těmito kartami pracovat.

Zamiloval jste si i Střední Ameriku...

Ano, poprvé jsem ji navštívil v roce 2008, abych poznal potomky Mayů a seznámil se s učením a moudrostí jejich předků, které jsem zúročil ve své další knize 2013: Hvězdná brána k Novému věku, která se zabývá nejen učením a tradicemi starověkých Mayů i jejich kalendářem, ale rovněž časovým zrychlením, starověkými civilizacemi a transformací vědomí v období let 1997-2026.

Co z učení Mayů vás nejvíce oslovilo, nejsilněji na vás zapůsobilo?

Nepředpokládal jsem, že někdy nějakou knihu o Mayích napíšu, ale jak už to tak bývá... (smích). Zkrátka mi to vyvěštil jeden šaman ve Střední Americe a bylo! Ale vážně: když jsem do Střední Ameriky začal jezdit, překvapilo mne, že zdejší šamani, indiáni, léčitelé či mayští stařešinové učili o mayském kalendáři či o mayských kodexech úplně něco jiného, než se běžně publikovalo u nás či na západě. A to mne začalo zajímat. Jde o učení cyklů, nejedná se tedy jen o učení o kalendáři, který skončí, ale o cyklech, které sahají až někam 900 milionů let do hitorie. Tou dobou už jsem měl za sebou studium dvou směrů orální tradice starověkého Egypta a všechno to začalo zapadávat a to mne nakonec pohltilo... Nehledě na mayské monumenty, orientované dle hvězd, na mayské panovníky, kteří vypadají špíše jako Mongolové či Číňané, na pyramidy, které jsou obestaveny dalšími pyramidami a které jakoby tam někdo snesl jeřábem. A nemluvě ani o mayských bozích, soškách, na které jsem narazil při svých cestách, které ukazovaly, že je všechno zkrátka jinak...

Vaším zatím posledním počinem je kniha Moudrost pokojného bojovníka světla, se kterou se čtenáři mohli setkat i na stránkách Sféry - co v ní čtenáři najdou?

Moje nová kniha Moudrost pokojného bojovníka Světla je skutečnou knihou moudrostí na každý den. Před téměř jedenácti lety založil na Facebooku stejnojmennou komunitní stránku své šamansko-ezoterické školy Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla, kde jsem začal publikovat denní myšlenky a moudrosti jak své, tak dalších moudrých lidí - duchovních učitelů, spisovatelů, filozofů, vědců, mudrců, ale také hvězd showbyznysu, které se spiritualitě věnují. Zájem o tyto myšlenky byl obrovský, a tak jsem se rozhodl nejlepší myšlenky vybrat a vydat knižně. Vznikla kniha výjimečná - doslova věčná kniha Moudrost pokojného bojovníka Světla - moudrosti na každý den. Tyto moudrosti byly přiřazeny ke každému jednotlivému dni, takže čtenář má možnost každým dnem od 1.ledna až do 31.prosince projít cestou duchovního probuzení. A dalším rokem opět od začátku...

Nalaďte nás, vyberte několik „perel“ a podělte se o ně s námi.

Hned úvodní citát, který jsem dal do knihy jako motto, je od Eliphase Léviho a zní:

„Všechna náboženství a všechny vědy se spojují s jednou jedinou vědou, která je vždy skrytá před masami lidí, a přenáší se od věku k věku, od zasvěcení k zasvěcení, pod závojem mýtů a symbolů.“ Nebo další od Osha: „Jestli přijde meditace, musí přijít i láska. Jestli láska nepřijde, znamená to prostě jen to, že ještě nepřišla meditace. Odevzdejte se lásce.“ Případně od dr. Marty Foučkové: „Pravda Boží je jedna, všichni ji hledáme. Někteří usilovně, jiní jen tehdy, když jsou přinuceni. Hledáme všichni. Někteří čekají, jiní mají rychlý úspěch. Tato potřeba prostupuje každou duší, každý slyší toto volání, jen ho uposlechnout. Čas dozrál tak, že už většinu lidí nutí k zamyšlení, proč neodložit těžkosti života a neustálou nevědomost. Nacházíme se ve zlomovém čase mezi dvěma věky, a tak nastupující Nový věk nás nutí k zamyšlení o smyslu práce na sobě. Nalézt pravé hodnoty života.“ Nebo od mystika Omraama Mikhaela Aivanhova:„Svět potřebuje více a více lidských bytostí schopných oddat se práci se Sluncem, protože jen Láska a Světlo mohou změnit lidstvo.“ A poslední ode mne: „Jsi starý jen natolik, nakolik se cítíš. Nezapomeň, že duše nezná tvůj rodný list, ten zná pouze tvá mysl.“

Kde si mohou čtenáři Vaše knihy koupit?

U dobrých knihkupců či na mém e-shopu zde: www.milosmatula.cz.

Mimo psaní knih a vydávání meditačních CD také pořádáte různé expedice a zahraniční cesty. Mohou s Vámi naši čtenáři vycestovat i v letošním roce a kam?

Pořádám a vedu mnoho expedic, meditačních cest, předprázdninových či prázdninových pobytů s duchovním programem, vycházející z mé šamansko-ezoterické školy Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla. Ta je zase založena na práci s energií podle mysterijních chrámových škol starověkého Egypta, kam se vypravíme ještě koncem března. Cesta má název Po čakrách Egypta a po stopách bohů a faraonů Slunce. Letos to budou ale i další cesty: například v září cesta do Kolumbie nejen Za indiány Arhuacos do pohoří Sierra Nevada de Santa Marta. Listopad 2019 bude opět ve znamení cesty za mým kamarádem šamanem Augustinem Grefou do Ekvádoru s názvem Za šamany do Ekvádoru, kde navštívíme i multidimenzionální jeskyni Cueva de los Tayos. Kromě standardních předprázdninových a prázdninových cest na řecké ostrovy v květnu a červnu (letos je to Rhodos) a do Tyrolska (přelom června/července) nemohu zapomenout na dvě novinkové cesty s kolegyní naturopatkou Alishiou Gajič Za pyramidami do Bosny koncem dubna a začátkem května to budou Megality na Menorce. Chtěli bychom taky připravit letos spolu do třetice cestu v říjnu do jihozápadní Francie Za Katary do Carcassonne, tak držte palce!

Kromě zahraničních cest a expedic pořádáte přednášky a workshopy na „domácí“ půdě. Prozradíte nám svůj program pro nejbližší období?

Zrovna odpovídám na vaše otázky těsně před odjezdem na téměř měsíční slovenské přednáškové turné, které se koná 2-3x ročně. Mezitím mám povinnosti i u nás v České republice, kde přednáším tam, kam mě pozvou. Jedná se vždy o dvou až tříhodinové přednášky/workshopy, které jsou takovou ochutnávkou na moji šamansko-ezoterickou školu Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla. A kdo by chtěl navštěvovat tuto moji školu, má příležitost se přihlásit do nového cyklu - na základní stupeň "1", který se koná 17. - 19.5. v Hamrech na Šumavě. Přehled všech mých termínů najdou čtenáři na mém webu www.milosmatula.cz

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 7. leden 2019

Pavel Krejčí, znalec knihoven palmových listů, cestovatel, psychoterapeut a zen tvůrce. Jeho jméno bylo v roce 2009 uvedeno v palmovém listu nádího Shivy jako člověka, který má čteče palmových listů poprvé přivézt do Evropy. Pravidelně se vrací do Indie, pořádá semináře a píše knihy.

Tlumočíte zájemcům čtení z palmových listů. Jak jste se k palmovým listům dostal? Osud?

V roce 2008 jsem si při jednom z občasných nákupů pro radost nadělil tašku nových knih. Měl jsem ve zvyku nejdříve všechny prolistovat. Vzal jsem do ruky „Proroctví o Evropě z knihoven palmových listů“ od Thomase Rittera. Obálka? Nic moc. Proč jsem si ji ještě týž večer vzal do postele? Nevím. Četl jsem: „V Indii existují knihovny palmových listů, jež vytvořili svatí rišiové pro ty, kteří se někdy v budoucnu přijdou zeptat na svůj osud.“ Přišlo mi to šílené, ale od čtení jsem se už neodtrhl. Četl jsem celou noc, celý den a pak? Zvedl jsem telefon a požádal německého autora o místo v jeho další expedici do jižní Indie. Mám to tak ve zvyku, vždycky jdu přímo ke zdroji.

Myslíte, že jste byl předurčen?

Asi ano. Musím se přiznat, že úplně na začátku to byla hlavně zvědavost. Později ale začaly věci do sebe zvláštním způsobem zapadat. Hned po svém prvním čtení jsem pocítil potřebu se nějak podělit o svůj zážitek s ostatními. Nechápal jsem to. Vždyť úkol jsem si splnil. Navštívil jsem knihovnu, list se našel a byl mi přečten. Co bych ještě více chtěl? Možná právě proto jsem si začal psát poznámky a ty vtělil do své první knihy. Druhým momentem byla jakási zrající potřeba sdílet prastaré mysterium palmových listů s lidmi v Evropě. Když se mi nedařilo přesvědčit famózního čteče palmových listů Shivu (Veeraperumal Shivashanmugam), který četl listy mnoha významným státníkům, hercům a duchovním, aby přijel v roce 2010 do Evropy, požádal jsem jej, aby si otevřel svůj palmový list a otázal se, zda má jet do Evropy, či nikoliv. V listu skutečně našel informaci, že do Evropy v památném roce 2010 skutečně jet má, a dokonce tam prý bylo uvedeno jméno Pavel – člověk, který jej má do Evropy doprovodit.

Nechávají si ve svých palmových listech číst i významné osobnosti ČR?

Ano, například herec Václav Postránecký, operní pěvkyně Dagmar Pecková, moderátorka a zpěvačka Lenny, spisovatelka Daniela Fischerová, herec Mario Kubec, zakladatelka léčivého divadla Gabriela Filippi, terapeutka Eva Velechovská… a mnoho dalších. Jejich svědectví si můžete přečíst na webových stánkách.

Kdy a proč byly listy sepsány?

Palmové listy napsalo sedm mudrců (Septha Rishies) před 6 až 7 tisíci lety pro ty, kteří se někdy v budoucnu přijdou zeptat na svůj osud. Proč vlastně tito mudrci vykonali takovou práci pro budoucí pokolení? Věděli, že přijde současná náročná doba „Kali Yuga“ (Temný věk), kdy civilizaci ovládne materiálno, člověk bude posuzován podle toho, co má, a ne podle toho, co umí, kdy jedna politická garnitura bude střídat druhou, aby den po svém zvolení politici zapomněli na svůj slib a své úsilí věnovali vlastnímu prospěchu. Věděli, že média ovládne násilí a sex a kulturu levná globální zábava pro široké materiální masy lidí.

Takže vlastníci svého listu mohou skrze vlastní „nápravu” přispět ke změně vibrací na planetě? Mám to tedy vnímat jako službu?

Ano. Můžeme to chápat tak, že život, který žijeme v souladu s naším životním plánem, nám přinese více štěstí a zdraví. Vybereme si skvělého životního partnera a vytvoříme optimální podmínky pro rozvoj talentů a studia našich dětí. Podaří se nám tak pochopit sebe sama a naplnit své životní poslání. Pokud bude planeta plná šťastných lidí, bude zářit jen pozitivními vibracemi.

Kolik listů vlastně v knihovně je? Má každý člověk žijící na zemi svůj list?

Teorie mluví o různých číslech, ale žádná se mi nezamlouvá. Mnohdy je uváděno číslo 80 tisíc, jedna z teorií říká, že lidé, k nimž se palmové listy dostanou, jsou těmi, kteří se v minulých inkarnacích ocitli ve vysokých vibracích. Jiná teorie hovoří o tom, že ten kdo se má k palmovému listu dostat, tak ten palmový list (resp. záznam v palmovém listu) má… Asi nejvíce se mi osobně zamlouvá druhá teorie. Obecně v knihovnách palmových listů jsou nejen svitky, kde jsou popsány osudy lidí, jsou zde ale také informace o jednotlivých kontinentech, zemích a národech.

Znáte tedy osud našeho národa, České republiky?

Víte požádat o čtení palmového listu pro stát, či kontinent je velká zodpovědnost a není snadné připravit podklad pro takové vzácné čtení. Vím, jak na to. Obecně ale platí, že o takovou službu mohou požádat osoby, které mají vliv na běh věcí. Pokud bych požádal o čtení osudu našeho národa, položme si otázku, kterého našeho nebo evropského státníka bych měl následně navštívit a předat mu takový materiál? Omlouvám se našim spoluobčanům, ale prozatím jsem se nepotkal s žádným vizionářem, pro kterého bych byl ochoten takovou věc připravit.

Stalo se, že list pro určitého „klienta” nebyl v knihovně nalezen?

Ano. Při mých cestách do Indie ale řada čtečů, se kterými jsem se potkal, zmiňovalo naši republiku a Japonsko jako místa, kde skutečně velké množství lidí palmový list má.

Jaká je vaše osobní zkušenost? Co vám čtení přineslo?

Své první čtení jsem absolvoval už v roce 2009. Od té doby jsem čtení měl více a mohu říci, že se svým palmovým listem potkávám vždy, kdy přede mnou stojí nějaké zásadní životní, nebo pracovní rozhodnutí. Údajně mnoho státníků nejen v Indii „běžně“ používá pro svá rozhodování své palmové listy.

Z listu se tedy dá číst opakovaně? Rozumím tomu správně, že každé další čtení odhalí jiné aspekty či doplní střípky již rozvyprávěného příběhu? Nebo se „příběh” může i radikálně změnit?

Pokud při prvním čtení nebylo druhé čtení nějak omezeno, lze přistoupit k dalšímu. Asi bych se vyhnul slůvku rozvyprávěný příběh, protože nám tam může naskočit slovíčko dovyprávění. Opět platí to, co není fráze, totiž že: „V danou chvíli je řečeno vše, co máme slyšet“ – ani víc, ani méně!

Jak se má člověk na čtení připravit?

Předem si připravíme cca šest zásadních konkrétních otázek. Čeká-li nás nějaké zásadní rozhodování v osobním životě (svatba, plánování početí dítěte, koupě bytu, stavba domu, stěhování se do zahraničí…) je vhodné požádat o další čtení palmového listu, pokud v průběhu prvního nebylo následné čtení nějak časově limitováno. Třeba druhé čtení jedné z klientek se mohlo uskutečnit až poté, kdy dosáhla 30 let. Pro druhé či další čtení si opět předem připravíme zhruba šest zásadních otázek. Ty mohou být velmi konkrétní, například pokud bylo v rámci prvního čtení specifikováno období pro nalezení vhodného partnera a ten již reálně do života vstoupil, je vhodné se například zeptat na kompatibilitu, kdy se zkoumá přibližně 15 parametrů shody (porozumění, finance, intimní život…) a třeba také na vhodné datum svatby. Často se lidé táží na konkrétní projekt, ať už se týká jejich osobního života, nebo podnikání. I v těchto případech se nám může dostat cenných informací, které nám ušetří čas a námahu. Pokud nás to zajímá, můžeme se dotázat na přesné datum smrti. Ideální je, pokud zájemci „přijdou“ jeho otázky v meditaci, ve snu a podobně. Pokud ne, naformulujeme je v bdělém stavu v klidu a s uvolněnou myslí.

Při čtení se dozvíme, jaký je náš osud, k čemu jsme předurčeni. Co když se nám to nelíbí? Lze osud zvrátit?

Ještě jsem pro žádný časopis neřekl naplno to, co řeknu vám. Palmový list a práce s ním je normálním poradenstvím. Nezprostředkovaně se napojujeme na svůj ZDROJ a na svůj SCÉNÁŘ pro tento život. Pokud se shodneme na tom, že čas od času poradenství potřebujeme, může nám být palmový list užitečným pomocníkem. Vždyť nemusíme chodit daleko, abychom se dozvěděli, že i Albrecht z Valdštejna používal pro svá strategická rozhodnutí italské hvězdopravce a astrology. Palmový list je filozofií přístupu k sobě samému, převzetím plné odpovědnosti sami za sebe pro práci na svém optimálním životním plánu. Já jsem při svých cestách po světě vždy vyhledal nějakého věštce a nechal si něco předpovědět. Někdy se předpověď naplnila, někdy ne. Byl jsem pasivním konzumentem předpovězeného. S palmovým listem nemusím pasivně čekat, zda se něco stane, či ne? Druhý den po přečtení listu můžeme realizovat svůj život, čistit karmu a pracovat sami na sobě a také nemusíme čekat na poslední soud po posledním výdechu v této inkarnaci na matičce Zemi… Kdyby součástí palmového listu nebyl „balík“ nápravných opatření, nikdy bych se palmovým listům nevěnoval! Součástí palmového listu je i kapitola, co můžeme udělat pro potlačení negativních věcí, kterým bychom se do budoucna raději vyhnuli. Po čtení palmového listu čteč tuto kapitolu zpracuje a my ji dostaneme v písemné nebo elektronické podobě.

Palmový list a práce s ním je normální poradenství. Napojujeme se na svůj zdroj a na svůj scénář.

Co si máme představit pod pojmem „balík nápravných opatření“?

Někteří lidé chápou informace ohledně nápravy jako nějaké „vícenáklady“ čtení palmového listu. To je omyl. Převzali jsme odpovědnost sami za sebe a absolvovali první čtení palmového listu. To zůstane jen přečtením informací, pokud nerealizujeme nápravy, nevyčistíme svou karmu či nepotlačíme negativní astrologický vliv planet na naši osobu. Nikdo to za nás neudělá, žádný ministr zdravotnictví ani ministr obrany. Sami jsme strůjci svého štěstí. Práce, které vykonáme, neděláme zpravidla jenom pro sebe, ale také pro své děti a vnoučata.

Náprava je unikátní součástí védického písma, kde staří mudrci přicházejí s vymezením rituálů pro čištění karmy a eliminaci negativního astrologického vlivu planet. Problémy současného života jsou důsledkem karmického dluhu života minulého. Díky védické astrologii je možné v současném životě s karmou aktivně pracovat. Tato řešení – Parihary – se týkají všech druhů lidských potíží. Při nápravě se jedná obecně o odříkávání manter a vykonávání speciálních rituálů v přesně specifikovaných místech, které přímo ovlivňují aktuální etapu našeho života. Jde např. o pooju (čti: pudžu), mantry a rituály, věnování daru (např. pohoštění či obdarovávání chudých lidí) nebo vagya – nošení prstenu, případně speciálního náhrdelníku apod. Všechna tato řešení závisejí na druhu doshi, kterou máme. Dosha je sanskrtské slovo pro „kaz, nepříznivost, nebezpečí“. Existují rozdílné druhy doshy, jako jsou Manglika Dosha, Sarpa Dosha, Kalasarpa Dosha, Putra Dosha, Pitra Dosha a další. Praktickými řešeními lze všechny tyto doshy překonat.

Některá řešení můžeme vykonat sami, například odříkáváním manter nebo návštěvou míst, kde ke karmickému dluhu došlo, jiná za nás může vykonat brahmín, kněz či šaman. Některá jsou naprosto originální a záleží vždy na čteči palmových listů a na jeho umu, jak je pro nás připraví. Nápravou nemusí být vždy návštěva hinduistických chrámů, ale pokud jsou čtečem z palmového listu přepsány, je to nejefektivnější způsob práce na sobě. Lze říci, že zpravidla se máme vrátit tam, kde karmická nerovnováha v některém z minulých životů vznikla, a vyčistit karmický dluh, ať už se to stalo v Praze, Peru, v Indii, či na Srí Lance.

Nějaká zkušenost klienta na závěr?

Tak tady je zkušenost paní Milady: „Po čtení a následném čištění se zlepšil vztah s mým manželem. Manželství v poklidu plyne a je teď opravdu krásné. Při čtení palmového listu mi byla sdělena i informace o mém minulém životě, o inkarnaci, která zásadním způsobem ovlivňuje můj současný život. Byl to život piráta, který kradl lodě a zřejmě i jiné věci. Možná i z těchto důvodů vodu moc nemusím a z mořských živočichů se mi „zvedá žaludek“. V minulém životě vznikl karmický dluh, který jsem si přinesla do přítomnosti. Stále se tedy snažím na sobě pracovat. Jsem ráda, že jsem dostala příležitost dozvědět se, proč se mi dějí v životě určité věci, kterým nerozumím. Život je krásný a stále si opakuji slova Pavla, který mi říkal, že mým jediným úkolem na Zemi je být šťastná. A já jsem!“

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 26. prosinec 2018

Jiří Čermák se kulturistice věnuje 22 let, v prosinci se ve španělské Tarragoně stal mistrem světa v kategorii do 90 kg. Před naším setkáním jsem si připravovala „kulturistické otázky“, naše povídání mělo ale mnohem větší rozměr. Jiří Čermák se kromě kulturistiky věnuje permakultuře a svému rodovému statku, který před 12 lety založil.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 2. srpen 2018

O tom, jak je dobré netlačit na pilu a být otevřený příležitostem, které přicházejí, o divadelním představení v počerníckém pivovaru nebo o cestě do Santiaga de Compostela jsme si povídaly s herečkou a dabérkou Stanislavou Jachnickou.

První otázku asi očekáváte. V kultovním seriálu Přátelé jste propůjčila hlas Phoebe…

Mě ta otázka vlastně těší, jen si neodpustím dát oči v sloup, protože se na Phoebe ptají všichni. Za možnost dabovat Lisu Kudrow v seriálu Přátelé jsem moc ráda. Pomohla mně kariérně nejen v dabingu, ale díky ní dostávám úplně různé, až absurdní nabídky – třeba jsem hlasem Phoebe dělala outro pro rappovou kapelu.

Jak se vám Phoebe dabovala? Jste si podobné?

Phoebe, i když to nevypadá, je na dabing hodně těžká. Lisu Kudrow jsem dabovala ještě v jiných seriálech, její herectví je založeno na určité překotnosti a spontaneitě, což je pro dabéra často neuchopitelné. Ona si dělá pauzy, kde chce – není to logické a do toho dělá různé zvuky. Nebylo to pro mě úplně jednoduché, ale na druhou stranu se mi dabovala moc dobře, protože jsem naturelem taky takový „zbrklouš a poděs“ No, teď už jsem dáma, tak jsme se snad už trochu uklidnila, ale v době, když jsme to namlouvali, tak to tak bylo.

Jak je to vlastně dlouho?

Víc než dvacet let, deset let se už nové díly vůbec nedabují, mezitím se mi narodil syn, kterému je devatenáct. Mám ji spojenou dokonce s porodem – odrodila jsem a za týden po tom jsem šla dabovat Phoebin porod trojčat.

Synchronicita?

Ano, v tu chvíli jsem naprosto přesně věděla, jak dabovat porod. A pokud si vzpomínám, tak během dabování seriálu rodila i Miriam Chytilová.

Co vás nejvíce naplňuje – práce v divadle, televizi nebo dabing?

Tu otázku dostávám často. Často to lidi takhle rozdělují, ale mně se na té naší práci líbí, že je rozmanitá. Můžu i moderovat a třeba práce v rozhlase je úplně odlišná. Jsem ráda, že můžu vstupovat do všeho a neupřednostnila bych nic.

Jak kloubíte profese? Hrajete v seriálu, dabujete, hrajete v divadle ABC a Rokoku…

Teď dabuju míň, dřív jsem třeba dabovala od rána do večera a přejezdy ze studií jsou náročné, a pokud k tomu máte ještě zkoušku v divadle, která začíná v deset a končí ve dvě, ráno od osmi dabing a večer představení, tak je toho dost. Už jsem přece jen ve věku, kdy si říkám, že už musím trochu zvolnit a opravdu dělat jen ty věci, které chci.

Je dobrý herec i dobrý dabér?

To tak vůbec nemusí být, tam je to o citlivosti a schopnosti načíst si figuru, vklouznout do ní… a divák se dá i ošálit, mikrofon totiž umí hodně věcí. Tak, jak mluvím do mikrofonu, bych nemohla hrát na jevišti.

Hostujete v divadle ABC, máte po premiéře Idiota, ovlivnil vás kníže Myškin?

Kníže Myškin je čistá duše, která okolí odzbrojuje pravdou. Tím zasahuje do lidských životů a ne vždy tohle „páchání dobra“ končí dobře. Zároveň ale svým vystupováním ovlivňuje okolí a lidé pak začínají jednat úplně jinak. Vlastně najednou ztrácejí moc nad člověkem, kterého udeří a on jim přesto odpustí.

V každém z nás je kus dobra.

Vlna dobra se pak přenáší dál a člověk je rád, když může zareagovat dobře. Myškin je vlastně takový novodobý Ježíš Kristus. Idiot je nadčasový – štěstí lze najít ve všem, je ale důležité ten postoj pěstovat, radovat se z přítomného okamžiku. Všichni známe Moc přítomného okamžiku pana Tolleho. Dostojevskij to ale říkal už v roce 1860, byl to velký ezoterik. Málokdo ví, že byl málem popraven, ale 5 minut před popravou ho omilostnili. I v Idiotovi je scéna popravy a Dostojevskij věděl přesně, co se člověku honí hlavou, dostal se až na dno duše, věděl, o čem mluví. Jeho díla na někoho mohou působit depresivně, ale jsou hodně niterná a hluboká. Přijďte se podívat na Idiota do divadla ABC!

Potkáváte se s divadelními rolemi podobnými těm, které prožíváte i v životě?

To se děje často. Chodí ke mně role nebo celé divadelní hry a projekty, které jsou právě o věcech, které prožívám. Ať mám problém ve vztahu nebo nějaký pracovní nebo hlubší, niterný, vždycky je v té hře pro mě nějaká katarze, při zkoušení si to uvědomuju a sama sebe tím čistím a rehabilituji.

Role často souvisí s tím, co právě v životě prožívám.

Před Idiotem jsme zkoušeli Čapka. Najednou zjišťujete, jak byli Čapek s Masarykem nadčasoví, čistí, pozitivní, a pak přišlo to obrovské zklamání – Mnichov. To jsou věci, které se učíte ve škole, ale nemáte šanci do nich proniknout hlouběji. Při představení to prožíváme, dostáváme se do hlav protagonistů, do jejich srdcí i duší. V případě Čapka se mi vrylo celé představení.

Pustila jste se i do režie – jste autorkou a režisérkou detektivky v pivovaru…

Kamarád, který vlastní pivovar v Počernicích, přišel s myšlenkou, že by tam chtěl udělat představení. Napsala jsem tedy divadelní hru, vlastně takovou detektivku. Stálo mě to dost úsilí, nejsem spisovatelka, nikdy jsem hru nepsala. Vstoupila jsem tím do úplně nových vod a trochu přitom neodhadla síly… námět sice přišel hned, myslela jsem, že dám hned dohromady i dialogy, ale ono se to táhlo, spoustu věcí jsem přepisovala nebo zjišťovala, že dialogů musí být víc. Mám za sebou několik režií v amatérském souboru, ale s profesionály jsem pracovala poprvé. Bála jsem se, že mě kolegové herci nebudou poslouchat – ve hře hraje třeba Miriam Chytilová z přátel – musím říct, že byli skvělí! Podrželi a chválili a mě to moc obohatilo...

Pivovar je trochu neobvyklé prostředí pro divadelní hru?

Hra se odehrává v krásném sklepním prostoru s obrovským stolem pro třicet lidí. Divák na začátku dostane předkrm a my začneme hrát divadlo… hra je samozřejmě zasazená do prostředí pivovaru – dva sládci, manželka, milenka, nevěry a pak se děj plynule přesune do večeře a v tom momentě přijde detektiv se slovy: „Byla spáchána vražda, moc se nevzdalujte, v klidu se najezte, budu potřebovat vaši pomoc“. Tam, kde je v divadle pauza, tak tady je také pauza, ale s rozdílem, že diváci dostanou večeři. Pak jsou vtahováni do hry, která je sice detektivní, ale také trochu komediální a spolu s detektivem odhalují pachatele. Během hry se diváci stmelují, představení je vhodné i pro firmy jako teambuilding.

Je režie splněný sen?

Já nevím, já jsem to neplánovala, přišlo to spontánně. Poslední dobou se mi věci dějí tak nějak samy. Dříve jsem se snažila „vysílat přání“. Ještě se mi ale nestalo, že by se mi přání, v podobě, kterou jsem zažádala, splnilo, anebo přišlo, ale až za hodně dlouhou dobou. A pak si najednou vzpomenu, no jo, vlastně jsem si to přála. Hlavně přání musíte vyslat „dobře“, tedy nesmíte na to moc tlačit a hned na to zapomenout. Teď je to úplně jiné – ke mně chodí věci, které by mě nikdy nenapadly. Dříve jsem tlačila, abych dostala tu a tu roli, tohle si hrozně přeju… a najednou začnu režírovat!

To byste hlavou nevymyslela…

No to tedy ne. Třeba tu máme spoustu režisérů, kteří začali hrát, například pan Krobot. Nikdy nechtěl hrát a teď hraje velké role a berou si ho i zahraniční produkce. Můj muž stavař také začal hrát. Myslím, že je to tak, že přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou.

Jsem otevřená, aby nové věci přicházely – jen je nepřehlídnout!

Myslím, že nové věci přicházejí ke každému, jen mít oči otevřené. Zkoumám to už dlouho. Jak je možné, že situace a věci do života nepřicházejí tak, jak to popisují ezoterické knihy či semináře? Odpověď musí každý hledat v sobě a to je velmi těžké, třeba i celoživotní hledání.

Odevzdání se možnostem?

Otevřela jsem se možnostem a nesnažím se fixovat na jednu věc. Je důležité si umět přiznat, že to není moje cesta a že jsou otevřené ještě další možnosti… a pak se to najednou otevře a vlastně i to, co si člověk přeje, přichází.

Takže netlačíte na pilu?

No, netlačím na pilu, je to ale strašně těžké, zejména v mé profesi často slýcháte – jak to, že ještě nemáš fotky, tam musíš zajít… Mně se ještě nepovedlo dostat roli, že bych se někde urputně připomínala, posílala fotky, abych na základě toho získala práci. Anebo ji získáte, ale je to taková práce, která vás neuspokojí. A pak se najednou „náhodou“ potkáte třeba s paní produkční, což se mi stalo včera, neviděla jsem ji osm nebo deset, a ona říkala, že zrovna dneska dala moje fotky panu režisérovi…

Jak relaxujete, čistíte si hlavu a udržujete se v kondici? Sportujete?

Sportuju, ale teď jste mě zrovna nachytala v období, kdy si tak trochu nevím rady. Podcenila jsem prevenci a zapomněla na Baktevir, měla jsem velkou zátěž a kolem mě lítaly všechny ty infekce, držela jsem dlouho, potřebovala jsem fungovat do premiéry Idiota, myslela jsem, že jsem domluvená s tělem, nakonec jsem to musela řešit antibiotiky… rozsypala jsem se fyzicky – záda, rameno.

Zmínila jste Baktevir, který z preparátů Diochi je váš favorit?

Určitě Estrozin. Jsem ve věku, kdy se žena potýká s hormonálními změnami, cítím se s ním dobře.

Estrozin mě vyrovnává. Nemám žádné problémy.

Jak vnímáte svoje ženství… jste krásná žena?

Vždycky jsem měla víc mužské energie, tak se snažím zženšťovat. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem začala chodit na argentinské tango, kde jsem chtěla muže vést. Tam je potřeba se partnerovi poddat a je to krásné, když se to povede a vy tančíte, spoléháte na muže, který vás vede. Určitě nejsem feministka v tom fanatickém slova smyslu, ale je v pořádku, abychom měly stejná práva jako muži, a určitě je fajn, když mi muž otevře dveře nebo pomůže do kabátu. To jsem úplně šťastná. I syna vedu k tomu, aby byl galantní k ženám.

Šla jste Svatojakubskou cestu. Jaký je to zážitek?

Já šla jenom tu základní – 120 km a samozřejmě, každý, kdo ji šel, o ní hrozně rád mluví. Ta původní se jde z Francie a je 800 km dlouhá, to pro mě nebylo časově možné. Měla jsem jen týden, prostě jsem odjela autobusem ze Santiaga de Compostela a 120 km šla zpátky. Je to obrovský zážitek, jela jsem tam s přetaženou hlavou a cítila jsem, že potřebuji „něco“ a nevěděla jsem co. Náhodou jsem si přečetla v časopise, že nějaká paní šla z Čech. Trvalo jí to skoro rok – říkala jsem si, aha, tak to nezvládnu, ale určitě existuje nějaká jiná verze.

Neměla jsem na výběr termín, měla jsem prostě 14 dní o prázdninách, doma jsem oznámila, že odjíždím, trochu tomu nevěřili. Jela jsem s očekáváním, co se tedy stane. Myslela jsem, že když budu sama se sebou, tak se všechno otevře a budu najednou vědět co dál s prací a se životem a budu vědět, co jsem za osobu. Tam jsem zjistila, že nemám tolik přemýšlet – totálně jsem pustila hlavu a jen se bavila s ostatními poutníky. Když jsem chtěla, někde jsem si sedla, večer se spalo v hromadných ubytovnách, jedlo se společně, lidi mě třeba pozvali na večeři a všechno to bylo absolutně neplánované a spontánní. Původně jsem si myslela, že si rozeberu nějakou starou křivdu a zkusím ji vyčistit, ani náhodou. Já byla šťastná jen proto, že jdu eukalyptovým hájem a že nemusím na nic myslet.

Je dnes putování do Santiaga de Compostela davová záležitost?

V létě tam jdou davy, aspoň máte klid, že se neztratíte, protože vždycky v nějakém intervalu okolo vás někdo projde a vše je dobře značené. Jediný problém je tam s ubytováním. Mně pomáhali známí Španělé, vždy zavolali dopředu do poutnické ubytovny a zarezervovali mi místo. Místa v nich jsou rychle pryč, pak už vám nezbývá, než si koupit nocleh v hotelu nebo penzionu, což samozřejmě postrádá autencititu toho, že jste pohromadě s ostatními poutníky, se kterými se přes den potkáváte. A samozřejmě je to i dost drahé. Pro poutníky je celá cesta připravená. Jdete a na dřevěném stole na cestě na vás čeká ovoce, pití, a pokud chcete, vložíte do kasičky patřičný obnos.

Vracíte se k ní, když se chcete zklidnit, vyčistit si hlavu… meditujete?

Málo, jsem lajdák, ale chci to napravit, zatím spíše využívám čas třeba při přejíždění tramvají na krátké meditace… snažím se vypustit a na nic nemyslet.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 4. červenec 2018

Robert Vano říká, že svoji slávu neplánoval, chtěl jen být vždy nejlepší v tom, co právě dělá. Připouští, že je dítě štestěny, ale svému štěstí musel jít i naproti. Povídali jsme si nejen o jeho fotografických začátcích, ale i o tom jak si pro jistotu sestudoval všechna náboženství a tom, jak přišel k hrobce na Olšanech. Setkání s panem fotografem se neslo na vlnách laskavého humoru. Posuďte sami.

Nedávno jste oslavil kulaté narozeniny, jak dlouho vlastně fotíte? Pořád vás to baví?

Přesně padesát let a pořád mě to baví.

Jaké byly vaše začátky? Chtěl jste být vždycky fotografem?

Různě, ono se to tak nějak vyvinulo – jednou jsem k Vánocům dostal foťák – takového bakelitového Pionýra a tehdy mě napadlo, že bych chtěl být fotograf. Jenže za totáče kluci nemohli jít do škol pro holky – nemohli být kadeřníky, holiči… Pan učitel řekl, že fotograf není profese pro chlapy, že bychom měli jít na báňskou nebo na elektrikáře, a tak jsem tu myšlenku ani nerozvíjel, protože, co bych fotil v Nových Zámcích? Fotograf prostě nebyl důležitý. Tak mi to odešlo, šel jsem na gympl s tím, že si do osmnácti vymyslím, co chci dělat, jenže já nic nevymyslel. Pak nás odvedli na vojnu a my jsme s kamarádem utekli.

Začal jste fotit až v Americe?

V Americe jsem začínal ve sklárnách, pracoval ve fabrikách, myl jsem nádobí… a pak jsem si vybral profesi kadeřníka. Když přišla krize, nikdo nechtěl platit za kadeřníka i za vizážistu, každý se musel naučit všechno. Tak jsem se vlastně dostal k fotografům. V Americe byli skoro všichni fotografové chlapi, ale u nás mi říkali, že nemůžu. Tak se to vrátilo, ale až po deseti letech.

Deset let trvalo, než se sen začal naplňovat?

Fotil jsem vždycky, ale nemyslel jsem si, že se s tím můžu uživit.

Jste dítě štěstěny?

Asi ano, mám štěstí, tak nějak, jak se píše v těch new age knížkách.

Věříte tomu?

Asi ano, tak napůl. Kdybych ale neodešel, tak bych tím fotografem nebyl, teprve pak se to mohlo stát. Možná existují andělé nebo vyšší energie, které vás nasměrují. Můj učitel říkal, že všechny cesty vedou do Říma a je jedno, kterou se člověk vydá. Důležité je, aby došel. Říká se, že u fotografa je padesát procent úspěchu, že se musí narodit v Paříži. Když jste z Nových Zámků, tak nějakou oklikou přes Maďarsko a Itálii tam také musíte nějak dojít. Já šel přes Ameriku a potom zpátky do Paříže.

Plánoval jste to?

Ne, nijak jsem to neplánoval. Oni vás posunou lidi kolem a agentura. Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal. Když jsem dělal kadeřníka, tak jsem chtěl být nejlepší kadeřník, když jsem dělal vizážistu, tak jsem chtěl být nejlepší vizážista. A byl jsem. Pak přišla fotka, mně se líbilo, že fotograf je režisér celého projektu. On si najde svůj tým a může pracovat, s kým chce. Mladého fotografa moc neberou. Teprve když už jste třikrát rozvedený, vyléčený alkoholik, už nejste nadržený a je vám šedesát, tak už máte respekt. Už je to „to ono“. Když je vám dvacet, nemůžete odjet na čtrnáct dní někam do Španělska s mladými děvčaty a třemi sty tisíc dolary, protože si tam koupíte LSD a nikdy se nevrátíte. A klienti, kteří mají peníze a firmu, těm obvykle není dvacet, takže rádi komunikují s lidmi svého věku.

Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal.

Dosáhl jste úplně nejvýš. Máte vůbec nějaký nesplněný sen?

Nemám nesplněný sen, já nikdy žádné sny neměl. Jenom jsem chtěl být fotograf. Já nikdy nechtěl mít ženu, rodinu, bazalku, Porsche, chatu…

Myslela jsem nesplněný sen u té fotky – někoho fotit nebo někde vystavovat?

Ne. Že bych chtěl třeba fotit Madonnu? To ne. Většinou fotím neznámé lidi, kteří se potom stali známí. Práci si vybírám já a většinou to jsou lidi z agentury. Je to krátké trápení. Nebudu běhat po Václaváku s transparentem, že někoho hledám. Tak jdu do agentury, tam jsou ti krásní předvybraní lidi a chtějí se fotit.

Pro bulvár nejsem zajímavý, nevypadám jako umělec, nejsem ožralej a dvacetkrát rozvedenej, nemám jedenáct dětí.

Teď máte hrobku na Olšanech…

No, to teď mají rádi, aspoň ta hrobka. Ale tu mi taky někdo věnoval, paní, na hrobku jsem nikdy nemyslel, tak je to dobrý.

Doba se posunula, v dokumentu jste fotil mobilem, fotit dnes může asi každý?

Fotit může každý, ale ne každý je fotograf. Ono záleží, co s tou fotkou udělá. Když chcete mít výstavu, tak konec musí být ruční práce. Musíte ji dostat ven z toho mobilu, udělat negativ, namazat papír…, a pak ji teprve může vytisknout v tiskárně. Je to jako v každé profesi, kuchař s michelinskou hvězdou také nemůže dělat jídlo v mikrovlnce.

Pokud fotíte pro časopis, a protože každý měsíc vyjde jiné číslo, a pak skončí v koši, tak si je tam můžete posílat elektronicky. Mobily už mají dost velké rozlišení. Ale pokud se chcete fotkou uživit a třeba chcete mít galerii, která se živí prodejem fotek, tak tam musí být garance, že fotka vydrží. Dnes má tu garanci jedině fotka vaší prababičky, co přežila dvě světové války. K tomu Rakousko-Uhersko, nacismus, komunismus, dvakrát vyhořel barák a desetkrát byl vytopený a furt to drží! Jenomže dnes to není papír, je to plast, škrob a kyselina. Chleba je dnes také jiný – dnes nasypete směs do nějakého rádia a pak vyjde ráno kostka se dvěma dírami. Babička by řekla, že tak pečou herečky a kurvy, protože normální máma to dělá ručně. Dává do toho tu lásku a energii, aby byly děti zdravé. Krmí děti vlastním mlékem, ne sunarem. Celá generace po Černobylu má pořád rýmy, alergie a kaz zubů.

Fotka prababičky přežila dvě světové války, nacismus, komunismus, barák dvakrát vyhořel a pořád drží!

Žijete zdravě?

Myslím, že jo, vařím si a peču svoje věci. Nechodím do restaurace, protože tam nevím, co jím.

Předáváte své zkušenosti a vedete workshopy?

Ano, je takový revival fotky, možná za to můžou ty mobily – i starší lidi o tom něco chtějí vědět. Ne že by se chtěli stát fotografy, zajímá je to. Mám čtyři různé – portrét, akt, zátiší a jídlo.

To jsou věci, které vás baví…

To baví ty lidi, jídlo mě baví, ale nemusím ho fotit, raději ho sním.

Fotíte jen lidi?

Pro sebe i přírodu, když mě lidi naštvou, jdu do přírody. Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Vracíte se na Slovensko?

Ne, nikoho tam nemám, ségra je v Kanadě, brácha v Rakousku. Jedině pracovně – dělám tam workshopy, nebo když je tam výstava. Teď bude film o mně v Košicích. Když mě lidi pozvou, tak samozřejmě jedu, ale jezdím i jinam. Nejsem Jánošík. Volala paní ze slovenských novin a povídala, že by se mnou ráda udělala rozhovor, ale že ví, že se necítím jako Slovák. Povídám: „Paní, je sedm hodin ráno, cítím spíš, že se potřebuju vyčůrat a dát si cigáro“. To musí být nějaký Castro nebo někdo takový, kdo vstane ráno a řekne si: Jsem Kubánec nebo jsem Slovák. Jsou věci, které necítím. Necítím národnost, necítím náboženství. Cítím, že mám hlad, jsem šťastný, nešťastný nebo naštvaný…

Náboženství – někde jste zmiňoval, že jste si nastudoval Starý zákon, Nový zákon, Korán, hinduismus….

Všechno, protože nevíte, kdo tam bude, já jsem se pojistil. Co když je Bůh žena a má deset nohou a rukou? (Smích)

V dokumentu jste se modlil maďarsky?

Ano, já uměl jenom maďarsky až do šesti let, pak jsem chodil do slovenských škol. Potom jsme se učili rusky, německy, latinsky a všelijak. Je to dobrý, můžu se pak snadno naučit česky, francouzsky, anglicky, italsky, ale dokonale neumím ani jednu řeč. Snažím se mluvit spisovně a nepoužívat archaismy. Třeba slovo chuligán bych nepoužil, protože by všichni věděli, že mně je sedmdesát.

Vrátil jste se po revoluci, co bylo impulzem k návratu?

Vidět rodiče. Neviděl jsem je třicet let, je nepustili tam a mě zpátky. Odsoudili mě za vlastizradu. Utekl jsem z vojny, tak jsem nemohl domů. Když jsem se vrátil, tak už byla jen maminka, tatínek mezitím zemřel, ségra už žila v Kanadě, brácha v Rakousku. Třicet let nevidět své rodiče je hodně, já si myslel, že to bude na rok.

Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Nakonec jste zůstal v Praze…

To bylo díky tomu, že Američani zakládali českou edici Elle a potřebovali lidi, kteří uměli anglicky a někde ve světě už pro ně pracovali a k tomu uměli slovensky nebo česky. To byla ta první redakce a já dostal nabídku, tak to bylo super. Nikdy před tím jsem nebyl v Praze, byla jak zakletý Disneyland, bylo to celé černé, padaly omítky, bylo to jak v Šípkové Růžence. Pak najednou přišel McDonald´s, celej červenej, pak to jeden vymaloval namodro, druhej nazeleno, teď to vypadá jak opereta. Mám to tady rád.

Nedávno vám vyšla kniha Memories, sám jste ji graficky zpracovával?

Když přijdu do nakladatelství s krabicí fotek od Bati, tak mi řeknou, letos ne, to máme olympiádu, pak deset kuchařek, Tatry… takže to musím připravit já. Memories je přesně taková, jakou jsem ji udělal. Občas říkají takhle ne, nebo grafik udělá něco, co se mi nelíbí. Takže já ji přinesu už hotovou, a když mi řeknou, že to není krásný, tak odejdu. Když to děláte padesát let, tak neexistuje nikdo, kdo by vám poradil, možná Saudek, protože tomu je osmdesátpět. Ale co mi dvacetiletý grafik řekne, co já ještě nevím? Dělá grafiku a často neví, kdo je Alexej Brodovič? Tak co si s ním budu povídat? Musíte se naučit komunikační jazyk oboru. Neřeknou vám, že chtějí drdol, ten má babička v kuchyni. Zavolají vám a řeknou: „Potřebujeme, aby všechny holky vypadaly jako Maria Callas Medea v Mexico City, 1947, když jde dolů po schodech a ztratí to vysoké C.“ Když nevíte, o čem mluví, tak řeknou, tady máte moji vizitku, až to budete vědět, zavolejte.

A nejbližší výstavy?

V Chebu v Galerii 4 výstava Memories 31. 8. – 30. 9. 2018. Zahájení v pátek 31. 8. v 18.00 – jste srdečně zváni!

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích maďarským rodičům. Po maturitě emigroval do USA, kde pracoval jako kadeřník a vizážista. Od roku 1984 je samostatným fotografem, působil v New Yorku, Paříži, Miláně a v Praze. Od roku 1995 žije v Praze, kde pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a do roku 2009 jako kreativní ředitel v agentuře Czechoslovak models. Od té doby pracuje jako fotograf na volné noze.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 5. březen 2018

Jak cesta těžkou nemocí proměnila Zdenčino vědomí? Existuje návod na duchovní probuzení? Jak vychovává své děti a jak si rozumí se svým mužem? Co vzkazuje těm, kteří se potýkají s podobnou diagnózou?

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 1. březen 2018

Co říká průkopník holotropního dýchání o úrovni vědomí lidstva, o zážitcích spirituální reality, agresivitě při porodu nebo o tom, jakou roli v našem životě hraje umění? S panem profesorem jsem měla možnost se setkat během konání Mezinárodní transpersonální konference v Praze a položit mu několik otázek.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 23. listopad 2017

„Mým cílem bylo vymyslet takový produkt, který bude stejně silný jako antibiotika, bude na přírodní bázi, bude tam něco z kamenů, něco z fytoterapie a něco z informací rostlin.“

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 22. říjen 2017

MUDr. Jan Hnízdil je nejenom předním českým celostním lékařem, průkopníkem komplexní psychosomatické medicíny a autorem několika knih, ale také držitelem ocenění Bludný balvan, který je každoročně udělován Klubem českých skeptiků Sisyfos.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 4. březen 2017

Radůza – Jdu si, kam chci (a nikdy mě nedoženou)

Nosí kanady velikosti 43, protože jiné dámské boty v její velikosti se neprodávají. Hraje na akordeon, klavír a zpívá. Vřelým něžným hlasem, anebo naopak řve. Slova jejích písní se s vámi nemazlí. Jindy mazlí. Někdy pátrají po smyslu života, někdy se těší na rande ve 4. patře v domě secesním... Chvílemi brečíte, chvílemi tancujete s rukama nad hlavou a na tváři máte onen nezaměnitelný úsměv. Člověka, který je šťastný a zapomněl řešit proč vlastně.
Z jejího koncertu odcházíte s chutí otočit zeměkoulí dvakrát dokola a takoví...lepší. Radůza...

Na svých koncertech předáváte lidem v publiku maximální množství energie. Lidé odcházejí „nabití“. Vracíme vám ji také, my posluchači?
Myslím, že tak to nefunguje. Že bych si „za odměnu“ trošku vysála publikum, než odejdu domů. Jsem spíš takový kanál, kterým proudí energie k publiku a trochu jí zbyde i pro mě.

Kam si chodíte pro inspiraci, sílu a chuť do života?
Ráda a často chodím do přírody. Ať už jenom na procházku, nebo na koni, lyžích, či při lukostřelbě, vždy si v přírodě dobře odpočinu.

Před časem jste zmínila, že máte v sobě dětskou hravost. Máte ji stále? Jak ji v sobě najít a udržet? Pomáhají vám vaše dvě děti?
Nevím, jestli mám v sobě dětskou hravost. Spíše dětské vidění světa. Stále mi připadá nevšední a udivující, jako bych jej viděla poprvé. Žádný zvláštní rozdíl mezi mnou a mými dětmi nevidím. Všichni jsme stejně potrhlí a zapomnětliví, i mnoho zájmů máme společných, jen ony musejí chodit do školy a já ne. V tom mám velikou výhodu. ☺

Jsou po vás, chodí si kam chtějí a zpívají si u toho?
Ano, podědily po mně ty nejhorší vlastnosti. ☺ Neustále si vymýšlejí nějaké příběhy, synek je dokonce sepisuje a opatřuje vlastními ilustracemi. Na sjezdovce mi vždycky ujedou, opatřila jsem jim proto reflexní vesty, abych si jejich lov usnadnila, ale stejně to není k ničemu, protože je nikdy nelapím oba najednou. Když jsem je naučila na kole, vjeli mi (v říjnu) schválně do rybníka... a tak, děti, no... ☺

Byla jste vážně nemocná, už už jste se vydávala na druhý břeh. Jste tady, s námi, naštěstí. Člověk většinou přehodnotí svůj pohled na další život. Co bylo pro vás to nejdůležitější, co jste si přinesla?
No, moc jsem toho nepřehodnotila. Myslím si to, co jsem si myslela odjakživa. Že je život příliš krátký na to, abychom ho trávili s lidmi, které nemilujeme a činnostmi, které nemáme rádi. V omezené míře samozřejmě musíme nějaké neoblíbené činnosti (nesnáším mytí nádobí a úklid) vykonávat, spíš jde o to, že by člověk měl být tím, čím chce být, nebo by se o to měl ze všech sil pokusit. Neodkládat to na jindy, až bude hotové to, nebo ono. Žádné „jindy“ nemusí přijít. Myslím, že je lepší litovat toho, co jsme udělali špatně, než litovat toho, co jsme neudělali vůbec. A to se mi, myslím, daří, mám ve svém životě velkou spoustu věcí, které jsem si opravdu mohla odpustit. ☺

Často mluvíte o Bohu, o tom, že vás vede, pomáhá vám. Kde jste se s ním potkala, kdo nebo co vám obrátilo k němu oči?

No, já o Bohu moc často nemluvím. Zmiňuji se o Něm ve svých písničkách, ale hovořit o něm mi nepřipadá příliš užitečné. On je, to je pro mne jasné. Nikoho o tom žádným způsobem nemůže přesvědčit nikdo jiný, než On sám. A veškeré duchovní zážitky jsou nepřenosné. Můžete mluvit hodiny a hodiny, nikdo to nepochopí, protože Boha není možné pochopit rozumem. Alespoň prozatím. I když kvantoví fyzici už jsou poměrně blízko, k tomu, aby vědecky dokázali existenci Boha, jenže Bůh má smysl pro humor a tak to zařídil tak, že kvantové fyzice skoro nikdo nerozumí. A tak nám kvantově nefyzickým smrtelníkům k Jeho nalezení stále zbývá jen osobní prožitek a srdce.

Máte svého oblíbeného autora, učitele, vzor?

Ano, mám oblíbené autory. Řazeno chronologicky to jsou: Komenský, Erben, Němcová.

Vaše poslední CD Gaia je hluboké, mluvíte na něm k Bohu, texty jsou o víře, duši, poznávání... CD má velký úspěch, mám pocit i za sebe, že vaše slova se posluchačů přímo dotýkají, rezonují s nimi, vyvolávají další podobné myšlenky, krásné energie... Cítíte, že jsme se, my lidé, posunuli dál na cestě k duchovnímu poznávání a cítění?

Nerada to říkám, ale myslím, že svět se nijak nezměnil. Jeho podstatou je predace a pravidla vždy diktuje ten silnější. Všechny děje se stále opakují dokola, lidé jsou nepoučitelní a znovu a znovu začínají nové konflikty. Nevím ani, jestli ve světě, kde život jednoho je podmíněn smrtí druhého (ať už pojídáme zvířata, či rostliny) je možné dojít k absolutnímu souznění všech bytostí. Ani si nejsem jistá, jestli je to účelem tohoto světa. Možná se tu jen máme cosi naučit.

Záměrně se vyhýbáte médiím, jakobyste ani nechtěla být „slavná“. Mnoho uměleckých osobností na svoji velkou popularitu nakonec doplatilo. Semlel i vás už nějak showbyznys?

Tak, to asi není otázka pro mne, to by spíše měli říci jiní, jestli jsem se nějak změnila vlivem působení showbyznysu. ☺ Já si myslím, že jsem se změnila přirozeným působením času na mou tělesnou schránku a na mou psýché. ☺

Proč jste založila vlastní vydavatelství Radůza records? Přináší vám radost?

Protože si můžu dělat věci tak, jak chci.

Co chystáte nyní? Budete se věnovat i vážné hudbě?

Dopsala jsem teď veršovanou divadelní hru se zpěvy pro kladenské divadlo Lampion, napsala jsem povídkovou knihu, která bude spojena s CD- šestnáct spolu souvisejících povídek a ke každé je písnička. Vlastně je to takový knihomuzikál, já jsem tento literárně hudební útvar pojmenovala chansonetto, vydávat to budu v květnu. Chystám se také napsat hudbu k celovečernímu filmu Tenkrát v ráji a zdá se, že se nám rýsuje spolupráce s Plzeňskou filharmonií- takže to by mohlo být na pomezí populární a vážné hudby. A teď právě se chystám za paní učitelkou, která učí mého synka, protože jsem na ni byla drzá. ☺

...Papírový draky
slunce, hory, mraky
umět chtít to, co mám
poznat, když se mýlím
opustit v tu chvíli
pro neznámé to, co znám
Půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou
musím jen přiznat, oplakat, zapomenout
půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou
musím jen zapomenout...

Autobus vypustil poslední cestující
rozlétli se do svých hnízd
proběhli městem, vedeni intuicí
jakobys v parku na psa hvízd
i já běžím nocí k misce s mlékem
ale ta je vzhůru dnem
milence slyším, v pokoji nedalekém
začínaj svou cestu dnem

Šup tam rum do čaje
každej z nás vyhraje
hej, všem je tu hej
Z konečný tramvaje
pojedem do ráje
každej druhej tuhej...
Orchestr zaduje
každej se raduje
" tradá, tradá, tradá..."
i ten, co vzadu je
valčíček tancuje
"tradá, tradá, tradá..."

Vyhledávání ve sféře

Aktuálně na stáncích

Sféra 05_06_2024

Dárek k předplatnému

MUDr. Jan Vojáček: "Současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího."

Ivana Stenzlová: "Pravda o nejvhodnějším způsobu stravování je jednoduchá – poznej sám sebe!"

Duchovní učitel Miloš Matula: "Rád bych se k filmu vrátil jako režisér vlastních projektů."

Rozhovor s Pavlem Krejčím: Jaké tajemství ukrývá knihovna palmových listů?

Kulturistika a permakultura mistra světa Jiřího Čermáka

Herečka Stanislava Jachnická: "Přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou!"

Robert Vano: "Když fotíte padesát let, tak už neexistuje nikdo, kdo by vám poradil."

Zdeňka Pohlreichová: "Utrpení a každá nemoc souvisí s neláskou!"

MUDr. Stanislav Grof: Vědomí není produktem hmotného mozku, opak je pravdou!

Bioterapeut Vladimír Ďurina: Ten, který vidí dovnitř

MUDr. Jan Hnízdil: "Beru lidem diagnózy."

Radůza – Jdu si, kam chci (a nikdy mě nedoženou)

Radůza – Jdu si, kam chci (a nikdy mě nedoženou)

Celostní medicína Počet článků: 83

Poznání Počet článků: 18

Rozhovory Počet článků: 25

Psychologie Počet článků: 12

Osobní rozvoj Počet článků: 19

Novinky Počet článků: 3

Zdraví a krása Počet článků: 79

Pro volné chvíle Počet článků: 15

Co se do Sféry nevešlo Počet článků: 37

Sféra speciál Počet článků: 1

Vaření Počet článků: 17

Spiritualita Počet článků: 1