Rubriky (2) - Diochi

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 7. únor 2016

Jaký bude rok Ohnivé Opice 2016?

Vše se děje na základě nějaké návaznosti a také se říká: vše souvisí se vším. Na co nám rok 2016 navazuje?
Roku 2015 vládla Dřevěná Koza. Její vláda navázala na aktivního a někdy až překotného Dřevěného Koně. Úkolem Kozy tak bylo zpomalit zrychlené energie a snažit se užívat si s radostí všeho, čeho silný Kůň dosáhl. V roce Kozy jsme se tak měli přestat hnát za svými cíli a místo toho hledat co nejpříjemnější způsoby, jak si dosažených cílů užít.
Ačkoliv nemůžeme Opici brát její chytrost, musíme si na druhou stranu uvědomit, že Opice si daleko raději hraje, než řeší problémy. A problémy druhých už vůbec ne.

Pozor na konflikty z minula
V roce 2016 můžeme očekávat nechuť řešení nepříjemných problémů. Může docházet k tomu, že si problémy mezi sebou budou lidé navzájem přehazovat, osočovat se, že to je právě ten druhý, kdo je má řešit apod. Opice dokáže být v takovém „přetahování se" velmi nepříjemná, až možná zákeřná. Mohou se tak na světlo dostávat věci z minulosti, které bude Opice využívat k ovlivňování a možná i k vydírání druhých. Opice díky své chytrosti má také velmi dobrou paměť. Dokáže vytáhnout cokoliv z minulosti a využít to v neprospěch svého nepřítele. A na nějakou shovívavost můžeme úplně zapomenout.
Snažme se o dohody a porozumění
Navíc v roce 2016 máme Ohnivou Opici. Takže její temperament může odpovídat rozzuřenému King Kongu. Oheň v rámci zákonů mezi elementy ničí element Kovu. Takže se může stát, že kovová podstata Opice (tedy rozum, myšlení a logické uvažování) může být silně oslabena a Opice se může řídit jen silnými emocemi. Rozlícená Opice pak často nevidí, neslyší a nemluví (znáte určitě ty tři „milé" opičky se zakrytými ústy, ušima a očima). Jak z toho ven? Bude zapotřebí využít energie tří různých elementů: Oheň, Země a Kov. Je to z toho důvodu, že Opice – jako zvíře zvěrokruhu – má energii kovovou. Bude však vládnout v ohnivém roce, takže Kov a Oheň budou v konfliktu a budou konflikty vyvolávat. Aby se tento konflikt harmonizoval, je nutné využít elementu Země, který stojí právě mezi Ohněm a Kovem (posloupnost elementů: Dřevo, Oheň, Země, Kov a Voda). Země tak bude sloužit jako jakýsi nárazník a zabrání přímému střetu mezi Ohněm a Kovem. Bude to však opravdu velmi náročná práce.
Země bude vyžadovat využití empatie a vzájemného porozumění potřebám všech stran.
Budou-li nějaké strany v konfliktu, musí se přimět k tomu, aby se snažily vzájemně pochopit a znát potřeby svého protivníka a rozumět jim.
Země bude dále vyžadovat rovnováhu. Nepřipadá tedy v úvahu, že by fungovalo řešení silou a převahou jedné strany nad druhou. Element Země dále bude chtít znát fakta, objektivní pohled na věc. A to vše bude vyžadovat čas. Proto může poměrně dlouho trvat, než protivníci objektivně vyhodnotí situaci a pochopí se navzájem. Pokud zde však bude tlak času, může se vše rozsypat jako hrad z karet. Země chce jistotu a nebude se pouštět do žádných řešení, která představují nějaké riziko. Proto se budou muset strany konfliktu umět spolehnout na druhou stranu. Bude-li však vládnout vzájemná nedůvěra, nemusí se to vůbec podařit. Pokud se to nepodaří, může Země začít působit negativně, a to svým tzv. zacyklením. To znamená, že strany budou kolem všeho chodit jako kolem horké kaše, jednání mohou být nekonečná a nic nepovede ke konečnému vyřešení. Vše pak může skončit patovou situací. Problém se tak nevyřeší a naopak bude ještě těžší jej zvládat. Hrozba přijde z té strany, která jako první ztratí trpělivost. Zde se pak naplno může projevit vychytralost a zákeřnost Opice. Dá se tedy říci, že ten, kdo z patové situace vycouvá jako první a bude si tvrdě hledět jen svých zájmů, může partnera v konfliktu načapat – jak se říká – s kalhotami dole a zničit ho. Další možnou variantou je znechucení Opice daným problémem. Pak se může stát, že ani jedna strana nebude mít chuť problém řešit a bude toto řešení odsouvat do budoucna. A tak můžeme být svědky toho, že Opice nechá vše na Kohoutovi, který přijde v roce 2017.
Nastavme pravidla hry
Toto vše platí jen pro konfliktní situace. Váš život se však může nacházet někde úplně jinde. Pokud jste pozorně sledovali vývoj energií a následovali jejich kladné působení, pak se můžete na „opičku" naopak těšit. Pak nenarazíte na vychytralého „chytráka", ale na roztomilou opičku, která si s vámi bude ráda hrát a bude si chtít vše příjemně užívat. To však bude platit jen tehdy, pokud jste využili Koně k dosažení svých cílů, a Kozu nechali, ať si je hezky užívá. Pak jste Opici nenechali žádný problém k řešení a tak si i ona bude chtít s výsledky Koně a Kozy hezky hrát. Rozdíl mezi Opicí a Kozou je v tom, že ač si obě chtějí příjemně užívat, Opice bude trošku víc zaměřena na sebe a svoji kovovou energii – tj. bude pravděpodobně již přicházet s nějakými pravidly hry a bude po vás chtít, abyste je dodržovali.
Porušování pravidel tak může Opici nutit k tomu, aby vynucovala jejich dodržování, a to již nemusí být tak příjemné.
Proto si v roce 2016 na každou aktivitu předem dohodněte jasná pravidla hry, a teprve potom začněte „hrát". To, co empatická Koza mohla s lehkostí přijmout, porozumět tomu a možná jen nad tím mávnout rukou, bude Opice již poměrně tvrdě vyžadovat. Pokud budete mít pocit, že nějaká situace míří k potenciálnímu problému, snažte se vše vyřešit dříve, než problém nastane. Mohli byste přijít o spoluhráče (Opici) a ta se naopak může stát vaším protihráčem. A taková hra nemusí být pro vás moc příjemná.
V příštím roce dále můžete dobře využít chytrosti Opice. Řešte tedy vše včas, s rozmyslem a chytrostí. Může se vám tak naskytnout mnoho příležitostí, které bude „chytré" využít. Nenechte si je ujít.
Přejeme všem hravý a nekonfliktní rok 2016 ve znamení Ohnivé Opice.

Ing. Jiří Černák

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 5. únor 2016

Je náš osud ve hvězdách? Máte svého astrologa a znáte svůj horoskop?

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 31. prosinec 2015

Nový rok je už doslova za dveřmi. Není snad člověka, který by aspoň jednou nepomyslel na to, co mu ten další rok jeho života přinese, s čím jej bude konfrontovat, jaké změny přijdou do jeho života, zda přijdou dny veselé či smutné. Uvědomujeme si, že na tom máme svůj lví podíl, jsme tvůrci své vlastní reality. Přesto je někdy vhodné, aby se někdo na náš život a to, co do něho přichází, podíval zvenku jako nezúčastněný pozorovatel. Tím pozorovatelem může být i královská nauka numerologie.

Rok 2016 z pohledu numerologie

Nadcházející rok nese devítkovou vibraci. 9 je něco jako all-inclusive, neboť v sobě nese kvality všech předchozích vibrací, takže je zřejmé, že s sebou tento rok přinese řadu rozličných životních událostí. 9 je také číslo našich nejhlubších přání a nejtajnějších snů, které se v právě v tomto roce mohou stát realitou. Pokud jsme se v uplynulých letech věnovali osobnímu růstu a čištění, může nám rok 2016 přinést obrovské naplnění. Pokud jsme s vnitřní očistou ještě nezačali, je nadcházející rok s devítkovou energií tím nejlepším k rozpoznání nezralých emocí, negativního myšlení a dalších omezujících vzorců chování a k vyklizení starých trosek.

Rok 2016 se může stát rokem průlomu, neboť v sobě má ukrytou i vibraci 16, která je v Tarotu symbolizována obrazem hroutící se Věže, poté, co ji zasáhl blesk. Věž je symbolem lidské touhy být blízko moci Boží, ale i snahy povyšovat se nad Boha. Blesk jakožto pradávný symbol sestupu božské energie do fyzického světa, značí potom božskou spravedlnost, která boří papírové věže postavené z pýchy, nejistoty a nerealistických snů. A tak i my budeme vedeni k tomu, abychom sestoupili z věže své ctižádostivosti, svých iluzí a obav. Pokud jsme tak již neučinili, dostaneme příležitost zbavit se minulosti, jistot a starých vzorů.

Vibrace roku 2016 nás povede směrem k velkému vnitřnímu osvobození, pokud k tomu sebereme potřebnou odvahu. Tam, kde se upínáme na nějaké své utkvělé představy nebo lpíme na zvyklostech, bude naprosto nutná změna myšlení a postoje. 16 je totiž symbolem překonání sebe sama, vymanění se z temnoty. Naznačuje potřebu postavit se tváří v tvář svým stinným stránkám i starým ranám a pročistit je. Symbol Věže zakódovaný v energii nadcházejícího roku nás nabádá také k tomu, abychom přijímali co největší odpovědnost za to, co říkáme. Nezapomínejme na to, že každé vyřčené slovo má obrovskou moc (energie následuje myšlenku) – slova mohou pohladit, ale i velmi ublížit.

Ještě než naplno vstoupíme do nového roku, zkusme si udělat chvilku na tiché rozjímání a položme si následující otázky a dopřejme si dost času na to, aby se odpověď mohla sama vynořit z hloubi našeho srdce.

„Kde stále trvám na svém?"
"Jaký krunýř musím roztříštit? A jaká potlačovaná část mé duše bude touto cestou osvobozena?"

V roce 2016 budeme vedeni k tomu, abychom dokončili to, co je potřeba. Abychom odložili vše, co nám již neslouží ( pokud jsme tak již neučinili v letošním roce s karmickou 8). Abychom maximálně vstoupili do kontaktu se svými city a nechali se vést klidnou moudrostí svého srdce. Devátý rok je rokem završení a jakéhosi tichého usebrání, které vede k moudrosti – je to čas poohlédnout se zpátky a pochopit, že všechny cykly končí... a potom znovu začínají. A že pevné připoutání k věcem a lidem není nikdy nic platné, jelikož všechno pomíjí. V roce vlády devítky je vždy potřeba něco rozhodnout, vybrat si nějakou novou cestu a k ní napřít všechny své síly. Ale nejprve je důležité s láskou dokončit a uzavřít minulost. Síla devítky „odděluje zrno od plev" a Vesmír nám nikdy nevezme nic, aniž by pro nás měl již připraveno něco nového.

Devítka je tak trochu magickým číslem a jako taková má schopnost vnášet do života zážitky a zkušenosti, které zpočátku můžeme vnímat jako pěkný chaos. Jedinou cestou jak se pocitům chaosu a zmatku vyhnout je obrácení pozornosti dovnitř sebe samých, do svého vlastního světa nebo spíš nitra a hledat tam odpovědi na problémy, které nás trápí. Rok pod vlivem 9 je rokem odpovědnosti k sobě samým i vůči jiným. Je také vhodným rokem k rozhodnutí zasvětit život službě druhým; k rozvíjení většího soucitu a tolerantnosti. Mnohým z nás prospěje, když si budeme častěji připomínat, že jsme všichni propojeni. Vypěstujme si větší shovívavost, cvičme se v umění odpouštět.
Jestli se chceme vydat za světlem, prozkoumejme nejprve svoji temnotu.
Odložme svoji kritickou mysl bokem a zdokonalujme se v poslouchání hlasu svojí duše.
Naučme se dívat se na sebe a svůj život pokaždé novýma očima.
A nakonec to nejdůležitější... zůstaňme věrni sami sobě. Nenechme se svést k něčemu, co s námi nesouzní,dělejme jen to, co opravdu chceme.

Náš život má v souladu s vesmírnými energiemi a cykly svou zákonitou cestu a povahu, a tak by pro vás třeba mohlo být užitečné ohlédnout se do minulosti na předchozí léta nesoucí energii 9 - jedná se o roky 2007, 1998, 1989, 1980, 1971, 1962, 1953 ... atd.

Až budete mít chvíli času sami pro sebe, sedněte si, zavřete oči a vraťte se po časové ose, kterou si můžete představit jako světelnou přímku, do roku 2007. Jste tam? Ok, otevřete dveře a vstupte. Kolik je vám let? Co se děje ve vašem životě v tomto roce? Co je stěžejním tématem tohoto období? Jaké máte sny, jak se cítíte? S jakými výzvami jste konfrontováni a jak je zvládáte? Jaké hlavní téma se prolíná celým tímto rokem? Zachyťte náladu, která se prolínala tímto vašim životním obdobím i téma, které pro vás bylo klíčové – byly to vztahy, zdraví nebo práce? Všímejte si svých pocitů – je tam spokojenost, radost, naplnění nebo snad nějaký strach, úzkost? Pokud ano, z čeho? Udělejte si o tom pár poznámek. Potom se po časové ose posuňte dál do roku 1998 a vykonejte stejnou vnitřní práci. Zmapujte všechny devítkové roky, které máte za sebou. Tohle jednoduché mentální cvičení, respektive imaginace vám odhalí červenou niť, která se vine roky pod vlivem 9. Dříve nebo později se vám vynoří, o čem pro vás může být nadcházející devítkový rok, jaké téma pro vás bude nejaktuálnější. Vývoj jde po spirále – to, co jste nezvládli zpracovat v předchozích devítkových letech, se nyní vynoří a budete mít opět šanci se s tím vypořádat.

Symbolem pro 9 je hořící pochodeň. Uchopme ji pevně do svých rukou a pojďme vstříc novému roku, který bude pod vládou planety Mars. Opřeme se o jeho odvahu a sílu, uchopme svůj život jinak, pokusme se o něco nového a buďme si jisti, že to dokážeme!

Sofie Zdeňka Natarani
www.novoucestou.cz

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 8. prosinec 2015

Nad sněhovými vločkami si lámal hlavu už v polovině 17. století filozof a přírodovědec René Decartes. Své pojednání o vločkách napsal i Johannes Kepler. Oba zjistili, že ledové krystalky mají vždy přibližný tvar šestiúhelníku, případně mají šest přibližně stejných ramen.
Sněhové vločky se začínají tvořit ve výšce šesti kilometrů a důležitou roli při jejich vzniku hrají zrníčka prachu a vodní pára, která při dopadu kondenzuje.
Tvar sněhových vloček ovlivňuje mnoho faktorů
Při teplotách – 3°C až 0°C vypadají jako šestihranné destičky, při nižších teplotách pak na sebe berou tvar jehličky. Pokud teplota ještě více klesne, tvoří duté sloupky a kapradinovité hvězdičky.
Vlhkost je také klíčová. Plošší tvary dopadnou na váš kabát, když je vzduch sušší, zatímco při vyšší vlhkosti se vločka zvětšuje na konci a v rozích.
Víte, že možnost nalezení dvou stejných sněhových vloček, je prakticky nulová?
Nenajdete dvě stejné
Meteorologové říkají, že každá vločka je originál.
Dvě stejné vločky nenajdeme. Každá vločka obsahuje něco přes 1000 molekul vody a ty mohou být uspořádány v nekonečném množství variant. I cesta, kterou se vločka dostává na zem, ovlivňuje její tvar. A uměle je vyrobit nedokážeme. Umělý sníh pod mikroskopem postrádá romantiku, molekuly vytváří pouze nepravidelné shluky.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 19. červen 2015

Nemoci, jež otřásly světem: Poliomyelitida

Tak trochu první civilizační nemoc

Obrna byla do padesátých let 19. století (resp. do přelomu 19. a 20. století) poměrně vzácným onemocněním, a teprve s nástupem soudobé západní „civilizace“ dostala šanci se naplno projevit. Ano, je to paradoxně přesně obráceně, než by člověk čekal. Zvýšená hygiena, sanitární podmínky a životní úroveň vedla k omezení výskytu viru. To je samozřejmě pozitivní, řeklo by se. Na jednu stranu tomu tak určitě je, ale pověstná odvrácená strana mince odráží trochu jiný příběh.

V dobách, kdy lidé o hygienu tolik nedbali, byl výskyt původce nemoci (poliovirů) poměrně běžný. Většina dětí tak virus dostala do těla ještě během těhotenství, tedy skrze matku, jejíž protilátky zároveň dítě ochránily. Tím si malé tělíčko vytvořilo imunitu. Šlo vlastně o jakousi přirozenou prenatální vakcinaci, jak bychom to mohli nazvat. Snížený výskyt viru díky zlepšeným hygienickým podmínkám ale způsobil, že stále větší počet dětí neměl možnost se s virem během vývoje v děloze setkat a prvotní setkání s patogenem proběhlo až během prvních měsíců či let po narození. A právě tehdy virus napáchal největší škody. Právě zvýšená hygiena a „civilizovanost“ tedy dala viru šanci zhatit mnoho lidských životů. Teprve vyvinutí efektivní vakcíny přineslo kýžený ústup poliovirů.

Koloběh nemoci

Název poliomyelitida pochází z řečtiny – poliós znamená šedý, myelós mícha nebo dřeň a přípona itida značí zánět. Viry způsobují tuto nemoc u lidí a některých primátů. Vylučují se stolicí infikovaného člověka. K přenosu dochází fekálně-orální cestou. Šíří se, jak již bylo zmíněno, díky nedostatečné hygieně. Zdrojem může tedy být posléze kontaminovaná voda či potraviny. Kapénkový přenos nákazy (orálně-orální cesta) je výjimečný, nicméně možný. Inkubační doba nákazy je 6-20 dní (max. 3-35 dní). Virus je nejvíce infekční cca 7-10 dní před a 7-10 dní po projevení prvních symptomů, ale přenos je možný i později, dokud virus zůstává ve stolici či slinách. V 90 % případů nákazy se neobjeví žádné příznaky a nemoc proběhne zcela asymptomaticky. Pokud se virus dostane do krve, objeví se (některé) příznaky. U jednoho procenta nakažených se virus dostane do centrálního nervového systému, kde napadá neurony mající na starosti motoriku. To vede ke svalové slabosti až paralýze. Pravděpodobnost paralýzy, tedy ochrnutí, se zvyšuje s věkem. U dětí je nejčastějším projevem ataku poliovirů na CNS neparalytická meningitida. Ochrnutí se objeví asi v jednom případu z tisíce. U dospělých je tento poměr daleko drastičtější, a to 1:75. Jenže dospělí jsou zpravidla proti viru imunní, ať již předchozím očkováním, nebo proděláním nemoci (jak již bylo zmíněno, infekce proběhne zpravidla asymptomaticky, takže dotyčný o tom nemusí vůbec vědět). A dětská obrna ve své paralytické formě právě proto udeří nejčastěji (více než 50 % případů) na děti mladší 3let. U dětí pod pět let je nejčastější ochrnutí jedné dolní končetiny. U dospělých bývá situace horší, dochází i k ochrnutí všech čtyř končetin. Podle toho, kterou část CNS virus napadne, se rozlišují tři typy nemoci. Nejčastější je, že virus napadne míchu. Dochází k destrukci motorických nervů, svaly nedostávají z mozku či míchy „instrukce“ a dochází k ochabnutí až celkové paralýze svalu. Progrese je velmi rychlá, přichází horečka a bolest postižených svalů, během 2-4 dnů dosahuje paralýza vrcholu. Protože virus napadá motorické nervy, není postižena schopnost cítit. Končetiny tedy ochabnou, nicméně jsou pořád citlivé (oproti třeba některým úrazům, kdy se zcela přeruší veškeré nervové spojení). Postižena může být jakákoliv končetina nebo jejich kombinace. Většinou je postižení asymetrické. Virus se může dostat také do oblasti bulbárních nervů, které jsou zodpovědné za mnoho životních funkcí. To se stává asi ve 2 % případů paralytické poliomyelitidy. Příznaky jsou podobné encefalitidě. Ohroženo je dýchání, polykání a mluvení. Ale nejen to, napadené nervy vedou také k srdci, plicím, svalům pohybujícím s krkem či mimickým svalům. Mezi příznaky patří dvojité vidění, potíže s polykáním, abnormální dechová frekvence, hloubka. Pokud virus zasáhne právě tuto oblast – tedy nervy ovládající plíce – může nastat šok, edém, nebo plíce zcela zkolabují. Tyto důsledky mohou být fatální. Asi 19 % všech paralytických poliomyelitid vykazuje jak bulbární, tak míšní symptomy. Může vést až k paralýze srdce, končetin a často ohrožuje dýchání tak, že je nemožné bez dýchacích přístrojů. Mnoho paralytických případů je pouze dočasných. I u trvalých postižení je možné nějaké zlepšení zejména v počátcích léčby. Paralýzy po 12 měsících však bývají trvalé, ačkoliv mírných zlepšení bylo dosaženo i po 12-18 měsících. Smrtnost mezi postiženými paralytickým průběhem nemoci se uvádí 2-10 %. Při některých epidemiích ale přesahovala i 15 % (V českých zemích byla nejvyšší v roce 1945, se smrtností 13,5 %).

Historie

Na jedné egyptské desce pocházející z období 1580-1350 př. n. l. je vyobrazen mladý muž s ochrnutou nohou, opírající se o hůl. Je pravděpodobné, že jde o (první) zobrazení muže postiženého dětskou obrnou. Tato nemoc byla tedy známa již velmi dávno. První pokus o její klinické popsání byl proveden v roce 1789, kdy Michael Underwood napsal druhé vydání knihy Dětské nemoci, ve kterém popsal dětskou obrnu jako ochablost a ochrnutí dolních končetin u dětí. První zaznamenaná epidemie byla hlášena v roce 1835 z Worksopu (Anglie) a první systematický popis a vyšetřování nemoci bylo provedeno v Německu Jacobem von Heinem v r. 1840. V USA se první zaznamenaná epidemie datuje do roku 1843. Na přelomu století se z vzácné nemoci stala rozšířená choroba, která za sebou nechávala zejména ochrnuté děti. A to právě v nejrozvinutějších zemích té doby, zejména v USA a Skandinávii. Velká epidemie v New Yorku r. 1916 zanechala na 2 500 mrtvých. V roce 1905 Ivan Wickman ze Stockholmu identifikoval infekční povahu patogenu. O tři roky později ve Vídni objevili rakouští vědci Karl Landsteiner a Erwin Popper, že patogen je virového původu. Později, ve třicátých letech, americký vědec Simon Flexner úspěšně provedl experimentální nákazu z opice na opici, ale nepodařilo se mu odhalit způsob přenosu u člověka. Díky jeho omylu se v USA ve třicátých letech věřilo, že virus se šíří vzduchem, a tak se utratily mnohé peníze za vývoj neúčinných nosních sprejů. Navíc to stálo vědce cenný čas, než se dostali ze slepé uličky. Nejobávanější dětskou nemocí se dětská obrna stala právě v této době, kdy udeřila zpravidla ve městech, a to v letních měsících. V letech 1940-1950 dosahovaly epidemie poliomyelitidy vrcholu. V této době zanechala celosvětově půl milionu ochrnutých nebo zemřelých ročně. Než se vrátíme zpět k časové ose příběhu poliomyelitidy, dovolte tři menší odbočky. Není totiž možné nezmínit, že zachránit mnoho životů nemocných postižených (nejen) paralytickou poliomyelitidou pomohl umělý dýchací přístroj „železné plíce“. Tento první přístroj pomáhající člověku dýchat, pokud selže jeho vlastní tělo, vynalezli harvardští vědci Philip Drinker, Louis A. Shaw a James Wilson v roce 1928. John H. Emerson jej o tři roky později zdokonalil, a používal se dalších 40 let. Mezi lety 1928 a 1940 vypracovala zdravotní sestra Elizabeth Kenny v Austrálii systém fyzioterapeutických cvičení, který pomáhal ulevit od bolesti a křečí v obrnou postižených končetinách. A když už jsem krátce zmínil dva důležité lékařské objevy, zastavme se u postavy, jež sehrála v „popularizaci“ dětské obrny asi největší roli. Byl jí prezident USA Franklin D. Roosevelt. Toho v roce 1921 (tedy ve věku 39 let) postihla nemoc, která jej nechala od pasu dolů zcela ochrnutého. (Ač byla tehdy diagnostikována jako poliomyelitida, dnes se ukazuje, že se s největší pravděpodobností jednalo o jinou nemoc – Guillain-Barrého syndrom; nicméně tehdy byli lékaři i sám Roosevelt přesvědčeni, že jde o dětskou obrnu.) Roosevelt se léčil ve Warm Springs v Georgii (USA). Nadace Warm Springs byla založena v roce 1926 a z ní se za prezidentova přispění o 12 let později stala Národní nadace pro dětskou obrnu, spíše známá pod názvem March of Dimes („pochod/tažení desetníků“). Její filozofie byla odlišná od ostatních nadací té doby zaměřených na velké dary od malého počtu bohatých přispěvatelů. March of Dimes zkusili opačný postup – sbírat malé dary od velkého počtu lidí. Nepochybně i díky Rooseveltově (jehož popularita byla obrovská) podpoře celému projektu se podařilo nadaci vybrat více peněz než kterékoliv jiné humanitární organizaci té doby (s výjimkou Červeného kříže). Odvrácenou stranou celého projektu je fakt, že poliomyelitida se stala (nebo již díky médiím byla) nejobávanější dětskou nemocí. Jenže dětská obrna nikdy nebyla největším „zabijákem dětí“. Posuďte sami – např. v pro Spojené státy nejhorším roce 1952 bylo v USA hlášeno téměř 60 000 případů obrny, z nichž přes 21 000 bylo případů s trvalým lehkým až těžkým postižením. Toho roku ve Spojených státech na obrnu zemřelo 3 145 osob, z toho 1 873 dětí. Téhož roku v USA zemřelo asi 200 000 lidí na rakovinu (z toho 4 000 dětí), 20 000 na tuberkulózu (z toho 1 500 dětí). Kritika zdůrazňovala, že March of Dimes dramatizovala nebezpečí obrny, a také odmítala spolupracovat s ostatními nadacemi. Ale vraťme se po nikoli nezbytných odbočkách zpět k historické ose příběhu, který poliomyelitida napsala. V roce 1948 byli John Enders a jeho tým z Harvardu úspěšní v kultivaci polioviru, za což následně obdrželi Nobelovu cenu (ale o tom až později). Tento objev vedl k úspěšnému vyvinutí vakcíny.

Souboj vakcín

První vakcínu proti dětské obrně vyvinul Jonas E. Salk (1914-1995). Jednalo se o inaktivovaný virus („zabitý“ roztokem formaldehydu). Po laboratorních a klinických zkouškách označovaných za nejkomplexnější v lékařské historii se vakcína dostala mezi obyvatele. Psal se rok 1955 a v USA začalo masivní očkování, jehož úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Oproti roku 1954, kdy se zde vyskytlo 13, 9 případů na 100 000 obyvatel, to bylo v roce 1961 už jen 0,5 případu na 100 000 obyvatel. Druhou vakcínu vyvinul Albert B. Sabin (1906-1993). Jednalo se o živé zeslabené viry. Tato vakcína nebyla již tak megalomansky testovaná a začala se koncem 50. let hojně využívat v Sovětském Svazu a zemích východní Evropy. Výhody nové vakcíny byly hned dvě: aplikuje se orálně, není tedy třeba žádných invazivních prostředků (injekční jehly apod.), a také díky orálně-fekální cestě (bakterie se dostávají do střev) poskytuje „lavinově“ imunitu i lidem, kteří očkovaní nebyli. Tato vakcína vytlačila svoji starší „injekční“ sestřičku i v USA na počátku 60. let. Ale o výhodách a nevýhodách obou typů se vedou spory dodnes, a doposud jsou obě využívány.

Současnost a vyhlídky do budoucna

V ČR se od jara roku 1960, kdy bylo plošně naočkováno 94 % dětí do 15 let, nevyskytl jediný smrtelný případ poliomyelitidy, ba dokonce se neuvádí žádný případ paralytického průběhu nemoci (s výjimkou zavlečených). Tím jsme se stali první zemí na světě, které se de facto podařilo dětskou obrnu vymýtit. Např. v USA se poslední výskyt poliomyelitidy (z přirozeného prostředí) datuje až do roku 1979. O devět let později spustila WHO kampaň k celosvětovému vymýcení dětské obrny. Plán byl vymýtit ji do roku 2000, což se nepodařilo. Ve zmíněném roce 1988, kdy byla spuštěna kampaň, bylo třeba rozhodnout, která z vakcín bude k tomuto účelu použita. WHO rozhodlo, že bude použita Sabinova vakcína z živých oslabených virů. Důvody spočívaly v jejích přednostech – tato vakcína poskytovala gastrointestinální imunitu, a k její aplikaci nebylo třeba jehel. Úspěch vakcíny se objevil záhy. Z odhadovaných 350 000 případů celosvětově v roce 1988 se např. v roce 2006 vyskytlo jen 1 874 případů. Jenže virus se nepodařilo zcela eliminovat. Proč? Orální vakcína z živých oslabených virů je totiž geneticky nestabilní a může u výjimečných případů poliomyelitidu dokonce vyvolat. Stává se to zřídka – asi v jednom případu z 2,5 milionu očkovaných, ale děje se to. Kromě toho může virus z tohoto „neúspěšného“ očkování způsobit epidemii. To se stalo v roce 2000 v Haiti a Dominikánské republice. Tyto nevýhody vedly zpětně k příklonu k injekční inaktivované verzi vakcíny. Např. v USA se jí výhradně očkuje od roku 2000. V Německu toto opatření přijali již v roce 1998. Protože orální vakcína může vyvolat onemocnění a šíření nemoci, vědci se přiklání k tomu, že pokud je cílem úplné vymýcení nemoci, je nyní třeba očkovat injekčně inaktivovanou formou vakcíny. To ovšem naráží na finanční i logistické překážky. I po případném vymýcení dětské obrny bude třeba v očkování nějakou dobu pokračovat, aby se zabránilo znovuzavlečení viru např. z přirozeně se vyskytujících „zatoulaných“ virů či laboratorních vzorků, popř. bioterorismu. Podle odborníků by nemělo proočkování obyvatel klesnout (i po vymýcení) pod 80-85 %. U nás je v současnosti proočkováno 98 % obyvatel. Spory vědců o použití té či oné vakcíny se dají shrnout do kompromisu – orální vakcína je skvělá pro rychlé/levné snížení počtu výskytu nemocí, ale inaktivovaná je nezbytná pro její celkové vymýcení. Otázkou je, zda nezastavit očkování ihned a případné nemoci řešit léčbou antivirotiky. To by ovšem muselo být k dispozici účinné antivirotikum proti poliovirům, a vzhledem k tomu, že v západních zemích se nemoc de facto nevyskytuje, pochybuji, že by farmaceutické společnosti investovaly finance do vývoje takového léku, který na trhu vlastně prakticky nenajde (tržní) uplatnění. Poznamenejme, že v ČR se situace má takto: od r. 1960 se zde očkovalo živou vakcínou, podávanou orálně (na lžičce). Od roku 2007 se nově očkuje kombinovanou hexavakcínou. Ta kromě obrny poskytuje ochranu před záškrtem, černým kašlem, onemocněním vyvolaným původcem Haemophilus influenzae b, žloutenkou typu B a tetanem. Očkování stanoví vyhláška, je tedy povinné. Provádí se celkem v pěti dávkách (přičemž tři stihne dítě do prvního roku věku, další pak do 18. měsíce a poslední mezi 10. - 11. rokem věku). Součástí zmiňované hexavakcíny je i Imovax polio, inaktivovaná injekční forma vakcíny. Dá se tedy říci, že souboj, alespoň v západních zemích nakonec vyhrál Jonas E. Salk.

Dnes je tedy situace následující. Všechny evropské země dosáhly „čistoty“ do roku 2003. V roce 2007 bylo celosvětově hlášeno 1 310 případů dětské obrny. Největší podíl na nemocech má dodnes Nigérie, která se podílí cca na polovině všech případů. V roce 2008 zůstaly jen 4 země s endemickým výskytem obrny – Nigérie, Afghánistán, Indie a Pákistán. Nigérie dokonce v roce 2009 měla výskyt v některých oblastech několikanásobně vyšší než v roce 2008. Stálý výskyt nemoci v určitých oblastech navíc zvyšuje riziko jejího zavlečení do jinak již polia zbavených zemí. Tak např. mezi lety 2003 a 2005 bylo 25 předtím „čistých“ zemí znovu infikováno zavlečeným poliovirem. A ještě dvě zajímavosti na závěr. Orální vakcína dramaticky snížila výskyt dětské obrny v Indii. Přesto pouze ve dvou oblastech – Uttar Pradesh a Bihar – se vyskytuje dodnes 96 % všech případů poliomyelitidy v Indii. Zdá se, že zde jsou děti zřejmě nějak geneticky „odolné“ vůči vakcíně, která nezabírá tak, jak by měla. Zřejmě by i zde situaci vyřešila inaktivovaná vakcína. Jak již bylo zmíněno, v roce 1954 dostali Nobelovu cenu za medicínu vědci John Enders, Thomas Weller a Frederick Robbins za objev kultivace polioviru v laboratorních podmínkách. Ten nepochybně přispěl k pozdějšímu vývoji vakcíny proti dětské obrně. Byla to však jediná Nobelova cena, která byla v souvislosti s dětskou obrnou udělena. Zůstává otázkou, proč byli opomenuti Salk i Sabin, kteří oba vyvinuli velmi úspěšné vakcíny. Vakcinace proti poliomyelitidě totiž zůstává, po vakcíně proti pravým neštovicím, nejúspěšnějším vakcinačním programem v historii lidstva.

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 02/2010

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 25. duben 2022

Moniko, zabýváte se pránou, světelnou výživou, energiemi, intuicí, zdravím… – jak jste se právě na této cestě ocitla?

Přišlo to do života, aniž bych to vyhledávala – v roce 2011 jsem začala pociťovat, jak mi tělem proudí energie a tehdy jsem začala pátrat po tom, co se mi vlastně děje. To tak bývá, když na věci člověk netlačí… Začala jsem studovat, přišla mi do rukou knížka Jasmuheen, která tu shodou okolností pobývala v roce 2012. Přitáhlo mě to, věděla jsem, že je to moje cesta. Už jako malá jsem jíst nechtěla, v mé buněčné paměti je tato informace z minulých životů, i když v současném životě jsem si zvykla na program, že jíst je potřeba. Z jídla mi ale nebývalo dobře a problémy mi dělalo maso. S Jasmuheen jsem cítila, že je to moje cesta, že v tomto nastavení jsem doma.

Tedy nebylo to žádné násilné rozhodnutí?

Vůbec.

Je to nějak příznačné pro dnešní dobu – změna energií, paradigmatu?

Energie se mění už dlouho. Teď je to ale viditelné, projevuje se to v realitě.

Máte na mysli i covid a celosvětové dění, do kterého jsme „hozeni“?

Ano, každý z nás tím prochází a vidím to u i klientů, když dělám terapie.

Přicházejí za vámi i lidé se svými problémy, nezabýváte se tedy pouze přechodem na pránu?

Právě kvůli práně se mi více otevřely vnitřní smysly a energetické pole, vidím, jaké má člověk problémy na všech úrovních, nejenom na fyzické. Vidím poruchy v informačním poli a to, co se pak děje v realitě – vidím příčinu. Ta může být z různých úrovní života, z různých časů. Úplně se vyprázdním a v nastavení čistého bytí začnou chodit informace a já je jenom předávám. Přicházejí obrazy, s nimi pak pracujeme, mluvíme s energiemi… Klienti často říkají, no jo, já to vlastně vím, ale jde o to, to změnit, což se při terapii daří. U mnohých problémů bývá skrytá příčina. Často má původ v dětství, nebo i v minulém životě, nebo se týká nějaké současné situace. Díváme se na to, co tam člověka drží a zda to lze změnit. To, co teď popisuji, jsou věci individuální, ale na kolektivní úrovni běží změny už od roku 1980, limitními roky jsem vnímala léta 2017, 2018, kdy se začaly zpracovávat a otevírat esenciální otázky. Dojížděly karmické souvislosti, řešili jsme vztahy s okolím, vše se dorovnávalo, viditelně projevovalo, zažívali jsme střety, abychom si toho všimli a museli jsme si to přiznat. Potom v době covidu (a pominu jeho spouštěč, nemá smysl to rozebírat…) vnímám, že lidstvo prošlo těmi nejhlubšími strachy – strach o život, o partnery, děti, rodiče, existenčními strachy. Vyplavaly všechny esenciální strachy našeho lidství, které máme v průřezu našimi životy. X krát jsme umřeli, neměli jsme jídlo, někdo nám odešel… Tyto strachy se projevily naprosto esenciálně a hlavně v jednom okamžiku na celé planetě. Strachy pak dál krmily pandemii, posilovaly pole covidu. Covid vnímám jako informační nemoc. Je vidět, že každá vlna je slabší, lidi si na to jako by zvykli, srovnali se se svými strachy a zjistili, že přežili. Byli jsme nuceni to zpracovávat na lidské úrovni a pole už nemá takovou sílu. Mám důvěru, že to půjde do klidu, informační pole kolem nás se pročistilo, strachy se vytáhly do vědomé úrovně, prožili jsme je, i kdyby jen vteřinově, a přežili jsme.

Samozřejmě velmi respektuji to, že někomu odešli blízcí, někdo byl na jipce – tam byl ale problém v duši. Odcházeli lidi, kde byl jejich systém velmi narušený – měl přidružené problémy, nebyl zdravý. Nemluvím jen o fyzické úrovni, ale také o té další. Chápu, že někomu odešli příbuzní, rodiče a určitě to není jednoduché, a když už ta situace nastala, je potřeba k tomu zaujmout stanovisko na lidské úrovni. Ale z hlediska božské úrovně je to zkušenost duše.

Začínáme teď žít v nové realitě?

Osobně silně vnímám, že se teď opravdu odehrávají synchronicity. Třeba už pět let vidím, že budu něco dělat a teď se to začíná projevovat. Začíná se měnit struktura. Vnímám, že mám pracovat se skupinami, přichází více lidí, mým cílem je centrum, kde bychom se mohli potkávat a teď se to začíná více ukazovat. Pět let o tom vím, ale musela jsem počkat, než se projeví nová realita.

Lidem teď chybí sounáležitost, sdílení, chtějí se potkávat. Je fajn, že jsou lidé spolu, sdílejí podobné myšlení. To, co je kolem nich doma, v práci, to s nimi třeba úplně nerezonuje. Takto jsou mezi svými, je i svým způsobem jedno, jaká je to metoda nebo seminář. Je to o tom sdílení. Cítí se posílení.

Je teď materializace snazší – stačí si přát?

Pokud bychom měli v sobě negaci, pak bychom materializovali negativní věci a to nechceme. Proto těch několik let (začalo se to projevovat už v osmdesátých letech, více pak po roce 2012 a nejsilněji poslední čtyři roky) jsme ze sebe dostávali to, co jsme měli na vědomé i nevědomé úrovni, včetně úrovně buněčné – šlo o zbavení se starých emočních a mentálních nánosů. Teď si něco přejete, potřebujete, aby to přišlo do života, a ono to přijde.

Probouzíme se do tvůrčí doby?

Ano, doba je teď tvůrčí. Musíme ale nechat vše projevit skrze srdce – víme, co bychom potřebovali, ale není to o tom, že to vymyslíme. To je velký rozdíl. Tisíce let dominovala mysl a mužský princip, teď je to o srdci a o tom, abychom se napojili na intuici a na vědomí. Víme, že máme něco dělat a úplně nás to tam táhne. Srdce má magnetickou schopnost. Když dovolíme jít tam, kam nás to vede, pak víme, co máme dělat – otevřou se dveře. Musíme být ale v klidu, protože často není správná doba a nevíme, kdy se dveře otevřou. Na čas nelze tlačit. A ani to není o tom, že bychom bušili na dveře a přemýšleli – posilovali záměr a představovali si, že máme červené Ferrari.

Ze své zkušenosti vím, že je to někdy obtížné – člověk se setkává se starými programy, které ho brzdí, někdy ujde dva kroky a pak zase udělá krok zpátky. Vy se zabýváte pránickou výživou, cvičíte čchi-kung, běháte – pomáhá to nějak na této cestě?

Pomáhá ji to urychlit. Každý člověk, který hledá a chce se posouvat, si vybere metodu, která mu dává smysl. Která s ním rezonuje. Někdo jde přes hlavu – třeba mindfulness, mentální výcviky, někdo to spíš cítí, tak mu třeba vyhovuje buddhismus, jde přes lásku a srdce. Já kombinuji všechny cesty. Lidská bytost má více úrovní – fyzická úroveň je spojena s prvními třemi čakrami a s jídlem. Můžeme mluvit i o mozku a mikrobiomu ve střevech, který je spojen s pránou, jsou tu emoce, které je třeba uklidňovat a potom je tu úroveň mysli a otázka myšlenek a jejich uklidňování. Jakou metodu si člověk vybere, to už je na něm.

Mě přitáhla prána, ale pracuji na všech třech úrovních. Není to jenom o tom, že jsem se odpojila od hmotného jídla, ale vlastně když jsem v roce 2012 začala, tak to byla i práce s emocemi a myšlenkami. Byla to dlouholetá práce uklidňování. Pokud má člověk v běžném životě emocionální a mentální výkyvy, nepříjemnosti v práci, doma apod., tak spotřebovává energii a tu energii pak potřebuje doplnit jídlem. Prána není jen o tom načerpávat energii, ale především ji nespotřebovávat. Dostat se do energetické efektivity.

Ve skutečnosti jsme na práně všichni – prána naším tělem neustále protéká. Prána je životní energie, která je všude kolem nás.

Světlo prochází přímo do buněk a výživu už vůbec nemusím řešit. Ovšem na všech úrovních jsem se před tím musela srovnat s myšlenkami, emocemi, s reálným životem. Je to o práci na zklidňování a přijímání situací, ať se stane jakákoliv. Třeba jsem měla před dvěma lety autonehodu, viník ujel a já si uvědomila, že to se mnou nic neudělalo.

Prána mi vlastně pomohla vyladit systém. Emoce, myšlenky a celé nastavení vychází z neurotransmiterů a z celé chemie těla. Mluví o tom třeba Bruce Lipton. Začíná v mikrobiomu, čím ho krmíme, co si do těla dáváme – a to ovlivňuje naše myšlení, naše emoce. Mikrobiom zásadně ovlivňuje naše chování, vyzařování – je to otázka frekvencí. To už ale mluvíme o dalších úrovních. Na té základní je náš mikrobiom ovlivňován jídlem a pitím. A potom vytváří chemii, hormony a podle toho jednáme a myslíme.

Být na práně pro vás znamená, že do úst občas i něco vložíte?

Občas, ale to, co do těla dostanete, tak to musí vyjít druhou stranou. Pokud je tělo úplně čisté a máte čistá střeva, tak je velmi nepříjemné, když jsou znovu znečištěná a jde to ven. O Vánocích jsme si udělali vánoční večeři, trochu jsem si dala a jen jsem se ujistila, že to není cesta pro mě. Už to ani moc nechutná, je to hmota a je velmi nepříjemné, když to prochází tělem.

Jak to vlastně fyzicky funguje?

Na začátku jsem na to neměla odpověď, pak jsem byla cvičit čchi-kung s Mistrem v Šaolinu, byla jsem tam ve skupině 150 lidí a 18 dní se tam nejedlo. To je součást čchi-kungové i duchovní praxe. Šaolin je vůbec velmi specifické místo v Číně. Mistr vysvětloval, že sedmý den pokud nejíme, začne tělo vše vyrábět z energie, z prány, ze světla, které jdou do našeho těla. Pokud jsme klidní, pak potřebujeme málo energie. Proto se méně spí, pránici mají dost energie a mohou pracovat s lidmi. Neznečišťujeme se na všech úrovních a ve skutečnosti je to tak, jak to má být. Spousta lidí si uvědomuje, že to velmi příjemné.

Dělám i třítýdenní pobyty bez jídla, lidi se diví, že jsou schopni ujít i 20 km denně a mají přitom dost energie. Naše tělo je takto přirozeně nastavené, jen jsme si zvykli na všechny ty programy, že se musí jíst. Jde o to si to uvědomit. Na pobytech je prána jakoby mimochodem – cvičíme čchi-kung, učíme se čerpat energii. Na pobytu máme snídani, oběd, večeři, ale energeticky. Cvičíme, aby lidi věděli, jak čerpat energii.

Je to asi jednodušší, když se člověk nachází ve vašem poli? Pokud by se člověk vydal sám, tak to je asi náročnější?

Určitě. Na pobytech je to jednodušší. Je to taková dovolená spojená s cvičením, povídáním, teď jsem zapojila ladičky, zvuk. Je to o energetickém poli. Ale funguje to i na dálku on-line. Máme webináře, každodenní cvičení, ukazuji lidem, jak nabírat energii. Je důležité, aby si lidé uvědomili, kolik fyzické stravy člověk potřebuje a jak je ta strava kvalitní. Vidím energii – poznám, zda jídlo svítí, nebo nesvítí. Zda tam zůstalo světlo, nebo zda je to jen objem. Bohužel dnes potraviny moc nesvítí. Proto dnes lidé potřebují tolik jídla, hmoty a chemie, která v něm je. Ale čím dál víc lidí vyhledává zdroje potravin, které svítí. Jsou vypěstované s láskou.

Před pránou jsem jedla pouze raw food, myslela jsem si, že přechod bude jednoduchý, ale trvalo mi to 2,5 roku. Musela jsem překonat program v rodině, v práci – byla jsem na to sama. Nikdo mě nevedl, v roce 2012 jsem nikoho neznala. Pak jsem se poznala s dalšími, ale to už jsem měla přepnuto. Věděla jsem sice, že je to moje cesta, ale okolí mi dávalo najevo, že to není možné. Třeba při on-line programu je důležité, že jsou lidi se mnou ve spojení, mohou si vybrat, zda chtějí přejít úplně na pránu, nebo jíst vědomě. Ve skutečnosti toho do těla dáváme víc, než si uvědomujeme. Není to o tom přestat jíst, ale vědomě si dávat do těla jen nezbytné množství.

Nemluvíte jen o světle, ale také o pobytech ve tmě – není to opak?

Ne… V prosinci jsem byla sama tři týdny ve svém prostředí na chatě ve tmě. To je důležité – ve svém prostředí. Ve tmě člověk totiž zpracovává spoustu věcí a prochází vnitřními procesy, tedy je důležité prostor dobře vyčistit. Potřebovala jsem jen demižon vody a byla tam jen sama se sebou. Pracovala jsem na programu „pomoc lidem“. Před tím jsem hodně pracovala, pomáhala, ale to je také jenom program. Rovnala jsem se a přepnula jsem se na to nové. Když jsme sami se sebou, tak mnohem lépe vnímáme nové nastavení. I Gaia je nyní přenastavená. Jak běžíme životem, tak si toho nevšímáme. Když člověk vypne telefon a nemusí nic řešit, tak se může všechno krásně poskládat. Odpočívala jsem a byla jsem víc ve vědomí, v čistotě. Tma je dlouhodobá, hluboká meditace, rozšíření vědomí a rozpuštění se v blaženosti.

Jak je to tam s pránou?

Lidé se mě ptají, kde jsem brala výživu – já se tam ale nabila! Světlo, fotony nám jdou přímo do DNA, fotony jsou vlastně všude – nejde o to, zda je světlo, nebo tma. Životní energie je všude, není závislá na našem vnímání světla a tmy. Prána je i v tmavé chatě. Samozřejmě na Slunci je to příjemnější.

Jak jste měla pojem o čase?

Vnímala jsem den a noc, věděla jsem, kde se nacházím, pak jsem cítila, že mám jít ven.

Ten časový úsek jste si dopředu zarámovala?

Jen zhruba. Kolem 20. 12. jsem cítila, že už je to akorát. Cítila jsem, že nastal předěl. Dříve jsem měla hodně osobních konzultací, teď vím, že jsem se posunula k práci ve skupinách. Zpracovávala jsem svoji roli pomoci, soucit s ostatními. Dříve jsem šla hodně přes sebe, neměla jsem čas na odpočinek.

Téma pomoci a oběti je silné a časté téma…

Velmi silným tématem je téma hranic, úplně ve všech projevech. Hranice mého bytí a bytí toho druhého.

Nicméně dle spirituálních učení jsme jedno a všichni propojeni?

Sama pro sebe jsem to pojmenovala jako lidství a božství – obě tyto kvality jsou v nás. Jsme božské bytosti, části Boha, Zdroje, Otce, chcete-li… Zdrojová energie je tou jednotou. Nicméně jsme se oddělili a žijeme tu jedinečný život. V této inkarnaci na této planetě jsme v této lidské podobě. Máme v sobě lidství. V božství jsme sice všichni propojeni, ale božství se prožívá skrze lidství, a je to v pořádku. Máme tělo, pět smyslů – prožitky jsou důležité. Jsme propojení a ostatním máme pomáhat, má to tak být, ale za předpokladu, že žijeme na této úrovni – bereme si pouze to nezbytné, žijeme v napojení, vše je společné. Nepotřebuji 50 triček, stačí mi pár… Pokud budou všichni v tomto nastavení, tak je to v pořádku a můžeme takto žít. Ale vzhledem k tomu, že většina lidí žije v lidství, ne v tomto propojení, tak se většina lidí snaží žít tak, aby právě jim bylo dobře. Jde jim více o sebe než o celek a o ostatní. Právě proto je třeba dávat hranice. V okamžiku, kdy toho druhý začne zneužívat, dám mu stopku. Třeba dám stopku i někomu, kdo by chtěl neustále chodit na terapie. Vytváří se tak závislost.

Dnešní doba už není o guru učitelích.

Mám nějakou kvalitu, něco reprezentuju, něco předávám. Proto jsem si musela srovnat priority. Každý by si měl uvědomit, že je potřeba vyrovnat lidství a božství v sobě a užívat si obě kvality v každém okamžiku. Srovnat si rodinu, práci, aby bylo člověku dobře. Když je člověku dobře, září, pak jsem prospěšná a můžu to dávat dál. Každá naše myšlenka, každá naše emoce jde do kolektivního pole. Pokud se vyladím a jsem v radosti, tak je to paráda. Není to ale o tom, že už se nikdy nenaštvu…

Není účast na seminářích na straně jedné a žití běžného života na straně druhé jako sedět na dvou židlích?

To je ale přechodný stav, než se uvnitř ve vás vyrovnají všechna témata. Pak už žijete klid a radost i v běžném životě.

Co téma karmy? Když člověk žije tady a teď, vyvazuje se z karmy? Jak karmu vnímáte?

Mám pocit, že karma skončila s rokem 2018, 2019. Nyní, v novém nastavení máme možnost všechno pustit. Samozřejmě může něco přijít, nějaká situace. Udělám to, co cítím, že je nejlepší. Pokud nevytváříme nové situace, nejdeme do hněvu či konfliktů, pak přestaneme vyrábět karmické vazby. Čím méně máme negativních emocí a myšlenek v negativním spektru, tím méně vyrábíme tyto háčky a souvislosti a vyvazujeme se z karmy. Vnímala jsem, že poslední čtyři roky se na hluboké úrovni zpracovávaly karmické věci. S někým jsme se třeba měli potkat, jiskřilo to a bouchalo… silné nárazy. Důležité je ale být ve vnitřním klidu a přitom klidně můžete „kmitat“ a být v pohybu. Teď v nových energiích je všechno jednodušší, jde to ve větší lásce. Třeba někdo dvacet let řeší vztah s maminkou – teď to stačí pustit – uvědomit si, že maminka dělala, co mohla, stačí odpustit jí i sobě. Tečka, více není třeba.

Pokud se vyladím, dostávám se do velké svobody, ale také do velké zodpovědnosti… pak pomáháme ostatním, protože si přejeme, aby také byli v klidu.

Cítím za tím určitou pevnost…

Z čchii-kungu tomu říkáme centrální kanál, osa – vím, kdo jsem, cítím lásku k sobě. Není to ta egoistická sebeláska. Druhý člověk mě nezraní. Pracujeme vědomě na tom, co člověk může změnit. Při konzultaci jsem pouhým prostředníkem. Ve stavu klidu jsem schopna tyto informace přijmout. Cílem je, aby se do takového stavu dostali všichni, proto teď dělám hodně semináře – aby lidé více otevřeli vnitřní smysly, uklidnili se a více se vnímali.

Cílem tedy je, aby té vertikální úrovně byl každý člověk schopen?

Ano... V horizontální úrovni nás ovlivňuje všechno z vnějšku, ovšem vertikální prožívání je o tom, že sice vidím, co se děje venku, ale jsem v klidu, ukotvená. Je to o pozornosti a přítomnosti, o tom, že zůstávám pevná sama v sobě. To se právě děje při seminářích – lidi tam jsou v tomto poli a začínají si uvědomovat svoji pevnost. Velmi pomáhá čchi-kung, kde neustále chodíme do srdce a propojujeme naši osu se Zemí a Vesmírem. V té můžeme být, pokud nás nevyhazují naše vlastní emoce, příběhy, myšlenky.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 26. říjen 2021

Pane doktore, bolesti zad byly, jsou a patrně i budou velmi rozšířeným problémem. Co bývá jejich příčinou? Proč jste se vlastně ocitl mimo systém a otevřel vlastní soukromou praxi?

Vlastně dnes lituji, že jsem ze systému odbočil tak pozdě. Léta jsem se trápil na klinice, moje práce se dala přirovnat k práci v továrně na lince. Chodily ke mně davy pacientů a dělal jsem to, co jsem se naučil na lékařské fakultě. Ordinoval léky, elektroléčby, vypisoval neschopenky, píchal injekce… Léčil, léčil, ale oni se mi pořád vraceli. V ordinaci jsem zdědil kartotéku lidí, kteří tam chodili s bolavými zády třeba dvacet let. Pořád se léčili, pořád jim bylo blbě. Byl jsem z toho otrávený, lámal jsem si hlavu, „kde udělali soudruzi chybu.“ Pak jsem náhodně potkal kolegu doktora Šavlíka, zakladatele české psychosomatiky. Tehdy mi pověděl památnou větu:

„Nemoc je informace, že člověk dělá v životě nějakou chybu.“

Vysvětlení nemoci není možné hledat jen na rentgenech, cétéčkách, rezonancích nebo v odběrech krve. Neméně důležité je se s pacientem osobně seznámit, zjistit, jakou má povahu, jak žije, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má radosti, starosti… Teprve v tomto celostním nebo komplexním kontextu pochopíte příčiny jeho nemoci. Je to neuvěřitelně jednoduché. Až se tomu pacienti diví.

Jste tedy svým způsobem i psycholog?

Kvalifikaci psychologa nemám, snažím se k pacientovi přistupovat psychoterapeuticky. Komunikovat s ním citlivě, ale efektivně. Spousta kolegů si stěžuje, že se jim pacienti s problémy osobního života moc nesvěřují. Já mám problém opačný. Chtějí mi povědět snad úplně všechno. Až je musím brzdit. Na úvod konzultace jim povím: „Abych se ve vašich problémech rychle zorientoval, tak vám vždy položím jednoduchou otázku a prosím o jednoduchou odpověď.“ Potřebuji zjistit, jak je na tom tělesně, abych „neprošvihnul“ nějaký organický problém. Pacienta pečlivě vyšetřím. Musí se svléknout, posoudím pohybový aparát, změřím tlak, poslechnu srdce, plíce...jako u běžného lékaře. Pokud zjistím nějaký organický problém, tak ho nasměruji na spolupracujícího specialistu. I když nesedíme na jednom místě, pracujeme v týmu. Pak musím zjistit, jak je na tom psychicky, abych nepřehlédl vážný psychický problém (psychózu, depresi, panickou ataku..). Pokud je třeba nasadit psychofarmaka, dám kontakt na zkušeného psychiatra. Pokud je vhodná psychoterapie, tak zjišťuji, zda by ji pacient akceptoval, případně jakou. V Hnízdě zdraví máme dva psychoterapeuty a tři psychoterapeutky, každý nabízí něco jiného: koučink, psychoanalýzu, KBT, psychorelaxační techniky, autogenní trénink... Pacientovi dám vybrat. Vedle stavu těla a duše se zajímám o to, jak si vede v životě, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má radosti, starosti, vztahy rodiny... Je to vlastně jednoduchá skládačka. Většinou mám za půl hodiny jasno. Jak člověk žije, tak taky stůně, pokud způsob života nezmění, může se léčit, ale jen těžko uzdravit.

Pojďme se vrátit k zádům – zmiňoval jste, že jste kdysi zdědil kartotéku právě těchto pacientů. Vyhledávají vás klienti hlavně s těmito problémy?

Pacientů s bolestí zad a kloubů je asi nejvíc. Psychosomatický přístup je ale efektivní u každého zdravotního problému: nejen u ekzémů, žaludečních vředů, úzkostech, depresích, ale i při těžkém autoimunitním nebo onkologickém onemocnění. Funguje bez rozdílu věku, pohlaví, diagnózy. Psychosomatika má jediný limit: je určená pro lidi, kteří jsou ochotní a schopní převzít zodpovědnost za svoje zdraví. Ke mně se přijdou jen poradit, jak na to. To ale neznamená, že vůbec nepoužívám léky. Když zjistím, že je pacient na dně a vlastními silami by nemoc nezvládl, tak mu je předepíši – analgetika, antibiotika, antidepresiva... Snažím se je ale ordinovat jen dočasně, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna a využil jejich efektu k životní změně.

Je díky tomuto přístupu úspěšnost větší?

To nezáleží jen na mně. Žádné zázraky neslibuji ani nedělám. Pacientům vysvětluji a radím, jak si mají pomoci sami. No, a když přijde pacient a říká: „Pane doktore, jedině vy, vy mě zachráníte, vy to dokážete!“, je jasné, že je jeho očekávání naprosto nereálné. Tak mu povím: „Ne, ne, ne – to jste tady špatně, to musíte k Nejvyššímu.“

Nikomu nic neslibuji, zázraky nedělám, jen srozumitelně a v klidu vysvětlím, kde pacient dělá chybu.

Třeba ve vztazích, v pohybu, ve stravě… Identifikuji chybu, poradím mu, co by měl ve svém životě změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Někdy jsou zklamaní, čekají aspoň homeopatickou kuličku nebo akupunkturní jehlu. Já ale žádného takového prostředníka nepotřebuji. U mě je to na „férovku“. Nemoc je vlastně nastavené zrcadlo. Je otázka, zda se do něj člověk odváží podívat, nebo zda to chce raději „zastřít“ prášky.

Dá se nějak generalizovat somatizace do určité části těla? Když někdo řekne – mě bolí krční páteř a mě zase bedra. Je to poselství vždy stejné?

Somatizace česky znamená ztělesňování neřešené životní situace. Člověk má nějaký životní problém – rodinný, vztahový, stres – a neví si s tím rady.

To, co není člověk schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času tělo začne dělat na nevědomé úrovni za něj.

Bolí mě hlava – mám toho plnou hlavu. Bolí mě záda – naložil jsem si toho více, než unesu. Pálí mě žáha – leze mi to krkem… To jsou typické projevy somatizace, informace o tom, že člověk dělá nějakou chybu, životní problém neřeší.

Tím se nemyslí jen fyzická zátěž, ale také starosti. Vysvětluji pacientům, že když má člověk starosti a moc si je bere, pak ho to tíží. Vyvolává to napětí, nejenom psychické, ale člověk je napnutý i svalově. Aby tíhu unesl, aby všechno stihnul a zvládnul. Svalové napětí samo o sobě vyčerpá velkou spoustu energie, člověk je pak unavený jenom z toho, jak je napnutý. Však se také říká „utahanej ze starostí.“ Pokud to trvá delší dobu, objeví se únava, bolesti šíje a zad, závratě, dechová tíseň, bušení srdce... Tělesné projevy jsou ze začátku funkční, na rentgenu, CT, v odběrech krve se většinou nic nenajde. Pokud ale funkční potíže trvají delší dobu, přejdou do organického problému: artrózy, vředů žaludku, astmatu, hypertenzní nemoci, infarktu... Ty už jsou nevratné, úplně se vyléčit nedají. Ideální je, když pacient a lékař zachytí varovné signály ve fázi funkčních potíží. Proto píši knížky, přednáším, dávám rozhovory. Aby lidé porozuměli, co jim tělo nemocí říká a nemuseli chodit k doktorovi. Pacientům v ordinaci pokládám 15 jednoduchých otázek, které mi pomohou najít klíč k jejich zdravotním potížím. (najdete je na konci rozhovoru, pozn. redakce). Každý si je může sám položit. Po skončení konzultace pacienti obvykle říkají: „Pane doktore, já jsem to věděl, tušil jsem to, vy jste mi to jen potvrdil.“

Na každého pacienta mám vyhrazenou hodinu. To bohatě stačí. Můj přístup je odlišný od přístupu běžného lékaře, který se psychikou a životní situací pacienta většinou nezabývá. Obvykle ho zajímá jen ten část těla, kterou má na starosti, řídí se postojem: „Psychiku a osobní starosti mi sem netahejte, mě zajímá srdce, plíce, žaludek, tlak...“ Přitom lidí, kteří somatizují, je naprostá většina. Na psychiatrii nebo k psychologovi, kteří by se zajímali o jejich psychiku a stresy nepůjdou. Nejsou přece „blázni.“ To, co potřebují je komplexní psychosomatický přístup. Psychosomatika přitom není nic nového. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. Takový doktor znal rodinu, děti, prarodiče, věděl, jak to v rodině chodí, a když k němu někdo z rodiny přišel, dokázal velice rychle, bez složitého vyšetřování, zasadit zdravotní potíže do souvislostí jeho života. To nám dnes nejvíc chybí.

Jakou roli hraje genetika?

Těch opravdu dědičných nemocí je strašně málo.

To, co se dědí, jsou způsoby chování, které k nemocem vedou.

Pacientka si stěžuje na bolesti kyčle, na artrózu, říká – u nás se to dědí… maminka i babička měly endoprotézu. Pak si povídáme půl hodiny a ukáže se, že paní žije podobným způsobem života – nadváha, těžká fyzická práce, sedavý způsob zaměstnání, nedostatek vhodného pohybu, stres. Dědí se model chování, který k nemoci vede. Důležitou roli hraje i povaha. Dědí se nejen váha, výška, tělesné parametry, ale i povahové vlastnosti. Jestli jsem do medicíny vnesl něco nového, z čehož jsou pacienti vyvedeni z míry, pak to, že se zajímám o povahu rodičů, vztahy původní rodiny. To je strašně důležité. Zjistíte, že tatínek je cholerik, maminka hysterka, doma spory, děti si s nimi nerozumí, od malička žili v napětí… Tyto emoční stopy a tenze pak přenášejí do dospělosti, působí jim zdravotní potíže: závratě, bušení srdce, dechovou tíseň… Objektivní nález je přitom normální. Tělesně na nich nic není. Problém je v tom, že je odmalička „stavěli do pozoru“ a není nikdo, kdo by jim zavelel „pohov, volno!“

Jak si udělat pohov?

Prvním krokem je si problém uvědomit, přiznat si ho. Nehledat vysvětlení jen v objektivních nálezech, vyváženě posuzovat i psychiku a mezilidské vztahy. Většina pacientů ale preferuje vysvětlení biologické, raději se schová se za diagnózu artrózy, výhřezu plotny, hypertenze, deprese, autoimunity… než by si přiznali vlastní selhání. Pohodlnější je udělat ze sebe pacienta, nechat se opečovávat, léčit… než přijmout zodpovědnost a starat se o sebe sám. Já pacientům žádné diagnózy nedávám. Já jim je beru. Převádím je na problémy jejich života.

Pacienta z vás dělat nebudu, vysvětlím vám, co je potřeba, abyste udělal vy, abyste pacientem nebyl a byl zdravý.

U klasického lékaře se vás maximálně zeptají na nemoci rodičů, ale ne na jejich povahu a na to, jaké s nimi máte vztahy. Pacienti někdy vůbec nejsou schopni popsat povahu rodičů. Přijde třeba špičkový manažer a zjistíte, že nemá vůbec žádný vztah s rodiči. To je typické pro psychopaty (podrobně o tom píši v knize Všichni jsou psychopati, jen já jsem letadlo). V jejich původní rodině nefungovaly vztahy, otec byl třeba cholerik, matka chladná, nepoznali soucit, lásku neumějí ani přijmout ani dát. Jsou bezohlední, bezcitní, draví, charakterově zmrzačení. To je problém řady vysoce postavených manažerů a politiků. Společenský systém, založený na dravosti, bezohlednosti a individualizmu je přitahuje jako vosy na med. Oni ho dál rozvíjejí. Žijeme v éře psychopatů.

Rada na závěr – jak si zdraví udržet?

Celý můj medicínský život let radím lidem, jak na to. Říkám jim: Musíte sportovat, relaxovat, dělat dechová cvičení, zpívat, pěstovat vztahy, scházet se, nesedět celý den u počítače… Teď to vláda všechno zakázala. Aktivní péče o zdraví se stala podvratnou činností. Podle vlády máme sedět doma, sledovat počty nakažených, nechat se testovat a čekat na vakcínu.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 31. srpen 2021

Změna smýšlení o realitě vede k tomu, že se člověk mění z role oběti do role tvůrce.

Poslední dobou stále častěji – nejen z úst kvantových fyziků – zaznívá, že prožíváme právě takovou realitu, jakou si sami vytváříme a jsme svým způsobem spolutvůrci světa. Můžete laikovi tento pohled přiblížit?

Je to poměrně jednoduché. Tento svět – vnější realitu a samozřejmě i sami sebe zažíváme a zkoumáme prostřednictvím pěti smyslů. Všichni víme, že disponujeme hmatem, čichem, sluchem, zrakem, chutí, ale navíc se jako smysl dá považovat i abstraktní myšlení, díky němuž smyslově zkoumáme abstraktní svět myšlenek a představ. Dnešní člověk si obvykle myslí, že všechny signály, které k němu přicházejí, jsou někde venku. Dá se na to ale nahlížet i tak, že vše, co zažíváme včetně světa kolem nás, jsou jen zkušenosti vědomí. Všechno, co existuje, existuje jen proto, že to registruje vědomí.

Samozřejmě by bylo potřeba precizovat, co přesně pojem „vědomí“ znamená. Bohužel se nám to těžko podaří, protože o tomto fenoménu zatím nepanuje shoda ani mezi vědci, ani mezi filozofy. Nicméně si pro tento okamžik představme pod pojmem vědomí to, co registruje a vnímá hologram reality. Pokud se na to podíváte z tohoto pohledu, dá se přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co vlastně existuje. Už filozof Descartes říkal: „Myslím, tedy jsem“, a zpochybňovali tak veškerou obecnou pravdu. Ať se bavíme o čemkoliv, tak otázkou zůstává, co je vlastně pravdou. Tedy i Descartes si už tenkrát uvědomil, že jediné, co může s jistotou tvrdit je, že on sám existuje. Potom se poměrně snadno dá přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co existuje.

Vědomí je jediné, co existuje.

To už je hodně abstraktní…

Ano, je těžší tento přístup akceptovat. Je to ale základ všech myšlenkových přístupů třeba z východu. Vědomí je primární. Filozofové i mystici říkají, že všechny zkušenosti vědomí, které máme, mají prvotní základní zkušenost v sebeuvědomění – v uvědomění si JÁ JSEM. V moderním slova smyslu „JÁ“ označuje to, čím vědomí je – a tím je prázdnota bez formy, obsahu, času, prostoru… nicota, ze které vše pochází. JSEM je už vědomí, nicota v pohybu. Vzniká tam již iluze pohybu, neboli času, která pak vytváří prostor, život a vše, co s tím souvisí.

JÁ JSEM je vlastně prvotní uvědomění si. Když se dítě narodí, začne si uvědomovat, že je, začne vnímat svět. Ale i v rámci božského vědomí se dá vznik vesmíru interpretovat uvědoměním si božského vědomí, že je.

BOX:

Dnešní většinový názor říká, že svět je mechanický, materialistický stroj a že existuje tam venku. Že prožíváme něco, co nemůžeme ovlivnit, že se dějí náhody, průšvihy apod., a že jsme obětí vnějších okolností. Mysticismus, východní filozofie a podle mě i moderní věda ve smyslu kvantové fyziky, která jasně narazila na problém vědomí, nabízí druhou variantu: Zdrojem všeho je vědomí, které generuje vše a pozoruje samo sebe. Změna těchto paradigmat, změna smýšlení o realitě, vede člověka k tomu, že se mění z role oběti do role tvůrce. Myslím si, že je to obrovským přínosem pro daného pozorovatele a navíc si myslím, že prožíváme dobu, která nějakým zázračným způsobem toto téma otevírá až téměř násilně. Jako kdybychom stovky let procházeli jakousi evoluční fází, kdy si k tomuto chápání jednotlivci dospívali jakousi jemnou cestou, ale doba dnes nastavuje takové zrcadlo a tak třese naší realitou, že nelze uniknout a ta změna se děje téměř revolučně. KONEC BOXU

Směřuje k propojení spirituality a vědy?

Moderní společnost nahrazuje často religiózní či náboženské vnímání a otázky vědou – toto prolínání světů mě obrovsky přitahuje. Vše se dá prezentovat východním deduktivním způsobem myšlení, nebo západním, tedy tím induktivním. Na západě hodně věříme na logiku a racionalitu a to, že věda racionálním vědeckým zkoumáním odhalí odpověď na jakoukoliv otázku. Nicméně z toho východního mystického směru se ukazuje, že existuje něco, co se dá vědecky zkoumat, ale je to veskrze subjektivní. Od psychologie až k mystickým zážitkům nebo zážitkům blízkým smrti – ty jsou veskrze subjektivní, přesto mají charakter objektivní reality, protože každý, komu se to stane, vypovídá víceméně stejně. Lidé, kteří prošli zážitkem blízkým smrti, mají zkušenosti velice podobné.

Mystická zkušenost je pravděpodobně verbálně nesdělitelná…

Moderní věda, i mystická zkušenost ukazují, že racionální pravdu nelze sdělit nebo předat – dá se pouze zažít. I moderní společnost, která lpí na vědeckém a racionálním uchopení, pro mě z nějakého nepochopitelného důvodu ignoruje to, že sama věda přesně k tomuto závěru dospěla taky. Matematici jako Kurt Gődel dospěli k závěru, že matematika sama o sobě nemůže vytvořit systém, který by nebyl rozporuplný. Dokázali, že matematika sama, což je vlastně svatý grál logického a racionálního myšlení, má své limity, přes které se nikdy nemůže dostat. Podle mě je to stejně významný objev, jako Einsteinův objev teorie relativity, kterou vlastně dokázal, že nic se nemůže pohybovat větší rychlostí než rychlostí světla.

Podle mě to všechno směřuje k tomu, že skutečnou pravdu lze jenom zažít. Můžete ostatním souputníkům nabídnout nějaké způsoby, jak se jí dobrat, ale nemůžete ji sdělit…

Co skeptici a ti, co lpí na paradigmatu racionální vědy?

Skeptiky mi byl udělen bludný balvan, ale domnívám se, že i ti skeptici, kteří tak lpí na tom, že je to přesně tak, jak tvrdí racionální věda, a nic jiného není přípustné, tak i ti se dříve či později nevyhnou konfrontací s touto skutečností. I když ostrakizují lidi, kteří se snaží o jiný pohled…

To připomíná církevní středověk. Je zřejmě bezpečné se opřít o strukturu racionální vědy?

Je bezpečné se opřít o strukturu většinového názoru. Každý vás podpoří.

Akademická obec je zřejmě náročné prostředí.

Ano, to samozřejmě je. Ale já se osvobodil ze systému – neříkám, že jsem „huba nevymáchaná“, ale nemohu žít proti svému přesvědčení. V akademickém světě funguje velmi silně autocenzura.

Mluvil jste o změně paradigmatu – je možné, že když si kritické množství lidí uvědomí, že realita je poněkud jiná, než jsme si zvykli ji vnímat, pak se to jako by „překlopí“…?

Pro mě ne úplně z jasného důvodu k této transformaci dochází úplně revolučním způsobem. To, co dneska prožíváme, o tom dříve snilo spoustu otevřenějších lidí. Třeba před pěti lety se spousta lidí bavilo o ekologii, o globálním oteplování, o tom, co se musí změnit. O tom, že by se lidi měli probouzet. Města byla přelidněná – miliony turistů, přehuštěná obloha, léto začínalo už někdy v únoru… Najednou se vše s covidem zastavilo, v zimě napadl sníh, prožili jsme normální jaro, prší, ve městě je prostor – prostě se to děje. Někdy radikálním a dramatickým způsobem, sice prožíváme manipulaci vlády, ale opravdu se změna děje.

Před tím jsme měli možnost si cestu vybrat. I když samozřejmě následovat nesystémovou cestou vyžaduje velkou odvahu a oběti. Vykresluje to nádherně film o Giordano Brunovi – pokrokovém mysliteli své doby, který si podle paradigmatu tehdejší společnosti zasloužil ten nejtvrdší trest. Tehdy by vám 99% lidí řeklo, že je to správně, protože je to v rozporu s tím, co hlásá církev. Dnes každý ví, že měl vlastně pravdu. Každý akceptuje, že se Země točí kolem Slunce. Dnes jsou všichni na straně Giordano Bruna a ví, že se Země točí kolem Slunce, ale právě tito stejní dnes zase stojí na straně většinového názoru.

Dnešní společnost vlastně dělá to samé, sice se už neupaluje, jen jsme se posunuli. Před pandemií měl každý svobodu vystoupit z řady, což bylo podobně jako ve středověku, i když už nešlo o život. Teď svobody pro rozhodnutí ubylo. Pandemie nás nutí dělat zásadní rozhodnutí a už na to nemáme celoživotní prostor.

Vaše rozhodnutí se může opírat o většinový názor, anebo se můžete zastavit a zamyslet, zda se je pro vás v pořádku slepé přijímání názorů, které jsou prezentovány v televizi a v novinách. Například co virolog, to jiný názor. Každý si musí všimnout, že ve sdělovacích prostředcích mají prostor pouze virologové s jedním názorem. Ti ostatní jsou určitým způsobem cenzurovaní.

Teď nám doba ukazuje limity a možnosti systému a to, zda jsme ochotni tento systém dál utvářet.

Jak se tedy mohu vymanit z Matrixu, z toho, že nebudu ovce systému – jak dojdu k tomu, budu realitu vnímat jinak?

Víceméně jsme to už řekli na začátku. To, čemu věříte, tvoří to, co prožíváte. To je váš Matrix. Matrix, který máte v hlavě, tvoří síť toho, čemu věříte.

To, čemu věříte, to se pak v realitě manifestuje.

Použiji příklad – Jarda Dušek často vypráví historku o příjezdu Kolumba na ostrovy u Ameriky. Indiáni viděli jen námořníky na lodích, ale lodě schopni vidět nebyli, protože nevěděli, co loď je. Až jejich šaman, který měl otevřenější vědomí, byl schopen lodě vidět a tento vjem nasdílel do kolektivního vědomí kmene. Pak už je viděli všichni… Pokud se otevřete této možnosti, pak podobné věci můžete zažívat dennodenně. Někteří lidé věci, kterým nevěří, prostě neuvidí. Sensitivita se ale dá díky meditacím vycvičit.

Můžeme do této kategorie zařadit i zažívání zázraků?

Třeba taky… Když nevěříte v UFO, tak ho asi ani nikdy neuvidíte – pokud nedojde k nějaké hluboké transformaci kolektivního vědomí, což se ale také může brzy stát. Ten, kdo v něj věří a aktivně se snaží ho vidět, tak ho prostě uvidí.

Váš „believe“ systém (to, čemu věříte) vytváří realitu a to, co prožíváte. Je naprosto v pořádku, že v mojí realitě vnímám něco, co – ač se díváme stejným směrem – vy nevnímáte.

Kvantová fyzika totiž stojí na řešení rovnic kvantové fyziky. Jejich řešením je tzv. superpozice všech řešení (kombinace výsledku všech řešení) – pokud je řešením rovnice, že kočka je mrtvá a současně je řešením, že kočka je živá, pak z hlediska kvantové fyziky je výsledkem tzv. superpozice, tedy součet těchto dvou řešení. Kočka je současně mrtvá i živá.

Není úplně jednoduché to pochopit…

Není to složité, jen se tomu musíte otevřít. Žijeme ve světě, kde je něco pravda, anebo to pravda není. Buď je hrnek celý, nebo je rozbitý. To je jen povrchní pohled. Řešením je ale i superpozice těchto stavů. Tedy binární logika „buď, anebo“ v tomto světě nemá místo. Můžeme tady zmínit východní filozofie, kde je patrný přechod od duálního vnímání k jednotě. Tam platí „to i to“.

Tedy existence čehokoliv je závislá na pozorovateli?

Samozřejmě, to je obrovsky důležité. Dnešní společnost se bláhově domnívá, že věda vše vyzkoumá, nicméně se tímto nechci navážet do racionální vědy.

Newtonovy zákony ale v našem světě platí – třeba statika apod.? Nebo jsme opět u dohod?

Platí, když jim všichni budeme věřit. Děje se to už jenom tím, že provádíme experimenty a hledáme fenomény, které jsou v souladu s naším „believe“ systémem.

Výzkum a dnešní vědecký systém, který je založen na principech finančního toku, je obrovsky limitovaný v tom, aby se objevilo něco nového. Podporují se projekty, kde je jasné, že dopadnou tak, jak se očekává. Vědci se motivují k tomu, aby napsali co nejvíce článků, což bylo patrné teď v době pandemie. Najednou se ukazuje, že většina z článků z farmaceutického výzkumu není reprodukovatelná. Když se ani nic nového najít nechce – a ten prostor možností je obrovský, potenciál je opravdu neskutečný – tak se nic nového ani najít nemůže. Celý vesmír má nekonečně mnoho variant, a pokud se díváte jen na ty, které jakoby chcete vidět a ignorujete to, co by to mohlo určitým způsobem narušit, pak v tomto paradigmatu můžete žít tisíce let. Nicméně to paradigma se vždycky zhroutí. To, že Newtonovy zákony neplatí všude, je jasné. Máme teorii relativity, máme kvantovou fyziky, tam Newtonovy zákony prostě neplatí.

Co stárnutí, smrt, zdraví… to jsou témata, která se nás úzce dotýkají. Jak byste na ně nahlédl z pohledu kvantové fyziky?

To je ještě mnohem kontroverznější téma. Když jde o fyziku, tak máme pocit, že o moc nejde. Mohu si sice vysloužit bludný balvan, ale fyziku mnoho lidí neřeší. Když jde o zdraví, to už je něco jiného. Debata o tom, co je vědomí, může někoho míjet, i když s tímto postojem nesouhlasím. Každý chce přece vědět, co je smyslem života a jak by ho měl žít. Jak se život tvoří. Jak dosáhnout toho, abychom byli šťastní, ne stresovaní. Nicméně otázka nemoci, která je teď v našem prostoru obrovsky akcentovaná, už není žádná akademická nebo filozofická debata.

Současná situace nás nutí otevřít se myšlence, že to, čemu věříme, může být úplně jinak.

Absolutní pravda je chiméra – věřit něčemu můžete jen, pokud tomu dodáváte energii víry. Můžete ale připustit, že je to jinak… Všichni největší géniové, reformátoři, všichni, co přišli s převratnými myšlenkami – Einstein, Hus, Komenský… byli lidé, kteří si uvědomovali, že nic, z toho, čemu věří, není absolutní. Einstein přišel s tím, že neexistuje absolutní čas, a tím vyvrátil základní víru newtonovské společnosti, že existuje absolutní prostor a čas, to, že všem běží hodinky stejně. Prostě to nerespektoval, a stal se tak největším myslitelem naší doby.

Pokud si toto připustím a zbavím se všech berliček, o co se mám opřít? Ztrácím iluzorní jistoty…

To jste pochopila správně. Pokud toto někdo poslouchá a je úplně v pohodě, pak to asi úplně nechápe. Tento pohled musí v člověku vzbuzovat až nemilé pocity. Skutečné poznání – a mluvíme i o mystickém poznání – znamená, že všechny ty jistoty (a naše ega jistoty potřebují) jsou jenom jakési iluze. To pak samozřejmě v prvních fázích vzbuzuje až pocity hrůzy.

Co pojem Bůh – není tedy univerzálním východiskem, jistotou a opěrným bodem, ke kterému se nakonec všichni máme vztáhnout?

Jaká existuje jistota? Už Descartes říkal: „Já jsem – já si uvědomuji“. To je jediná jistota bytí. Teď se můžeme dostat k náboženství, které má jasně definovaný názor, nebo se můžeme dostat k mystice – pak mizí dualita a jistotu máte v tom, že žádná jistota není.

Jediná jistota bytí je uvědomění si „já jsem“, já existuji.

S tímto uvědoměním můžeme zažívat život jako obrovské dobrodružství.

Jasně, všechno se neustále mění. Všechno je zde jen dočasně. To, co dnes tvrdím, to je také jenom jistý pohled. Život, existence, tu není od toho, aby tady bylo něco navěky. To není vlastnost vědomí. Naopak – všechno se neustále vyvíjí, proměňuje a prozkoumává nekonečný prostor variant.

Znamená mystický prožitek vlastně takové vyhoupnutí se z duality do jednoty?

První fáze mystického prožitku jsou, že si uvědomíte, že realita stojí na principu duality, že to „nic“ se rozdělí na kladný a záporný pól. Vznikají polarity a to, co my vnímáme je vlastně polarizací ničeho – prázdnoty.

Co tíživá témata jakými jsou umírání – třeba holocaust… tento pohled je pro lidi, kterých se tato témata osobně dotýkají, velmi složitý.

Ano a je třeba zdůraznit, že se vším respektem a s pokorou to naprosto chápu a respektuji pocity těch, kteří něco takového zažili, či zažívají. Když se ale podíváte na současnou situaci, tak je svým způsobem podobná. Někdo tvrdí, že pandemie je jakýsi konstrukt, který někdo vymyslel, ale je tady také spousta lidí, kteří prošli těžkým průběhem, nebo jim zemřel někdo z rodiny. Pořád je to o tom samém – vy prožíváte realitu, kterou si vytváříte a které věříte. To, čemu věříte, to se děje. Když někdo věří, že řádí virus, který žere zdravé a hodné lidi, když si představuje hromady mrtvol… pak si tu realitu vytvoříte a prožijete. Naproti tomu i za války spousta lidí prožila klidné roky…

Byla a stále ještě je tato realita vytvářena pozorností, kterou jsme covidu věnovali a věnujeme? Zprávy, čísla…

Jasně a manipulace. Realita je subjektivní, můžete věnovat pozornost něčemu jinému a vytvářet si svoji realitu.

Nejsem na to malý pán? I když to je také jen moje víra…

Stále se k tomu základnímu vracíme – celý rozhovor by se dal přepsat do dvou vět:

Objektivní realita je iluze, vytváří se „believe“ systémem, tedy tím, čemu věříme. Východiskem z toho je si uvědomit, že cokoliv, co považujeme za pravdu, to se dá zpochybnit – ne, že to může být jinak, ale tím, že se na to jinak podíváte, tak to jinak bude.

To je úžasně osvobozující.

Ano, i když to zpočátku může evokovat pocity strachu. Jistoty, o které se život opíral a opírá, se mohou změnit v prach jedním fouknutím. Uvědoměním si, že je to prach… a to je celé! To by úplně stačilo. Všechna ostatní slova a milióny knih, které se napsaly, jsou tady jen proto, že tato pravda je na jednu stranu obrovsky jednoduchá, ale je také obrovsky těžké ji skutečně implementovat do života. Sebevzdělávání, kurzy osobního rozvoje, filozofické knihy… Stačí si uvědomit, že tato pravda je tak jednoduchá, že ji stačí jen přijmout.

To jste potom trochu jako mnich, který musí rozmetat mandalu, kterou tak dlouho tvořil – musíme „rozmést“ vše, co jsme před tím do života přijali a nabrali?

Není nutno rovnou rozmetat – stačí připustit. Ono se to pak rozmete samo. Toto vědění – to není víra, ale vědění – vám potom otevře obrovské nové možnosti. To je princip bytí.

Teď jsme tak nějak uvězněni v určité škatuli.

Ano, a když vystoupíte ze škatule, tak se vám otevře nový obrovský vesmír. A když se vrátíme k nemocem nebo zmiňovanému holocaustu, pak nás toto poznání nebo uvědomění osvobodí i od jakéhokoliv utrpení. Všechno, co se děje, tak si určitým způsobem vytváříte proto, aby vás to někam posunulo. Se vším respektem, jakákoliv nemoc, utrpení. Mluvíme-li o holocaustu – vždyť na individuální úrovni se to děje denně. Lidé jsou pořád obětí násilí a kriminálních činů. To jsou osudy, které lidé prožívali, prožívají a prožívat budou.

Domnívám se, že každý je schopen unést jen tolik lásky, kolik unese bolesti.

Skutečná láska, která tvoří tuto realitu, znamená, že do sebe akceptujete, přijmete cokoliv. To je i obrovská bolest – bolest matky, které zemřelo dítě. I to je láska. Proto mnoho lidí není schopno se dostávat na vyšší úrovně lásky. Znamená to totiž, že čím víc máte v sobě lásky, tím víc bolesti musíte v sobě integrovat. Přijmout, požehnat všemu, co se děje. Odpustit, požehnat, že i to je součástí toho božského výtvoru.

To jsme se téměř dostali ke křesťanství...

Křesťanství nevychází z nějakých pomýlených principů. Jiná otázka je, co je aplikováno v církevních strukturách. Ale jinak principy všech skutečných filozofií a náboženství jsou bezrozporné. Kristovo vědomí – co to znamená? Proč je tam ta symbolika nebo skutečnost utrpení na kříži? Když začnete milovat svůj život, musíte ho milovat se vším, co jste prožila – i s tím utrpením.

My tu bolest ale nechceme, odstrkáváme ji od sebe pryč.

Právě. To, co nechceme, to jen blok a mantinel, který nás drží. Láska vás přenese i přes utrpení, ale pouze v okamžiku, když ho přijmete. Krásná zkušenost jsou žhavé uhlíky nebo potní chýše. Šílené teplo, trpíte… tím se otevírá brána.

Přijetí utrpení je jedinou možností, jak ho přežít.

Podobné je to s nemocemi. Co je nemoc? Duše – duch se chce nějakým způsobem projevovat a vaše tělo to ignoruje, dostává se do disharmonie a duše posílá přes tělo zprávu. Pokud se necháme vmanipulovat do reality, kde svoje poznání ignorujeme, tak se to začne projevovat určitou somatizací. Pokud už duch v těle nemá čeho dosáhnout, chodíte do práce z práce… Když už spirit nemá možnost se rozvíjet – co by v těle dál dělal? Tělo už není nástrojem, který umožňuje duchu naplňovat svoje poslání.

I smrt je velké téma.

Dá se dospět k závěru, že pokud je zdrojem všeho vědomí a vědomí je to jediné, co existuje a je nezničitelné, pak veškeré ty víry, že smrt je konečná, se dají „rozprášit“.

Smrt i život je iluze. Objektivní život je iluze. Vědomí nemůže jen tak zmizet, vědomí je to, co vždycky bylo, co je a co bude, protože i čas je iluzorní.

Smrt a konfrontace s vlastní smrtí je v podstatě to nejdůležitější, co člověka v životě čeká, to je náš nejdůležitější úkol. Moderní společnost se snaží pojem smrti vytěsnit a akcentuje věčné mládí. Smrt a život je to samé. Nepochopíte život, pokud nepochopíte smrt. Jsou i metody, jak se k tomu přiblížit. Vystupování z komfortní zóny – třeba ta zmiňovaná potní chýš. Indiánské nebo tibetské metody, kdy se člověk na dlouhou dobu zavře do tmy a ticha. To jsou rituály, kde se nahlíží temnotě a nicotě do tváře.

Ještě k nemocem – pokud si toto uvědomíme, pak pochopíme, že i přesto, že existuje „evidence-based“ medicína (opírající se o důkazy), která tvrdí, že existují nevyléčitelné nemoci, tak i přesto existují miliony spontánních uzdravení, která jsou v rozporu s pohledem západní medicíny. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, kde se berou? Proč se to tomu procentu lidí podaří? Zamysleme se na závěr nad tím, proč se někdo dokáže uzdravit ve stádiu, kdy klasická medicína tvrdí, že je konec a není to možné. Jarda Dušek často vypráví o Klemencovi Kubym – jezdí po nemocnicích, kde ukazuje, že má přerušenou páteř (doložitelné na CT) a on se postaví na nohy a odejde. Je to otázka víry! Toto je skutečnost, která je v možnostech každého…

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 28. červen 2021

Jirko, když jsme připravovali knížku Od počátku k prvopočátku, povídali jsme si, že na Otce zapomínáme, nebereme ho „do hry“, jsme tak nějak odpojení a neuvědomujeme si svou vlastní Božskou podstatu… Tehdy jsem to vnímala jako pobídku k propojení, k navazování a prociťování vědomého vztahu s Otcem, Bohem, Stvořitelem, k otevírání srdce. Teď vnímám určitý posun – začít si více uvědomovat vlastní Božství, Božskou jiskru a to, že jsme součástí Božské hry. Že jsme vlastně také Božskými tvůrci.

Určitě!

Je tedy důležité svoje Božství přibírat stále do hry, samozřejmě ani nezapomínat na základní stavební kámen – spojení s Bohem, Otcem – a z tohoto bodu tvořit a manifestovat svoje touhy a přání?

Přesně tak. Já bych ale spíš použil slovo „zadávat“. Vždycky říkám, že pokud cítíte, že by to nějak mělo být, tak si to zadejte a očekávejte výsledek. Nebo to lze vyjádřit slovem „žít“.

Existuje spousta učení, jak si přitáhnout do života hojnost, partnera apod., ale často tam chybí zmiňovaný výchozí bod, kterým je Božský Tvůrce, spojení s Ním a vědomí vlastního Božství.

Ano, často tam chybí toto propojení. Potřebuješ si ho uvědomovat – ne prázdnotu, nebo že jsi v nějakém zmaru, nebo že ti něco chybí.

Je špatně, když toto spojení necítíme 24 hod denně?

Ne, vůbec ne, stejně o tom víš. Víš, že máš zájem a máš tam pozornost – tak to necháš v klidu proudit. Někdy to ani nevnímáš, je to v klidu.

Můžeme to přirovnat k předem nastavenému autopilotu?

Ano, a ani by nešlo, aby ses na to soustředila každou chvíli. Je to automatické. I kdybys propojení nevnímala, ber to tak, že ho třeba zastiňují jen nějaké emoce, které zase odejdou.

Teď když spolu mluvíme, tak je prožívání vlastního Bytí někde na pozadí…

Ano a to je vlastně ono. Obvykle to ale osobnosti nestačí – chce nějakou senzaci a něco vnímat. Božství je ale v klidu. A až přijde příležitost něco zadat, tak to učiníš.

Je Božím záměrem, abychom my lidé tady na Zemi prožívali a cítili své Božství, a z tohoto bodu tvořili?

Ano, je to záměr Boha, a zda i ty budeš mít stejný záměr, to už je na tobě. Ty sama rozhoduješ, zda je to i tvůj záměr – ale měl by být.

Díky tomu, že máme svobodnou vůli, tak se mohu rozhodnout, zda ten nejvyšší Boží záměr tady budu naplňovat, nebo zda se budu podřizovat matrixu, strachům, programům mysli…?

Ano.

Pokud by to všichni takto uchopili a žili svoji esenci, svůj potenciál, pak by si každý žil ve své „bublině“ a občas se propojil s „bublinou“ někoho jiného?

Ano, tak nějak si to lze představit…

Co vztahování mezi lidmi? Spolupráce ve firmách, kde pracuje spousta lidí. Vytváří něco dohromady…

Tam je důležité, aby to lidé dělali proto, že je to baví. Pokud se rozhodnou, že už takto žít nechtějí, tak se systémy rozpadnou a budou fungovat úplně jinak – na Božském principu a na tom, že si každý dá to nejlepší. Ne pracovat ve firmě, kde nechce být. Lidi si budou vybírat.

To je paradigma současné společnosti, která je dopovaná strachem. Kdybychom byli všichni vědomí…

… ano, vypadalo by to jinak.

Nebo je to určitá fáze vývoje?

Obojí.

Říkáš být ve své realitě, tvořit si svoji realitu – když tu byl lockdown, stejně sis nemohl dělat vše, co bys rád, v tvém případě třeba akce naživo.

Dostaneš jiné nabídky, abys tím prošla. Pokud tady přebýváš v „Božském“ a tyto problémy si nepřipouštíš, pak sice dodržuješ zákony, ale zároveň dostaneš nabídku, jak tím projít. Nestrádáš. Žiješ tak, abys dostala jen to nejlepší. Já mám třeba v zadání, že vše dopadne báječně. Věděl jsem, že když nebylo možné akce pořádat, že to dopadne jinak, ale dobře… Začalo se dělat on-line, zároveň jsem se někam posunul a vyzkoušel jsem si to. Takto by k tomu měli přistupovat všichni.

Pokud někomu krachne podnikání, neměl by se lekat, ale naopak se těšit, co nového přijde. Vždycky se nějaké řešení najde.

Pokud máš ale zábrany, že to z různých důvodů není možné a věříš jim, pak to probíhá přesně podle tohoto scénáře. Spousta lidí se z pozice strachu ptá, proč to nejde. Pokud si ale naopak uvědomuješ Božskou realitu a přistoupíš k tomu tak, že je to o.k., pak dostaneš ještě něco lepšího, co bys ani nevymyslela. Mysl to totiž ani vymyslet nemůže… Je důležité být stále v nastavení hojnosti. Pokud bychom to všichni uměli, pak by neexistoval ani žádný covid, protože lidstvo by bylo na takové úrovni, že by se takový problém do jejich světů vůbec nedostal. Pokud se k tobě dostane informace, že se někde objevila nějaká nemoc, pak tě obvykle napadne „aha“, tak to můžu mít i já – automaticky, aniž by ti došlo, že je to nesmysl, že to k sobě vůbec pouštět nemusíš.

Pokud jsem Božské realitě a uvědomuji si to, pak se dá říci, že tam nemoc vůbec nemá místo?

Ano, vůbec tam nepatří. Nemá tam místo, nelze ji mít.

Pouze pokud se propadnu do systému…

To, co se tady děje, je odraz lidstva a jeho úrovně. Nejen covid, ale cokoliv dalšího… Lidi by se od toho měli odvrátit, měli by se rozhodnout, zda to přijmou, nebo ne.

Přesto – pochází covid z Božské reality?

Dá se to tak říct. Všimni si toho zvláštního původu. Dělá si, co je potřeba, různě mutuje a nedá se uchopit… Lidstvo se od toho má odvrátit, ne to řešit. Lidi, místo, aby to takto uchopili, tak řeší opatření. Tvrdí, že nechtějí covid, ale spíš nechtějí opatření.

Zeptám se na vědomější propojování a uvědomování si vlastního Božství – např. tvoje Boží otisky – nebo meditace. Je to něco, co pomáhá člověka v tom Božském stavu více ukotvovat?

Určitě! Pokud za mnou přijde člověk s přesvědčením, že to tímto způsobem obdrží a jde si za tím, tak ano… V tu chvíli se vše dá zesílit a urychlit. Pokud ale přijde někdo, kdo je jen zvědavý a vlastně ho to vůbec nezajímá, tak se tak úplně neděje. Každý je jiný. Mnoho lidí to již uchopilo.

Lze i přes obrazovku?

Funguje to stejně. Setkání naživo jsou lepší kvůli komunikaci, ale z hlediska energií je jedno, jestli jsi třeba v Austrálii.

Dá se říct, že pokud se někdo připojí, tak ho vlastně přizveš do své bubliny a on se může s tebou vyhoupnout?

Není to tak úplně, lidi se tam vlastně přizvou tím, že mají zájem – přizvou se tak do „Božského“. Já je ani nemusím brát k sobě. Spíš za sebe, nechám si svou bublinu tak, jak je, jen je přizvu do toho „Božského“. Procítí to sami. Musíš neustále pamatovat na vlastní svébytnost!

Co ty věty o tom, že jsme tady všichni propojeni?

Na to bych dal pozor. Dal bych pozor na různé energie, které tady „plavou“, vždyť spousta lidí má v sobě i určité věci v nepořádku – pokud budeš brát, že jsme všichni propojení, pak si „natáhneš“ i určité problémy. Máš mít svůj svět čistý – propojení úplně nejsme, pouze o sobě víme.

Jsme tedy propojení skrze Božský zdroj?

Ano, ale zároveň máme svoji svébytnost. Pokud si tam nechám kohokoliv vstoupit, pak může nastat problém. Nejsme na stejných úrovních a někdo mi tam může zanášet problémy. Mnoho lidí si říká, že když je v tom „Božském“, tak se nic nestane – stane, pokud na to nahlížím z pozice mysli. Pokud jsi v „Božském“, jsi v sobě, pak toho člověka jen pozoruješ, nestahuješ si z něho nic do sebe. Problémem může být, když z pozice mysli nebo ega máš „za povinnost“ někomu pomáhat. Naciťovat se na něj, cítit se skoro stejně špatně – takové propojení je špatně. Bereš si do sebe problémy tohoto člověka a jeho vnímání.

Zpátky k tvořivosti a práci. Paradigma dnešní doby je, že lidé stráví v jedné práci často celý život.

To je často z pozice strachu. Musím to dělat takto, protože to jinak nejde. Pokud to přijmou za pravdu, tak je to pro ně pravda. Měli bychom si hlídat, abychom nepřijímali něco, co nám vyloženě nesedí. Nemyslet si, že je to v pořádku – není to v pořádku.

Opět tedy záleží na mně, jak se rozhodnu, nepřijímat systém přesvědčení, který je mi předkládán společností? Záleží, čemu uvěřím, jestli tomu dám zelenou, nebo červenou? Nesouvisí to i s určitou silou, jakou já jako osobnost disponuji?

Někdo má to přesvědčení silnější a věří si víc. To si ale můžeš i věnovat. Každý z nás má stejnou možnost.

Mně teď naskočila astrologická symbolika a takové ty představy, které souvisí s jednotlivými znameními.

Pak jsi v područí astrologie. Tvoje Božství se k tomu staví tak, že když to tak vnímáš, tak ti to dá.

Z toho vyplývá, že je úplně všechno možné, ale úplně všechno.

Také je. Přesně k tomu to směřuje, můžeš si nastavit cokoliv.

Je dobré postupně a pomalu posouvat limity víry, čeho jsme schopni?

Můžeš i rychle, ale není dobré na sebe tlačit a jít postupně. A časem si troufneš na víc.

Říkáš „troufnout“ – často si netroufneme a jsme zavření v určité škatulce.

Ano, to je hlas ega, musíš mu dát ale najevo, že ho překročíš. Ono protestuje – hlavně tam nechoď… Na začátku to vyžaduje velkou odvahu překročit všechny strachy. Prostě si to dovolíš, i kdyby ego předvádělo všechno možné. Dovolíš si to a očekáváš výsledek, ale nepracuješ na tom, to by se snižovala kvalita, dávala bys najevo Božství, že mu nevěříš.

Zadání, co chci, mohu ale modelovat postupně?

Vždy říkám to nejlepší, co je možné…

Často bereme ohledy… Bude to znít sobecky, ale alfou a omegou by měl být můj zájem, moje štěstí?

Sobecké to vůbec není, vezmi si, že ti to ovlivňuje celý život. Pokud jsi v nepohodě a nepokoji a nedáš si maximum, potom začneš strádat. Sice říkáš, že nechceš trpět, a přitom si to utrpění takto vytváříš sama. Jak se chceš uzdravit, když třeba chodíš do práce, která tě nebaví…? Pozor, je to vlastně převlečené ego.

Proč by naše Bytí, Božství mělo fungovat v nějakém útrpném módu. Má to tu být o radosti a spokojenosti.

Dotkli jsme se nemocí – toho, že si je k sobě pustíme a vlastně v tom božském nemoci nemají místo. Pragmaticky se zeptám – co stárnutí?

Také je to program.

A můžu ho nemít?

Ano a budeš vypadat pořád stejně.

Život od mimina k starci, stárnutí – to je nějaká plošná iluze?

Je to tak obecně přijímáno.

Tedy vše, co je obecně přijímáno, vytváří určité pole, skrze které my programujeme pole našich možností?

Říkáš to dobře – můžeš si vybrat, co si do čistého pole dáš.

Tedy „naházím“ si tam všechno, čemu věřím. Je mi tu sdělováno, že lidi se rodí a umírají, mají choroby, chodí do práce od 8 do 5 hod… tedy obecné pravdy, kterým věříme, a ty mě potom ovlivňují? Ty mohu postupně měnit. Ale může tam být i spousta „pravd“, o kterých ani nevím, že je mám… co s tím?

Pokud máš jasně zadáno, že jsi v Božském poli, tak ani tyto podvědomé pravdy tam nebudou. Prostě se rozplynou. Občas se nějaká může připomenout, ty si uvědomíš, že to není pro tebe a jdeš dál. Pak se tady teprve můžeš cítit dobře a strachy tě nebudou napadat, přesně tak to teď naciťuješ. Když se tam dostaneš, pak tam žádné strachy nemají místo.

Stárnutí a potažmo smrt… může to být i jinak, než jak to vnímáme?

Asi bych to spíš bral tak, že tě to tady asi 1000 let bavit nebude. Rozhodneš se tedy odejít, až budeš chtít.

Mělo by to tak i být – odcházet ze Země, nebo této reality, vědomě?

Ano, když si tady splníš, co jsi chtěla a budeš vnitřně vědět, že už ti to stačí.

Co reinkarnace? Vracíme se zpátky?

Ano. Ne každý zvládne to, co má, za jeden život… Tedy aby duše nabrala kapacitu, uvědomění si svého Božství.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 26. duben 2021

Jak vlastně koučink vrcholových sportovců nebo manažerů probíhá? Jste vždycky na telefonu nebo přítomen zápasu, turnaji?

Samozřejmě se snažím být vždycky k dispozici, ale rád bych upřesnil jednu věc – lidé si obvykle myslí, že koučink znamená, že je někdo na telefonu a v krizových situacích něco řeší. Já ale používám techniky, které vedou k tzv. self koučinku. Cílem je, aby mě dotyčný po roce nebo roce a půl už vůbec nepotřeboval. Snažím se ho naučit techniky, aby on sám byl sobě tou největší oporou. Držím se Břetislava Kafky, který říkal, že tu největší sílu máme v sobě. Před 15 lety jsem používal klasické koučovací techniky, ale problémem je, že se může stát, že je na vás klient pak fixovaný nebo závislý. Posledních pět let pracuji spíše se self koučovacími metodami.

Tyto techniky jste vyvinul či poskládal?

Ano, dá se to tak říci. Něco jsem převzal z logoterapie, něco z klasického koučinku. Hovořím o nich v knize Vnitřní svět vítězů.

Jaký je vlastně vnitřní svět vítězů, žijeme ve velmi výkonovém světě – nemůže být vítězstvím třeba i prohra?

Nejdříve bychom si museli vydefinovat pojmy jako vítězství, úspěch, a to nejen z hlediska sportovního, ale především z hlediska životního. Často obsah těchto pojmů je vnímán pouze pod optikou vnějších faktorů a výsledků našeho života. Jsem-li úspěšný, bohatý, mám medaile, a přitom jsem vnitřně prázdný a nešťastný – to pro mě není úspěch. Pro mě je úspěchem harmonie mezi vnitřním, subjektivním a vnějším, explicitním světem. Z hlediska vnějších parametrů života existuje spousta úspěšných lidí, ale vnitřně jsou „rozsekaní“, např. mnohdy berou antidepresiva či prášky na spaní, nebo mají zbytečnou nadváhu, bypassy, potřebují litry alkoholu denně, v horším případě i drogy, aby to zvládli. Úspěch je bipolární – to znamená, že musí mít nějakou racionální složku, která souvisí s motivy. Proč nemít hezké auto, když si na něj vydělám, proč nemít hezký dům, jezdit na dovolené? Ale existuje ještě druhý pól – stav mého subjektivního světa. Tady je důležité se snažit o určitou harmonii mezi emoční investicí do procesu a investicí racionální. Řeknu to jinak:

Milujme život a chtějme od něj co nejvíce.

Častým problémem je, že chceme „co nejvíce“, ale zapomínáme na emoční vazbu, tedy milovat činnost, kterou děláme.

Milovat činnost, kterou dělám a zároveň chtít i výsledek – dá se vůbec nakoučovat „milovat život“?

No, to je krásná otázka. Také jsem si ji kladl. Můžu vůbec s emocí něco dělat? Ani emoci se nedá nakázat. Koučovat není úplně vhodné slovo, ale emoci mohu probudit. Mohu s ní pracovat. Zamyslete se sami nad sebou, třeba najdete spoustu věcí, které jste kdysi neměli rádi a najednou je rádi máte. Nebo naopak. Nerodíme se s emoční vazbou k něčemu. Emoční vazbu získáváme na bázi podmínek. Musíme se tedy zabývat podmínkami, které vytvářejí emoční vazbu. I vztah mezi mužem a ženou vzniká na bázi podmínek. Pozdravení, představení, popovídání, podání ruky, oční kontakt, mimika… „pozor, něco se děje“. Pokud by tyto podmínky nebyly naplněné, emoční vazba nemůže vzniknout. Proto jsem si začal uvědomovat, že něco jiného je racionální uvědomění a něco jiného je emoční ovlivnění člověka. Například pokyn: „Musíš to mít rád“, je sice racionálně správný, ale nefunkční, emočně neplatný … Podobně se často říká: Nesmíš se bát – to je rada nad zlato. Ale jak na to?

Koučink historicky vznikl v hokeji?

Koučink pochází z basketbalu, resp. byl ve sportovních hrách vždy. Znamená to vedení týmu v zápase. Do byznysu se dostal v 70. letech minulého století. Nějaký pan Whitmore si začal uvědomovat paralely mezi koučováním týmu basketbalistů a koučováním týmu manažerů. Paralel je celá řada – v obou odvětvích potřebujete u týmu například výkon, synergii, kohezi, hodnotovou homofilii. Musíte řešit krizové situace, neboli situace pod stresem. V současné době je koučů v byznyse více než těch sportovních, otočilo se to. V české asociaci koučů je asi 350 lidí, ale mezi nimi není ani jeden sportovní kouč.

V knize zmiňujete trénink malých hokejistů v tom smyslu, že je nejprve potřeba vypěstovat lásku ke hře, aby to kluky bavilo, a teprve potom požadovat výkon.

Pozor, odpusťme mi, pletete si trénink s koučinkem. To jsou dvě odlišné věci. Koučovat znamená pracovat se subjektivním světem hráče nebo člověka a vést ho – koučovat ho během utkání. Trénování je něco jiného. Je rozdíl mezi trenérem a koučem. Ale zpět k dětem – ano, jsem zastáncem toho, že do určitého věku, řekněme sedmi let, je pro mě dobrým trenérem ten, který je schopný vytvořit v dítěti silnou emoci k té dané aktivitě. V tomto období není prioritní, jakých výsledků dítě dosahuje. Je důležité, aby ho to extrémně bavilo. A potom samozřejmě postupně přecházíte na ty racionální investice, aby chtělo vyhrávat, aby chtělo dát gól.

Takto se vyvíjel i Jarda Jágr?

V jeho sedmi letech jsem s ním nebyl. Ale vím, že Jarda extrémně miluje hru jménem lední hokej a chce od ní extrémně hodně. To je právě rovnováha úspěšných. Harmonie, ve které se najdou.

To se ale dá asi aplikovat na jakoukoliv činnost?

Ano, a znovu opakuji – miluj život a chtěj od něj co nejvíc.

Mluvil jste o emocionální složce naší bytosti, ale ráda bych se dotkla i spirituality. V knížce popisujete slona (naše emoce), které jsou řízeny jezdcem (mysl, racio). Někdy slona neudržíme a emoce nás přemůžou. Vrcholový sportovec může trénovat, ale pak díky emocím „projet“ zápas. Slona můžeme „kočírovat“ k tomu, aby neubližoval maximálnímu výkonu. Je tu ale ještě složka, která nás přesahuje, říkáme jí duchovno, spiritualita… Také s ní pracujete?

Určitě. Jenom se o té složce hůř hovoří, protože věda kolem ní našlapuje a nebereme ji ještě úplně v potaz, ale skoro všichni ji nakonec respektujeme. Třeba Einstein, Nicola Tesla, Hawking – všichni uznávaní vědci s Bohem nakonec začnou koketovat. Určitě je tu něco, co náš rozum zatím není schopen poznat a možná to věda časem pozná. Deepak Chopra řekl krásnou větu: „Věda postupně poznává Boha“. Možná i věci, které nám teď připadají spirituální a duchovní, budou v nebližších letech objeveny a stanou se normalitou. Přesto tady asi vždycky bude něco, co objeveno nebude, a to často schováváme pod pojem spiritualita a duchovno. Na druhou stranu si myslím, že tyto věci existují a snažím se s nimi pracovat. Na toto téma jsem napsal i druhou doktorskou práci, která se zabývá nefyziologickými energiemi našeho těla – což třeba mohou být akupunkturní dráhy, čakerní systémy, aurální těla. Reálně žádné nenajdeme, krevní řečiště ano – ale přesto už víme, že existují. Jednoduše řečeno, určitě v nás a mimo nás existují síly a energie, které jsme ještě dostatečně nepochopili, neumíme je ovládat, natož s nimi cíleně pracovat, a to ještě nehovoříme o složité problematice duše.

Zmiňoval jste, že self koučink je postavený na různých technikách…

Self koučink je postavený především na sebepoznání. „Zlatým hattrickem“ mého koučinku jsou tři techniky: řízený vnitřní dialog s vnitřním dvojčetem, vizualizace a dechová cvičení. Tyto tři věci kombinuji dohromady.

Je i člověk, který je obrovský trémista, schopen díky těmto technikám svoji trému zvládnout?

Netvrdím, že to funguje na 100%, když nevím, o jakého trémistu jde, ale myslím si, že stojí za to se těmito technikami zabývat. Plno strachů, obav a úzkostí se mi podařilo u mnoha lidí odbourat, respektive je přijmout a transformovat.

Pokud je to něco závažného, tak pak je potřeba se obrátit na psychologa nebo psychiatra…

Samozřejmě!

Zmiňoval jste, že důležité je milovat to, co dělám a chtít maximum. To určitě platí i o vás.

Určitě, snažím se o to a hlavně je tam ten vrchol – milovat život. K životu patří nějaká pracovní role – jestliže milujete život, k tomu patří i milovat pracovní roli a milovat lidi. Jsem přesvědčený o tom, že si tu emoci můžeme z velké míry hlídat, rozvíjet, pracovat na ní. Třeba radost – proč by se člověk nemohl ráno probudit a říci si, proč bych nemohl mít dnes radost? Proč bych měl čekat na to, že mi tu radost někdo nebo něco udělá? Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že by mohla být radost rozhodnutím.

Je to něco jiného než radost z nové kabelky nebo auta…

Takováto radost trvá chvilku, proto hovoříme o potěšení. Potěšení vyprchává. Vnitřní radost jako rozhodnutí může být daleko dlouhodobější, nakonec všichni dobře známe výrok: „Ten má radost ze života.“ Provokuji často na Ministerstvu školství a jinde a říkám, že jsme na ten sebepoznávací prvek pozapomněli. Naivně bych byl rád, kdyby existoval předmět, který by učil děti pracovat se sebou, se svými emocemi. Aby učil člověka pracovat např. s neúspěchem, se stresem. Naopak se dnes učíme poznávat explicitní věci našeho života. Lítáme na Mars, ale neznáme sami sebe. Na jedné straně žijeme v blahobytu, ale na druhé straně nám přibývá spotřeba antidepresiv, nebo lidí, kteří potřebují prášky na spaní. Máme 4,1 sebevraždy denně a snižuje se věk lidí, které sebevraždy páchají. Proč? Vždyť žijeme v nejlepší době lidstva, lepší doba nebyla, přesto nám přibývá problémů v našich subjektivních světech. Pokud nebudu o subjektivní svět pečovat, musím si uvědomit, že honbou za vnějšími prvky tuto péči nenahradím. Např. jestliže budeme mít honosnější domy…neznamená to, že budeme mít lepší mezilidské vztahy nejen v rodinách.

Pole sportu je v tomto velmi extrémní, tlak na výkon apod., nezažíváte v tom rozpor?

Právě je to krásná laboratoř. Potřebuje super výsledky. A vidíte, že ty super výsledky mají jen ti lidé, kteří extrémně milují svou činnost a zároveň chtějí od ní co nejvíc. Federer, Jágr…

Opravdu tomu tak je?

Samozřejmě všechny neznám. Ve sportu i v byznyse máte spoustu lidí, kteří se vydají neetickou cestou – doping, podplácení… Vrcholový sport je vlastně jako sportovní průmysl, a taky se tak chová. Zaznamenáte v něm podvody a jiná neetická jednání, jde v něm především o peníze. Ve vrcholovém sportu jsem už 28 let a věřte mi, že neetičnost v něm bohužel vidíte a vnímáte. Dopingové skandály, podvody při jednáních, kde se budou konat olympijské hry, kde bude MS ve fotbale – je to byznys. Něco jiného je ale zájmový a výkonnostní sport. Když se bavíme o sportu, je velmi důležité toto rozlišovat. Nechci, aby rodiče malých dětí vnímali, že je sport obecně neetický. V zájmovém sportu nejde tolik o peníze a ta etičnost je tam na jiné úrovni. S mírou financí se bohužel zvyšuje i míra rizika neetického jednání.

Přednášíte i na vysokých školách.

Ano, má domovská univerzita je Newton College, ale přednáším i na jiných univerzitách. Vyučuji především psychologii, koučink a behaviorální management.

Učíte studenty i koučovací techniky, se kterými pracujete?

Ano, poskytuji nástroje a neustále hledám nové. Nelze ustrnout v rovině určitého poznání, techniky se neustále vyvíjejí. Teď proběhlo už čtvrté vydání knihy Vnitřní svět vítězů rozšířené o nové poznatky. Poznání neustále „upgraduji“ a jdu dál. Knihu, kterou jsem napsal před pěti lety, bych už dnes napsal jinak.

Kolik máte vlastně klientů?

Sportovců mám vždy maximálně 15. Víc nezvládnu.

Hned v úvodu jsem se ptala, zda jste k dispozici na telefonu. Jak vlastně s klientem pracujete?

Samozřejmě, jsem i na telefonu. První dvě, tři sezení preferuji osobní setkání, abychom se poznali, ale protože jsou klienti rozlítaní po celém světě, pak už využíváme sociální sítě. V dnešní době to ani nelze jinak. I teď díky koronaviru jsme byli více on-line. Ale někdy musím skočit do letadla a přesunout se přes půl světa.

Jak dlouho trvá proces self koučinku? Za jak dlouho vás klient přestane potřebovat? Je to vůbec cíl? Jste rád, že vás nepotřebuje?

Je to pro mě odměna, když se po roce, roce a půl naučí techniky, které mu pomáhají. Musí mu ale sedět. Není to tak, že bychom se pak úplně přestali stýkat nebo si volat. Je úžasné, když zavolá a podělí se o to, jak zvládl náročné situace. Je to skvělá zpětná vazba. Vlastně si takto doplňuji koučovací techniky o nové situace, kterými klienti prošli. Třeba technika zabrala v situaci, kterou jsme nikdy neřešili, protože v ní nikdy ani nebyl.

Je to taková cesta sebepoznání přes hraniční situace?

Ano, přes prožitek té situace, a především jak s tou situací naložit.

Stává se vám někdy, že se s klientem nedomluvíte, protože tam není sympatie?

Určitě. Proto máme úvodní kafe a tam se může stát, že se z nějakého důvodu nedomluvíme, nesedneme si. Většinou, když už pak začneme spolupracovat, tak spolupráce trvá. Popíšu klientovi, jak pracuji a on se nějak vyjádří. Člověk ale někdy cítí, že koučink potřebuje víc maminka s tatínkem, než dorůstající sportovec. Do takové spolupráce pak nejdu.

Vyměnili jsme strach o život za strach o ego.

Opakují se určité strachy či vzorce chování u vašich svěřenců častěji?

Samozřejmě, máme strachy o život, ty jsou v nás všech, jsou intuitivní a archetypální. Strachy z fyzické destrukce a bolesti. S těmi ale tolik nepracuji. Ale strach, že prohraji zápas a přijdu o peníze, že se nedostanu na olympiádu…tak v těchto případech nejde o destrukci našich těl ani o život. Strach o život jsme zaměnili za strach o ega. Strach o ego a strach o život, to je něco jiného. Obecně lze říci, že pracuji se strachy o ego. S těmi se dá pracovat velmi dobře. Strach o život je něco jiného, každý máme také jinou odolnost vůči bolesti, různým strachům a podobně. Někdo má například strach se přiblížit na okraj propasti, jiný má potřebu skočit bangee jumping. V těchto případech hraje důležitou roli i genetika – udělat z poseroutky někoho extrémně odvážného je trošku složitější.

Ve sportu a v byznyse se převážně jedná o strachy ze selhání – že nesplním očekávání. Jsou tam různé úzkosti, že nebudu respektován skupinou lidí, že se mi budou smát. Když se ale zamyslíte, je to všechno strach a atak ega. Přece mi nikdo za to, že prohraji zápas, neuřízne ruku. Nikdo mě neoběsí, že se nedostanu na olympiádu. Ale ego tam dostává na zadek, a ještě navíc v digitální době, kdy možnosti ranit ego jsou daleko větší. Proto je velmi důležité vychovávat člověka, který je vůči těmto věcem odolný. Ranit člověka a jeho ego je v dnešní době daleko snazší než před třiceti lety. Zjednodušeně se dá říct, že jste ho musel potkat v hospodě a před lidmi mu něco říct. V současnosti ho zkritizujete na facebooku nebo ho pomluvíte a 5000 lidí si to přečte.

Žijeme v blahobytu a hojnosti, nemusíme bojovat o přežití…

„Když nám jde o život, není čas na deprese.“, se traduje desetiletí mezi psychology. Na to řešit ego, když člověk bojuje o přežití, nejsou myšlenky ani čas. Ale dnes? Proměnili jsme strach o život za strach o ego.

Co tedy s tím?

Myslím si, že bychom měli zvýšit psychickou odolnost, tzv. rezilienci, a já věřím, že k tomu nám může pomoci právě self koučink. Ego je dobrý pomocník, ale špatný pán.

Kdo je Marian Jelínek:

Marian Jelínek vystudoval FTVS UK v Praze, působil jako hokejový trenér a kouč – s týmem hokejistů získal v roce 2005 titul mistra světa, spolupracoval např. i s Jaromírem Jágrem. Jeho hlavní oblastí je psychologie sportu, na toto téma publikoval řadu knih a získal doktorát z filozofie. V současné době individuálně pracuje s vrcholovými sportovci a manažery. Působí také jako pedagog na pražské i brněnské Newton College, kde je garantem oboru Management a psychologie.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 26. červenec 2019

Marcelko, jak se máš? Jaké je tvé prožívání? „Cvičí“ s tebou ještě někdy emoce?

Ne, ale emoce se používají, když jsou v určité situaci potřeba. Ať už je to smích nebo zvýšený hlas. Pokud to situace vyžaduje, tak se emoce použije. Ale emoce nepoužívá člověka (osobnost), nemá koho použít.

Jaká je tedy tvoje současná existence?

Super!

Spousta z nás by ráda probuzeného stavu dosáhla…

Vždyť ho máte – jen se ztotožňujete s obsahem mysli. Ztotožňujete se s tím, co vám do mysli chodí. Ať už pocity, emoce, nebo myšlenky. Ztotožňujete se nejen s obsahem mysli, ale také se situacemi v životě.

S melodramatem, ve kterém hrajeme?

Přesně, ztotožňujete se s rolí a také s tělem.

Jak ses přestala ztotožňovat s životními rolemi? Pracovala jsi na tom, nebo to přišlo jako lusknutím prstu?

Ne, to by tam někdo byl, někdo, kdo to chce. Vysvobození přichází, když už tam nikdo není. Čili není tam nikdo, kdo něco chce. Kdo chce něco změnit.

Usilování, že chci něco změnit, že se chci někam dostat, že chci být probuzená, je tedy na škodu?

V určité etapě ne. To jsou etapy mysli nebo vývoj obsahu mysli. Ne vás, jako vědomí. Ale obsah mysli se vyvíjí. Marcela měla taky takové období, kdy ta touha byla tak silná, že všechno šlo stranou. Chtěla jenom poznat, proč jsme tady, jaký má život smysl. Opravdu jenom zrodíme potomky a potom čau živote? To byla obrovská hybná síla, ale samozřejmě tu byl někdo, kdo to chtěl (osobnost Marcely). V určité etapě je to v pořádku. Víš, ono se to unaví, tak jako všechno. Ta velká touha nemůže trvat stále, to není možné. Je to také projev a všechno projevené je ve stálé proměně. Samo to slábne, ale pořád tam ještě někdo je. Potom přichází období tzv. průvodních jevů, ale ne každá lidská mysl tím musí procházet. Mysl Marcely tím procházela. Průvodní jevy byly pro někoho (osobnost Marcely). Pro pochopení, třeba toho, že hmota není hmotou.

Smyslem života je život sám.

Pro pochopení Marcely v té době?

Její mysli, protože tehdy se ještě Marcela ztotožňovala s tělem, i když si hlavou říkala, že tělem není. Jinak to člověk v určité etapě neumí. A je krásné, že když je to z hlavy (nejsem tím tělem, nejsem tím obsahem, nejsem tou emocí, nejsem tím, kdo trpí nebo se raduje…), a když se člověk chytne na tu myšlenku, nebo na ten obsah, tak šup a člověk si přitáhne situaci a zjistí, že je tam to ztotožnění, že reaguje.

Aby si uvědomil, že to tam ještě je…

Samozřejmě, ale s tím neuděláte vůbec nic. Je potřeba to všechno přijímat, jak to přichází. Není to letargie. Přijetí je, že obsah mysli necháte být, ať si to tam v té hlavě proudí. Ať prochází, co chce a vy si to jenom uvědomujete. Čili se v tom neztrácíte. To už je pomoc.

Lidi, které přitahuješ, se tedy nacházejí v určité etapě, ale někdo třeba potřebuje určité meditační techniky nebo něco jiného.

Naprosto souhlaseno. Na základě tohoto principu se přitahují ty mysli, které už jsou unavené technikami, které tu samozřejmě ale mají pro mysl své místo. Mysl si tedy přitáhne adekvátně ke svému obsahu to, co je možné pochopit. Ať už je to technika, terapie, cokoliv na cestě. Přitáhne si to, odžije a zase dochází k pochopení, že tam něco chybí. A to je ta hybná síla, která žene lidskou mysl poznat, co za tím je. Co je ten život? Jaký to má smysl? Život nemá žádný smysl. Jediným smyslem života je život sám. Ale než to lidská mysl pochopí, tak hledá ten smysl v hmotných statcích, v partnerství, v dětech… Klasika, to je v pořádku. To se také unaví a ten člověk začíná toužit poznat a vysvobodit se z otroctví, z emocí, z toho, co ho vlastně ovládá. Z programů a navyklých vzorců chování atd. Pořád je tam někdo, kdo chce něco změnit, a je to v pořádku, je to hybná síla. A ten člověk zase za tím jde a přitáhne si techniky, různé terapeuty a ono se to zase nasytí. Člověk prochází různými lekcemi, nasytí se to a najednou přichází do bodu, kdy mu to takhle docvakne a říká si, ty jo, vždyť je to vlastně jednoduché, vždyť je to jen o tom, že se ztotožňuji s tím, co mi mysl předkládá.

Člověk začíná toužit vysvobodit se z otroctví, z emocí a programů mysli, které ho ovládají.

Co mystické zážitky, o kterých můžeme číst v různých duchovních knihách? (Odpovídá Romek)

No a co? K čemu to člověku je? Lidem se probudí síly, uvědomování, ale také se více zaktivují programy. Člověk na to ale často není připravený a semele ho to. Měl jsem podobnou zkušenost a říkal jsem si, ať se to zastaví, protože bych to nemusel unést.

Tedy usilovat o vzestup hadí síly nebo čistit a otevírat čakry je nesmysl? (Odpovídá Romek)

Když mysl chce tu zkušenost, tak ať ji má. Také jsem dělal dechové cviky, pranajámu, liboval jsem si, jak cítím proudy v těle, ale pak jsem najednou začal vnímat bolesti druhých. Jejich myšlenky. Měl jsem co dělat se svými… Pokud je člověk soudný, tak si uvědomí, že je to nesmysl a začne se obracet jenom k sobě a všechno se uvede do harmonie.

Marcelko, tvoje existence je teď o tom klidném prožívání?

Existence spočívá sama v sobě a tělo v podstatě funguje stejně jako předtím, jen s tím rozdílem, že je stále uvolněné, protože tam není žádný výkyv. Výkyv uvádí tělo do napětí – čím větší výkyv, tím prožívá tělo větší napětí nebo stažení. Není tam žádná reakce těla na žádné situace. I kdyby přišlo cokoliv. Není tam nikdo (osobnost), kdo by něco prožíval.

Už nemáš žádnou touhu?

Ne, tam není nikdo. Tam se žije plným životem. V přítomnosti.

Musíte ale plánovat.

Samozřejmě, to vyžaduje přítomnost. Stejně jsme si naplánovali dnešní setkání. Ale potom, co to naplánuješ, tak už se tím nezabýváš. Nepřemýšlíš, jejda musím to a to, aby to vyšlo… necháš to být, necháš to na tom principu. Ono se to stejně k tomu ubírá samo. To je právě ta svoboda. Vy nemusíte hlavou vůbec nic, hlava je používaná jen v přítomnosti.

Většina z nás v tomto stavu prožívání není, i když bychom rádi byli. Spousta lidí řeší různé problémy, třeba zdravotní – co jim radíš?

Říkáme jim, toto hlavou neřešte, stejně to hlavou nezměníte, jenom si to zhoršíte, protože když o tom přemýšlíte, tak si navozujete nepříjemné pocity a stavy – žijte teď. Tolik věcí vám přináší přítomnost.

Tedy odpovědí na všechno je život v přítomném okamžiku?

Ano. Oni vlastně trpí proto, že o tom přemýšlí. Zvířata cítí bolest, ale netrpí. Oni konají, když si zvíře poraní tlapku, tak si ji olíže, namočí do bahna, jde na louku… To neznamená, že člověk, když má tělo v nerovnováze, když má takzvanou nemoc, že pro to nic neudělá. Dělá, ale nepřemýšlí o tom.

Jak vnímáš situace, které běžný člověk prožívá jako utrpení – války, týraná zvířata, děti. Vnímáš to tak, že to neexistuje?

Ne, že to neexistuje. Že je to všechno proto, aby se to uvedlo do rovnováhy. Protože tím, že je na jedné straně bojování, nebo snaha o zdraví (pozor mluvíme o hlavě, to není o konání). Člověk se stále o zdraví zajímá, řeší ho, zažíváme kult těla – tak to je obrovská nerovnováha. On v té chvíli vlastně zadává, že nakonec tu bude někdo, kdo bude nemocný. On bude zdravý, ale ten druhý nemocný. Čím je někde větší blahobyt, tak tím větší hlad na druhé straně. Čím víc se bojuje za mír, tím víc na druhé straně vzniká opozice. Takže to, že tu jsou, jak říkáš, války, nemoci, fyzická postižení, to je díky této nerovnováze.

Díky tomu, že to chceme pro sebe?

Ano, když už je ten stav probuzení, tak už je všechno v zájmu celku, protože tam není nikdo, kdo by pro sebe něco chtěl.

Uvědomuješ si, že jsi součástí celku?

To tak prostě je, tak to vnímáš. Tak, jak je naprosto přirozený nádech a výdech, tak život v rovnováze a harmonii je úplně stejný. Je to samozřejmost, přirozenost.

Jaký máš návod pro lidi, kteří jsou unaveni různými technikami. Vím, že doporučuješ jen si uvědomovat sám sebe, zapojit pozorovatele, získávat odstup od mysli.

Ano, všechno pozorovat, i tu situaci. Třeba to, že se stáhne žaludek, když přijde opilý manžel. Člověk si už vytvořil určitý postoj, v hlavě běží určitý vzorec. Klapnou dveře a už to běží… můžete pocítit knedlík v krku, stažení. Nechat to, nesnažit se s tím nic dělat, plně si to uvědomovat. V hlavě, v těle a nechat to projít. Nic nezakrývat a být tam vědomě. Už se s tím neztotožňuješ, byť to ještě cítíš. Není to ještě ono, ale už je to takové polovysvobození, protože najednou je tu někdo, kdo pozoruje. Je tu ještě oddělenost, ale už je to velká pomoc.

Je to přijetí situace?

Ano, nesnažíš se ji měnit. Přijmeš to takové, jaké to je. A pozoruješ to. A v přítomnosti ti přijde impulz říct to či ono. Nebo na manžela zakřičet. Tak to děláš, všechno ventiluješ. Nezakrýváš, ne já nemůžu, já se teď musím chovat tak a tak. Spontánně jako děti. Funguješ z přítomného okamžiku a už se k tomu nevracíš. Bylo to správné? To už by nebyl přítomný okamžik.

Když jsme přišly, loupala jsi brambory… to jsi o ničem nepřemýšlela?

Ne, to se loupou brambory. Pokud má být hlava použitá, tak je použitá. Jako třeba teď – co jde přes ústa, jde přes hlavu, samozřejmě. Jinak by to nešlo, ale nic není nikdy předem připravené. Pokud nemusí být hlava použita, tak je opravdu prázdná, úplně. Jenom se žije přítomný okamžik.

Nevymýšlíš tedy dopředu nějaké strategie, nejsi zahlcená?

Ne. Jedeš pouze v přítomnosti. Na setkáních se nejdříve lidičkám říká, teď budete dělat vše vědomě. Činnost v přítomnosti. Potom je další krok… položí se otázka, odkud víte, že existujete? Co ve vás způsobuje, že víte, že jste? Ale neodpovídejte hlavou, odpovědí je stav. Co je to ve vás, že víte, že jste? Zachytíte pocit existence… To je společné všem lidem na celé Zemi.

Mají tento stav i zvířata?

Mají, ale už v Bibli bylo napsáno, že člověk je vrchol, koruna stvoření. To znamená, že jenom lidská hlava si to může uvědomit, a díky tomu může zakusit i úroveň nevědomosti. Ale zvíře si nemůže být vědomo samo sebe, tak jako člověk – tudíž na sebe ani nemůže zapomenout. Celá příroda jsou kulisy pro smysly.

Všechno projevené je postavené na svém protikladu.

Proč vlastně vědomí vytváří programy? Abychom na sebe zapomněli?

Proč? Tato dimenze, tento projev, vesmír, by nebyl možný a vnímatelný, kdyby tu nebyla možnost rozehrát úroveň nevědomosti, ale nikdo ji nemusí rozehrávat. Lidská mysl, když sepisovala Bibli, to přirovnala k vyhnání z ráje. Ráj je ale nekonečný, Adam a Eva nemají být odkud vyhnáni! V rajském stavu je přítomna i úroveň nevědomosti a v rajské zahradě je strom vědění dobrého a zlého. Není to oddělené, bez tohoto stromu by nebyl rajský stav vnímaný, stejně jako bez dne by nebyla noc. Všechno projevené je tady postavené na svém protikladu. Strom vědění dobrého a zlého je úroveň programů a je to naprosto v pořádku.

Aby to lidská mysl dokázala vstřebat, můžeme to přirovnat ke kávě. Představte si zrnkovou kávu, dole lógr – to jsou ty základní životní programy čistého vědomí. Bez lógru by nebyla káva. Lžička v kávě je pozorovatel. Pokud pozorovatel zamíchá obsah mysli, pak je káva úplně stejná, ale je nechutná. Lidé tomu říkají utrpení, stále mám málo, proč se mi to děje, proč to nemám takto. Jsou nespokojeni. Oni tou pozorností ten obsah mysli míchají. Lógr zamíchávají s tím životem. Když to nechají usadit, pak je to rajský stav. Ty programy tam stále na dně jsou, díky tomu chutná život. Je to přítomnost a nikdo ji pozorností nezamíchává. To je ten rozdíl. Pokud se člověk svou pozorností ztrácí v obsahu mysli, tedy stále hlavou řeší – co mám, jak mám, chci tohle, chci to změnit, toto chci, toto nechci, stálá nespokojenost, která je na druhou stranu hybná síla, žene člověka vlastně k sobě –, tak zamíchává lžičkou tu kávu a není spokojený.

Člověk by to chtěl i změnit, ale často je tam strach to nechat úplně být. Chce to mít pod kontrolou… máme strach, že se nám to úplně rozsype.

Víš, co se to rozsype? Tvé představy.

Jak tedy na to?

Jenom si uvědomovat tu situaci, uvědomovat si i to, jak nepříjemně působí, uvědomovat si i snahu to chtít změnit. To všechno v té hlavě bude běžet, ale nesnažit se to v té hlavě měnit, to by se vytvářel další tlak, jenom si to uvědomit, jaká je reakce mysli na tu situaci. Ona se pouze s tou situací, s reakcí mysli ztotožňuje, proto trpí.

Ale to neznamená, že by člověk neměl v realitě něco vykonat, když mu to přijde…

Konáš stále. Ale přichází to jinak.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 13. kvě 2019

Kromě toho, že jsi uznávanou bylinářkou, jsi také výtvarnicí, ilustrátorkou, fotografkou, lektorkou, zahradnicí... Jak se to všechno „semlelo"? Vystudovala jsi výtvarnou školu, kudy vedla cesta k bylinkám?

Odmalička jsem byla zvídavé dítě a indiánka a to mi tak nějak zůstalo dodnes… I když někdy musím hrát roli rozumné matky tří dětí, přesto na stromy lezu pořád se svou nejmladší dcerkou. Moje maminka byla výtvarnice a lektorka a vedla mě ke kreslení a tvoření. Babička lékařka mi dala první knihu o léčivých rostlinách, a tím to asi začalo, zkoušela jsem bylinky sbírat i používat jako náčelnice tlupy mladších dětí indiánů v létě pod stanem. Když jsem se pak v dospělosti přivdala do rodinného statku na okraji Prahy a stala se ze mě maminka a zahrádkářka, nastalo období praktického bylinářství a pokusů a omylů na sobě a své rodině a jiné zvířeně… a to pokračuje dodnes, zatím všichni přežili.

Jaké jsou tvoje aktivity, co nabízíš zájemcům nejen o bylinky?

Dnes jsem na volné noze píšící výtvarnice a lektorka. Svou bylinkovou zahrádku jsem založila pro ženy a děti. Pořádám zde exkurze pro zájemce o bylinky, pro děti ze školek a škol, na zahradě máme velké indiánské týpí pro pořádání programů pro rodiny s dětmi. Přednáším na různých místech v Čechách a na Moravě, kam mě pozvou, i na vycházky s poznáváním a ochutnáváním planých bylin a vaření z nich. Vedu kurzy o bylinkách i pro učitelky lesních školek. Spolupracuji s „Živou radostí“ Ivety Kučerové na kurzech pro ženské zdraví, kde přednáším o bylinkách pro ženy. Píšu do časopisů a s přítelkyní Mariou Mojžíšovou připravujeme společně pořad do rádia Bohemia „Bylinář MaMa mia“. Do své zahrádky jsem vloni pozvala i skupinu nevidomých a slabozrakých spolu s několika vodícími pejsky. Bylinky poznávali hmatem, čichem i ochutnáváním a moc se to všem líbilo. Moji bylinkovou knihu mají jako e-book už ve své speciální audio knihovně sdružení SONS a je o ni prý velký zájem.

S bylinami, s matkou Zemí a přírodou musíš být asi hodně propojená – vnímala jsi to tak už od malička? Kým jsi chtěla být? Máš práci snů?

Rodiče mě brali do přírody, jezdili jsme v létě pod stan a na chalupu do hor, kde jsem prožívala své indiánské dětství. Nejprve jsem bylinky spíš zkoumala a kreslila, četla jsem dobrodružné cestopisy a toužila cestovat a poznávat cizí země a přírodu, žít jako Robinson. Svůj sen jsem si splnila po revoluci dobrodružnou cestou do Jižní Ameriky do Venezuely, ze které vznikla i výstava pro Náprstkovo muzeum. S dětmi na táborech sice střílíme z luku, ale namísto lovu divoké zvěře teď lovím divoké plevely… dokonce si je i přesazuji do zahrádky. Od malička mi bylo nejlíp venku, v lese, na louce, u ohně, ve skalách se cítím nejsvobodnější a zároveň jako doma. Nedokážu moc oddělit, co je v mém životě práce a co není, prostě žiju tak, jak to cítím, že je správně, a o tom i píšu, přednáším a kreslím, podle ohlasů čtenářů to má smysl i pro ostatní.

Prožívám velikou vděčnost ke všem přírodním bytostem.

Kreslíš portréty bylinek – vnímáš určitým způsobem jejich energii?

Zahrada a příroda mi slouží jako inspirace pro psaní a ilustrování knih i pro kreslení přírodních bytostí. Vnímám jejich jemné vyzařování a inspirují mě nejen obrazem, vůněmi, slovy, melodiemi, skládám si i vlastní písničky, které mi přicházejí jako poselství od bylin a stromů. Prožívám velikou vděčnost ke všem pomocným přírodním bytostem, bez kterých by zahrada i příroda byla bez života. Snažím se k úctě k Matce Zemi vést i ostatní. S dětmi sbíráme cizí odpadky v přírodě výměnou za rostliny, které si bereme. Také tvořím z keramiky sošky a květináče, které postupně zaplňují zahradu, pro děti ze školek mám vlastní maňásky bylinkových skřítků a baví mě společné vyrábění a tvoření s dětmi a učím v kroužku keramiky pro děti ve školce.

Před pár lety ti vyšla kniha „Bylinky pro děti a maminky", jsi autorkou textu, ilustrací i fotografií. Co bylo popudem k jejímu napsání?

Když jsem čekala svou první dceru, hledala jsem v knihkupectví knihu o bylinách, kterou by mohly používat i těhotné a kojící ženy a děti. Hledala jsem ale marně, přečetla jsem mnoho přeložených zahraničních knih o bylinách, ale chyběla mi v nich moudrost našich českých kořenů – babek bylinářek. Objevila jsem tento zdroj v podrobném sedmidílném herbáři léčivých rostlin pánů Janči a Zentricha. Pak jsem bylinky jako výtvarnice začala nejprve kreslit, a nakonec jsem se naučila fotografovat i psát a přijala tuto životní výzvu udělat celou knihu sama. Bylo to intenzivní období několika let, kdy jsem knihu musela sama na sobě a své rodině odzkoušet a prožít na vlastní kůži i s těmi dětskými nemocemi... a mezitím se mi narodila i třetí dcera a moje cesta poznávání bylin dál pokračuje, stále se mám co učit.

V současné době vychází v nakladatelství Grada její druhý díl – na co nového se čtenáři mohou těšit?

Už do té první knihy se mi nevešly všechny rostliny, které bych tam chtěla. Trvalo mi ale dalších deset let, než jsem další knihu dala dohromady. Při všech mých aktivitách mám čas na psaní jen přes zimu. Od jara do podzimu jsem víc venku, cestuji, zahradničím a fotím a kreslím. V herbáři mojí bylinkové „dvojky“ najdete „nejobyčejnější“ léčivky, jako je sedmikráska, řepík a jetel, ale i nové, méně známe bylinky, které lze u nás sbírat či vypěstovat – pelargonie, aloisie, konopí, stromy i keře – trnka, líska, kaštan, léčivé druhy obilovin jako ječmen a žito, zeleniny, ovoce a koření. Rozdělení herbáře je opět podle ročních období s doporučeními pro zdraví v úvodu. Nechybí ani oblíbený rámeček s radami pro těhotné, kojící maminky a děti, který v jiných podobných knihách nenajdete. Další kapitoly o domácím léčení těla i duše pomocí bylin a aromaterapie vyplynuly z mých osobních zkušeností se třemi dětmi. Na své si přijdou i tátové, kteří nechtějí být odstrčeni z kuchyně, neboť také rádi vaří a starají se o své děti. S texty do knihy mi pomáhá můj kamarád „Robinson“, jenž má od dětství stejné přírodní zájmy jako já… a výrobce bylinných vín Radim Řehák z Brna. Na Moravě míváme každoročně společné tvořivé semináře.

Překvapil mě čaj z pelargonie vonné – poprvé jsem ho pila v Andách.

Jaká je tvoje nejoblíbenější bylinka? Jaká tě nejvíc překvapila? A třeba nějaká zvláštnost či rarita?

Pelargonie vonná je mojí srdeční záležitostí. Čaj z ní jsem poprvé pila na cestách ve venezuelských Andách a ráda na to vzpomínám dodnes. Do té doby jsem ji znala jenom jako okrasnou pokojovou květinu. Všichni mají muškáty doma v truhlíku za oknem, ale málokdo zná jejich další léčivé a voňavé příbuzné. Překvapením pro čtenáře možná bude, že příbuznými africké pelargonie jsou i naše evropské kakosty – lidově čapí nůsky. Právě tento znak mají společný, když odkvetou vypadá jejich semeník jako čapí zobák. Také prý kakost pomáhá párům, které touží po dítěti, aby i k nim čáp přiletěl.

Blíží se léto, které bylinky lákají ke sběru? Jak je použít? Prozradíš zajímavý recept z nové knihy?

Květen a červen jsou z celého roku pro mne nejaktivnější bylinářské měsíce, zahrádka je nejrozkvetlejší. Sbíráme hlavně květy bezu, lípy, kakostů, tužebníku, jetele, třezalky, levandule, vonné byliny jako je máta, meduňka, aloisie. Blíží se sezóna třešní, které jsou též léčivé, zejména višně – obsahují hodně jódu potřebného pro naši imunitu, léčí srdce, ledviny i krevní oběh, i z jejich stopek lze uvařit čaj při horečce, a z pecek vyrobit látkový polštářek k nahřívání bolavých kloubů v zimě. Léto je též sezónou kvašených šumivých limonád z ovoce i bylin, skvělé jsou probiotické nápoje fermentované s tibetskou houbou. U nás jsou oblíbené domácí zmrzliny a jejich čas začíná už s teplými dny v květnu. Z vonných bylin jako je máta a meduňka si dělám sirupy a z nich zmrzky – sirup stačí smíchat s tvarohem či jogurtem a zmrazit ve formičkách na nanuky. Recepty? Vyzkoušejte třeba:

Tužebníkový sirup: 10 květů tužebníku dáme do větší třílitrové sklenice a zalijeme večer 1 litrem vroucí vody a necháme zakryté louhovat v chladu do druhého dne. Ráno přecedíme a výluh smícháme zastudena se stejným množstvím cukru a šťávou z 1 – 2 citrónů. Mícháme až do rozpuštění cukru a pak nalijeme do lahviček a označíme cedulkou, uchováváme v temnu. Sirup poslouží jako lék při horečce do vody, nebo pro dochucení letních tvarohových a ovocných dezertů.

Co všechno z bylin vyrábíš nebo zájemce učíš vyrábět?

Jako správná EKO-BIO žena si vyrábím skoro všechno… Vyrábím si nejen vlastní čajové bylinné směsi, bylinkovou sůl do kuchyně i do koupele, ale i hojivé mastičky. Krémy vůbec nepoužívám jen přírodní oleje obličejové a oleje pro péči o ruce a nohy, míchám si masážní aroma-olejíčky a deodoranty, šampon na vlasy, přírodní prostředky na praní a mytí nádobí, sirupy z voňavých bylin nebo z kořenů na kašel, různé fermentované nápoje a zelené šťávy z čerstvých bylin, klíčím semínka, vařím z planých rostlin… Doma i na seminářích vyrábíme podle aktuální roční doby – na jaře a v létě sirupy, pomazánky, saláty s jedlými plevely a květy, v zimě více aromaterapie a míchání mastí a olejíčků.

Hlavní svatojánskou bylinkou je třezalka.

Co tradice? Oživuješ je? Blíží se slunovrat, svatojánský čas – máš pro čtenáře nějaký svatojánský bylinkový tip?

Tradice jsem začala oživovat se svými dětmi a maminkami v mateřském centru Prokůpek, kde i vznikala moje první kniha. Pořádám na zahradě programy pro rodiny s dětmi jako je vítání jara, svatojánská, svatomartinská a vánoční setkání, kde společně tvoříme, zpíváme, hrajeme hry. Již několik let jezdím přednášet na svatojánskou slavnost do nádherné zahrady – Zahradní dvůr Listen u Nymburka.

Hlavní svatojánskou bylinou je třezalka, u které sbíráme kvetoucí nať nejlépe v den svatého Jana ráno na slunci a necháme ji předsušit, aby nebyla vlhká. Pak ji naložíme do uzavíratelné sklenice do kvalitního oleje, osvědčil se mi sojový nebo olivový, zatížíme, aby byla zcela potopená a necháme louhovat 3 týdny na okně na slunci a nakonec přecedíme. Olej se zbarví do červena a má úžasné hojivé působení na všechna drobná poranění, hlavně na popáleniny, ale mažu si s ním i ruce, když se třeba poškrábu na zahradě o trny růží. K třezalce můžeme přidat i další hojivé byliny, které v tu dobu obvykle kvetou – květy měsíčku a levandule, získáme tak trojnásobně hojivý i voňavý olej. Svatojánský olejíček pak vozím s sebou všude v létě v malé lahvičce. V batohu mám také pro první pomoc vždy lahvičku éterických olejů z levandule a Tea tree smíchaných stejným dílem. Poslouží nejen k dezinfekci, hojení ran, ale i jako repelent.

O čem sníš do budoucna? Co chceš zrealizovat?

Mým dlouholetým plánem je další knížka Bylinek dětem kapesního formátu pro praktické využití a tvoření pro rodiny s dětmi a školy, jakou by užily nejen učitelky lesních školek, ale i vedoucí skauta a táborů s dětmi. Moje zahrádka je součástí v létě rušného kempu s penzionem, restaurací a pivovarem, proto toužím najít své místo snů pro novou bylinkovou zahradu, která by mohla být otevřena i dalším zájemcům. Kdybyste o takovém klidném místě poblíž Prahy věděli, ozvěte se mi, prosím.

Vyhledávání ve sféře

Aktuálně na stáncích

Sféra 05_06_2024

Dárek k předplatnému

Rok Ohnivé opice 2016

Jaký bude rok Ohnivé Opice 2016?

Astrologie a horoskopy v 21. století?

Je náš osud ve hvězdách? Máte svého astrologa a znáte svůj horoskop?

Rok 2016 z pohledu numerologie: vibrace čísla devět je "all inclusive"

Tajemství sněhových vloček

Poliomyelitida - nemoci, jež otřásly světem

Nemoci, jež otřásly světem: Poliomyelitida

Monika Kunovská: Probouzíme se do tvůrčí doby

MUDr. Jan Hnízdil: "Nemoc je informace, že člověk dělá v životě nějakou chybu."

Rozhovor: Kvantový fyzik Jan Rak

Rozhovor: Jirka Ledvinka

Marian Jelínek: Milujme život a chtějme o něj co nejvíce!

Marcelka a Romek: "Když vás v životě ovládají programy mysli, je to jako kdybyste pili kávu se zčeřeným lógem."

Bylinářka Magdalena Dobromila Staňková: „Žiju tak, jak cítím.“

Celostní medicína Počet článků: 83

Poznání Počet článků: 18

Rozhovory Počet článků: 25

Psychologie Počet článků: 12

Osobní rozvoj Počet článků: 19

Novinky Počet článků: 3

Zdraví a krása Počet článků: 79

Pro volné chvíle Počet článků: 15

Co se do Sféry nevešlo Počet článků: 37

Sféra speciál Počet článků: 1

Vaření Počet článků: 17

Spiritualita Počet článků: 1