Rubriky (2) - Diochi

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 14. kvě 2016

Možná jste vyzkoušeli různé „klíče" a návody, jak zlepšit svůj život. Stačí si jen přát, vizualizovat, afirmovat a pozitivně se vylaďovat a veškeré cíle a přání se dříve či později stanou realitou. Americký psychoterapeut Robert Rosenthal nabízí ve své Cestě k zázrakům hlubší pohled. Celkem netradičně duchovní cestu, zázraky a splněná přání spojuje se známým příběhem Mojžíše.

Existuje nepřeberné množství knih, které interpretují bibli a její skryté poselství. V čem je vaše kniha odlišná?
Cesta k zázrakům nehledá šablonu ukrytou za slovy, ani žádný druh tajného kódu, zabývá se příběhem jako takovým – konkrétně známým příběhem Mojžíše a Faraona z biblického Exodu. Zachází s ním jako s podobenstvím, poučným příběhem, podobně jako Ježíš v Novém zákoně. Tajemství, jak porozumět Exodu, je relativně přímočaré. Faraon a Mojžíš představují dva odlišné aspekty lidské mysli – ego a Ducha. Příběh tedy není jenom příběhem Hebrejců, kteří uprchli z otroctví, je také o osvobození našich myslí z otroctví.

Tvrdíte, že postavy Mojžíše a Faraona symbolizují části mysli. Ale nebyli to skuteční lidé?
Možná že byli nebo také nebyli. Ať už to bylo tak nebo onak, podobenství mluví jasně. Pokud chápeme Faraona jako ztělesnění ego-mysli a Mojžíše jako naše věčné spojení s Duchem, pak cesta Hebrejců se stává modelem naší duchovní cesty, která nás vede zpět k Bohu. Všichni jsme Hebrejci, nehledě na naše náboženské vyznání, a pokud následujeme vedení Mojžíšovy mysli, můžeme uniknout z tyranství ega a dostat se do Zaslíbené země, do stavu hlubokého a trvalého klidu, ve kterém mysl setrvává v harmonii s Bohem a Duchem.

Podle podobenství Exodu jsme tedy všichni zotročeni, můžete to blíže vysvětlit?
Římský filozof Seneca to vyjádřil přesně, když napsal: „Ukaž mi člověka, který není otrokem; jeden je otrokem touhy, druhý lakomství, další ambic, všichni jsou otroky strachu." Můžeme být také otroky majetku, peněz, času, fyzického těla, vztahů, víry a rolí, které hrajeme. Hlavní příčinou všech forem otroctví je naše ego - mysl. Dovolujeme jí, aby ruinovala naše životy a aby nás oddělila od našeho opravdového já, jež je za hranicí času, je bezhraniční a nic nepotřebuje. Stali jsme se otroky ega a stavíme si opevnění z plánů a cílů, honíme se za iluzorními sny a přáními, ale nic z toho nám neumožňuje najít trvalý klid nebo štěstí.

Zmínil jste duchovní cestu. Můžete vysvětlit souvislost s Exodem?
Exodus mapuje cestu z egyptského otroctví ke svobodě v Zaslíbené zemi. Prostřednictvím podobenství se stává duchovní cestou – z nadvlády ega k důvěrnému vztahu s Duchem. Exodus podává jasný popis jednotlivých úseků cesty: narození Mojžíše a „Mojžíšovy mysli", nebezpečí impulsivních, pošetilých činů, když Mojžíš zabíjí Egypťana, zázrak hořícího keře, jenž nás znovu přivede k Bohu a na Cestu, deset morových ran, které zkrotí Faraona (ego), zázračné překročení Rudého moře, pustina, která nás zbaví všech starých vzorců ega, hrozivé setkání s Bohem na Sinaji, jež má za následek obdržení zákona, nebezpečí, jež zákon sebou přináší - uctívání zlatého telete a vlastní Mojžíšův vztek.

V Exodu trestá Bůh Faraona deseti morovými ranami. Jak mohou být morové rány součástí duchovní cesty?
Rány představují utrpení, které zažíváme, když se nepřestáváme ztotožňovat s egem. Nejsou ale trestem, jsou učebními nástroji, které nám poskytují nezbytnou zpětnou vazbu. Vlastně můžeme říci, že z perspektivy našeho opravdového já to jsou zázraky. Rány postihují pouze Faraona a Egypťany, tedy ego. Jejich cílem je zbavit nás naší identifikace s ním a donutit ho vzdát se vlády, kterou má nad naší myslí.

A co zázraky? Jakou hrají na duchovní cestě roli?
Bojácné ego se zoufale snaží mít pod kontrolou všechno, co má nastat. S Duchem vše jednoduše plyne k výsledku, ze kterého mají prospěch všichni zúčastnění. Naším úkolem je uvolnit cestu – nechat věci být a nechat konat Boha. Když tak učiníme, začnou se dít zázraky. Mohou se jevit jako něco celkem běžného nebo opravdu výjimečného. V každém případě je vnímáme jako něco, co přichází z duchovní roviny, ne od nás.

Zmínil jste Kurz zázraků, knihu, která je známá duchovním hledačům po celém světě a která byla nedávno přeložena do Češtiny. Jaké jsou vaše zkušenosti s Kurzem?
Když jsem studoval univerzitu, řízením osudu jsem se ocitl v New Yorku a žil jsem v bytě, ve kterém bylo připravováno první vydání Kurzu, bylo to v červnu roku 1976, znal jsem Helen Schucman a Billa Thetforda, zapisovatele, díky nimž spatřil Kurz světlo světa. Bill se stal mým blízkým přítelem a mentorem. Už dvacet let jsem členem rady nadace Foundation for Inner Peace, vydavatele Kurzu. Ačkoliv jsem studoval různé metafyzické systémy, Kurz byl vždy základem mého duchovního světonázoru. Je přímou a příkrou cestou na horu Pravdy, která je bezpečná, ale v žádném případě jednoduchá, a určitě není vhodná pro každého. Bez učení Kurzu bych nebyl nikdy schopen vidět Exodus jako mapu, která nás vyvádí z otroctví ega do Zaslíbené země Ducha.

Co dalšího vás inspirovalo a přivedlo k myšlenkám prezentovaných ve vaší knize?
Určitě velkou roli sehrál Buddhismus. Buddhova první vznešená pravda o tom, že život je jen utrpení, je určitě jen jiný způsob vyjádření našeho otroctví. Ale nejvíc mě ovlivnila má psychoterapeutická praxe. Pracoval jsem se spoustou lidí a pomáhal jim na jejich duchovní cestě, ať se vědomě považovali nebo nepovažovali za hledače. Bylo pro mě velmi inspirující sledovat, jak se jejich cesty odvíjejí a být svědkem jejich transformačních změn, které ve svých životech uskutečnili. Několik příběhů je v knize.

Myslíte si, že psychoterapie hraje na duchovní cestě důležitou roli?
Na jednu stranu ano, psychoterapie nám totiž pomáhá uvědomit si naše strachy a omezení daná naším egem a na druhou stranu ne. Nemusíme podstoupit psychoterapii, abychom našli Boha. Podívejme se na to asi takhle: Na duchovní cestě se posouváme dopředu, kdykoliv se zbavujeme jakékoliv formy připoutanosti ega, i když můžeme zůstat zotročeni v jiných oblastech. Přestaňte pít, opusťte manžela násilníka, zbavte se strachů ve svém milostném životě nebo finančních strachů a pokročíte. Pokud jste opravdově a významně změnili jedinou oblast svého života, pak jste změnili všechno. Už nejste tím stejným člověkem.

Kdybyste měl dát jednu jedinou radu spolucestujícím na cestě Exodu, jaká by to byla?
Všichni si myslíme, že víme, co chceme od života, ať už se jedná o bohatství, slávu, lásku, moc, krásu nebo cokoliv dalšího. Věříme, že tyto věci existují někde kolem mimo nás a že pouze skrze odhodlané snažení a konání jich můžeme dosáhnout. Ale je to přesně obráceně. Co potřebujeme, se nachází uvnitř nás. Co opravdu chceme, co nás opravdu učiní šťastnými, je rozpomenout se, kdo opravdu jsme. Rozpomenout se na naši duchovní podstatu. Nic jiného nás neuspokojí. Když to pochopíme, zbytek se o sebe postará sám. Věci se upraví a dostane se nám přesně to, co potřebujeme – ne vždy ve formě, kterou očekáváme, protože z naší omezené lidské perspektivy nemůžeme vždy znát pro nás nejlepší výsledek, ale vždy je garantováno, že nás překvapí a uspokojí. A to je tím zázrakem.

Řekl jste, že to jediné, co doopravdy přejeme, co nás učiní šťastnými, je rozpomenutí se, kdo doopravdy jsme. Ale jak to udělat? Jak najdeme, kdo jsme a jak se zbavíme ega?
Co mi připadá nejvíce užitečné je pamatovat na to, že pouze pravda je skutečná, nic jiného. A ta nám říká, že Bůh nebo Duch je vždy s námi. Vždy byl a vždy bude. To je naše přirozenost. Jediná opravdová identita. A nic pro to nemusíme dělat. Jsme ale natolik ztotožněni s egem a fyzickým tělem, že nám nezbývá kapacita rozeznat naši vlastní duchovní realitu. Je jako vzácná perla zahrabaná někde hluboko pod nánosem špíny, že už nerozeznáváme její hodnotu. Místo abychom ji zbavili nánosu a objevili její lesk, vyhodíme ji jako bezcennou věc. Abychom mohli odhodit ego a rozpomenout si, kdo opravdu jsme, musíme nejprve stočit naši cestu k Duchu. Což znamená přijmout, že nevíme, co nás na cestě před námi čeká. Nevíme, co je pro nás nejlepší. Ego nás podvádí, nemůže nás vést. Potřebujeme vedení z jiné části naší mysli, z té, kterou jsme zavrhli, když jsme se identifikovali s egem, a které jsme dovolili, aby nás zotročila. Náš úkol tedy není z oblasti konání, ale spíše nekonání – trpělivého budování naší schopnosti rozlišovat, abychom byli schopni rozeznat, kdy jsme řízeni operačním systémem ega a uměli ho zastavit, a následně učinit jinou volbu. Kdykoliv je naše mysl zahlcena plánováním, strachováním se, toužením nebo se oddává vzpomínkám či představám (řekněme si to upřímně – takto tráví většina z nás 99 % času), pak se nenacházíme ve správné mysli. Jsme zotročeni egem. Potřebujeme se osvobodit a znovu nastolit vládu Ducha. Pokud se toto stane přirozenou automatickou odpovědí na každého člověka a situaci v životě – bez výjimek – pak se ocitneme v Zaslíbené zemi.

Užijte si Cestu k zázrakům Roberta Rosenthala, www.ibalance.cz

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 25. únor 2016

Dovedou nás afirmace, vizualizace a pozitivní mysl k vytouženému cíli?

Češi bývají skeptičtí vůči americkým úsměvům a zjednodušeným receptům na štěstí. Čteme a slýcháme jak správně myslet, afirmovat, jak si do svého života přitáhnout hojnost a lásku. Zkoušíme to, abychom zjistili, že dobře míněné rady často nefungují. A pak často rezignujeme a vklouzneme do vyježděných kolejí naší staré mysli, která nám říká, že stejně nic nezměníme. Wayne W. Dyer je nejen pro spoustu Američanů, ale i lidí z celého světa, dokladem a inspirací, že lze žít smysluplný a naplněný život. Jeho myšlenky jsou pro mnohé inspirací. Čtenářům Sféry přinášíme jeho posleství:-)

Opravdu může každý z nás vytvořit takovou realitu, po které touží?
Všichni máme schopnost vytvořit a přitáhnout do své reality to, co potřebujeme a po čem toužíme. Nejprve si ale musíme uvědomit, že svoji realitu utváříme svými myšlenkami. A pak přijmout následující tvrzení: Mám božskou schopnost zhmotňovat a do své reality přitahovat vše, co potřebuji a po čem toužím.

Většina z nás vyzkoušela afirmace, vizualizace, pozitivní myšlení, ale moc toho nedosáhla, jak je možné tuto schopnost v sobě probudit?
Tato schopnost začíná s uvědoměním si svého Vyššího já. Uvědomujeme si, že jsme nejen fyzickým tělem v materiálním světě, ale i nehmotnou bytostí, která má schopnost spojit se s vyšší úrovní. Vnímáme a uvědomujeme si Vyšší já jako rozměr naší bytosti, která přesahuje omezení fyzického světa. Naše tvůrčí schopnost, zhmotňování, materializace, se rodí za hranicí fyzického světa. Začíná v neviditelném světě vln a energií. Stejný původ mají planety, hvězdy, květiny, zvířata, skály, my sami, náš majetek, naše výtvory. Existují dva světy, viditelný a neviditelný, a v obou jsme neustále přítomni.

Co bývá pro nás nejčastějším problémem či překážkou? Pouhé uvědomění si svého Vyššího já patrně nestačí?
Ano, když se učíme vědomě utvářet svoji realitu a ovládat okolnosti našeho života, většina z nás čelí stejnému problému: ztratili jsme schopnost oscilovat mezi světem forem, materiálním světem, a neviditelným světem. Jsme vychováni ve víře, že patříme pouze do materiálního světa. Uvědomme si: Máme myslschopnost zhmotňovat a do své reality přitahovat vše, po čem toužíme. Tato schopnost nedřímá pouze uvnitř naší bytosti. Doslova jsme jí my sami. Překonejme náš starý systém přesvědčení a dejme sami sobě svolení ke vstupu do neviditelného světa. Součástí naší bytosti je Vyšší já. Toto Vyšší já si můžeme uvědomovat jak ve světě materiálním, tak i ve světě neviditelném.

Ano, ale přesto spousta z nás jednoduše neví, jak svému Vyššímu já přiblížit. Poradíte?
Nořte se do klidu a obklopujte se jím. Vaše Vyšší já po vás pouze chce, abyste byli v klidu. Nesoudí, neporovnává, nechce po vás, abyste někoho porazili, nebo byli lepší než někdo jiný.
Jděte za hranici, jež vymezuje naši fyzickou pláň. Vyšší já vám v tom pomůže, je to jeho smyslem a úkolem. Vytvořte si svoji vnitřní svatyni, která se stane prostorem, který náleží pouze vám. Vstupujte do tohoto vnitřního útočiště tak často, jak budete moci a nechávejte odejít a odevzdávejte všechny připoutanosti k vnějšímu světu a egu.
Neobhajujte a nebraňte sebe ani svá stanoviska ani cokoliv z pozemské pláně. Zůstávejte ve spojení s energií Vyššího já. Používejte vnitřní světlo a energii k tomuto spojení. Ponechte těm, kteří s vámi nejsou zajedno, jejich vlastní názor a úhel pohledu. Odevzdejte se a důvěřujte moudrosti, která vás stvořila. Tato důvěra je pilířem vaší svobody a vždy bude vaší.

A tři konkrétní rady na závěr?
Přestaňte odsouvat nepříjemné věci. Neodevzdávejte kontrolu nad svým životem ostatním. A ta nejdůležitější: Dobře o sobě smýšlejte, jste úžasná lidská bytost, mějte se rádi.

Namaste
Wayne
zprostředkovala Hanka Němcová

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 29. prosinec 2015

Pokračování z časopisu Sféra č. 1/2016

Odkud se všechny ty informace, které přijímáme do svého informačního centra v mozku, berou?
Z vesmíru informace jen tak nemizí. Existuje jakási celovesmírná databanka, kde se všechny informace ukládají. Pokud vám někdo nabídne nějakou smlouvu, jestliže je zde něco utajeno, tak vy tuto informaci máte k dispozici z celovesmírné informační banky. Uvedu malý příklad. Spojené státy nakupují ropu, udržují zásoby, někdo je za ně odpovědný. A pokud jsou zásoby plné, Amerika přestává nakupovat a cena jde dolů. Představte si, že máte akcie této společnosti. Člověk, který je zodpovědný, informuje společnosti: přestaňte nakupovat. Cena akcií druhý den klesne. A vy, pokud máte přístup k vesmírným informacím, víte, že máte akcie okamžitě prodat. A tak je to se vším. To se netýká jen podnikání. Vy si nesednete do letadla, protože vidíte do budoucnosti, vidíte rozlomenou součástku.

Tohle jsou všechno věci v reálném čase, v reálném prostoru. Pokud jde o čtení informací z budoucnosti, např. jestli mám uzavřít nějaký kontrakt, jakým způsobem tato informace přijde?
Věřím na zákony příčiny a následku. To, co se děje dnes, bude mít následek zítra. Pokud mám všechny informace, co se děje dnes, tak můžeme prakticky na 100 % říci, k čemu to povede. Váš mozek zachytí informaci o rozlomené součástce a vy nenastoupíte, nemusíte vysvětlovat proč, stejně jako nevkročíte do propasti. Pokud budou mít přístup k informačnímu centru všichni, letadla přestanou padat, auta přestanou bourat, člověk se stane bytostí, která nedělá chyby. Jsem snílek.

Když máte možnost vidět do druhého člověka, předpokládat jeho myšlenky, není to někdy na závadu? Například, když se lidé poznávají, je to pozvolný proces, navzájem se objevují. Je to krásné. A jestliže všechno víte...
Mám rád analogie. Představte si, že se mladá dívka setká s mužem, zamiluje se, on jí říká, že miluje jenom ji... Pokud dívka má přístup k informačnímu centru, ví, že to není pravda. Že má i jiné ženy, platí alimenty. Třeba ho nezavrhne, srdci nelze poručit. Bude doufat, že s jinými ženami naložil takhle, ale jí se to nestane. Ale bude vědět, na čem je. Člověk bude vědět informace o druhém, ty, které se ho týkají. Ale nebude se moci nabourat do jeho vnitřního světa.

Pokud by člověk věděl všechno o vnitřním světě lidí kolem, pak by z toho šíleného informačního šumu opravdu zešílel.

Náš mozek přirovnávám k počítači. Když do počítače něco neustále vkládáme a vkládáme, nakonec se zasekne. Mozek také nemá neomezené možnosti. Máme určitý objem paměti a jestliže překročíme kapacitu, zblázníme se. Proto si mozek vybírá, co je důležité a co ne. Špatná informace není.

A jsou informace, které třeba lidé nechtějí slyšet?
Informace není dobrá nebo špatná. Není jich ani moc, ani málo. Představte si, že člověk má rakovinu a nechce o tom vědět. To je pro něj špatné. Žil jsem v Sovětském Svazu až do roku 1989 a zde se praktikovala „humánní medicína". Panoval názor, že když člověk má rakovinu, nemá se mu to říkat. Jestliže měl například rakovinu žaludku ve finální fázi, dozvěděl se, že to je takový malý vřed, který se snadno vyřeší.
Když jsem přijel do Ameriky, byl jsem v šoku. Jakmile u někoho zjistili, že má rakovinu, okamžitě mu to řekli. Nejdřív jsem si myslel, že je to nelidské. Pak jsem pochopil, že jsem se pletl. Když si člověk myslí, že má nějaký vřídek, přijde za doktorem a teď mě leč. Když si je vědom, že to je smrtelná nemoc, začíná s ní bojovat. V Americe je spousta lidí, kteří rakovinu porazí. Informace není dobrá nebo špatná. Informace je vždy objektivní. Dávno se už říkalo, že když je člověk varován, informován, je to, jako by byl ozbrojen.

Můžete prohlédnout svoje tělo a poznat, kde je nějaký problém, kde hrozí nemoc?
To je vedlejší účinek. U informačního vnímání jsou velice zajímavé vedlejší účinky. Sleduji vědecké výzkumy, které dokazují, že po aktivaci informačního centra se u dětí výrazně zvyšuje IQ. Děti, které se do té doby špatně učily, učí se velmi dobře. Mizí dyslexie a jiné podobné potíže. V Rumunsku se přišel učit chlapec, který měl brýle. Všimnul jsem si, že prakticky nepoužívá pravou ruku. Po skončení semináře za mnou přišel a vyprávěl mi následující příběh. V roce 2006 lékaři přišli na to, že má v mozku nádor. V roce 2008 mu ho odoperovali. Dopadlo to dobře, ale něco mu v mozku přeci jen poškodili a on ztratil cit v pravé ruce. Mohl rukou normálně pohybovat, ale nic v ní necítil. A on mi řekl: „Marku, já jsem dneska v noci spal a najednou jsem ucítil obrovský žár v hlavě. Potom se mi to spustilo do pravé ruky, ruka mi začala hořet. Probudil jsem se, měl jsem tu ruku celou zpocenou. Vrátil se mi do ní cit!"
Mám to natočené na videu, jak bere normálně věci ze stolu. Do té doby neudržel ani kelímek.
Nevěřím na žádné zázraky. Jaké je tedy moje vysvětlení? Po aktivaci informačního centra do práce zapojíme další části mozku, i kdyby to bylo jen 5 %. Vytvoří se nové nervové dráhy a problém zmizí. Mí partneři, kteří se také zaobírají informačním vnímáním, řekli: „Marku, ty si myslíš, že informační centrum přijímá informace jen z vnějšího světa. Ale ve skutečnosti můžeme informace vnímat i zevnitř. Pak už je člověk schopen, pokud ví, sám problém vyřešit. Pokud někde vzniká rakovinové bujení, buňky dělají, co nemají. A buňky také poslouchají příkazy mozku. Mozek je schopen bujení zastavit. Je to cesta k nesmrtelnosti, když rozvinutý mozek bude moci opravovat sám svoje tělo. Ale člověk bude stejně odcházet z tohoto života. Ne proto, že mu nebudou fungovat játra nebo slezina. Mám velkou představivost. Náš život by byl jako nekonečný seriál. Baví nás z počátku, ale když běží pátá, šestá série, obyčejně už to vypneme. Stejné to bude s naším životem. Teď je pro nás těžké z tohoto života odejít, protože žijeme málo. Ale po 200, 300 letech si myslím, že ten pocit přijde, že už toho vidět víc nechci. Tak by to mělo být.

Každý by určitě chtěl aktivovat toto informační centrum. Je to možné?
Organizujeme kurzy po celém světě, i v Čechách. Nechci, aby lidé, kteří za mnou jdou, v sobě živili nějaké iluze. Lidé se ptají: „Když nám centrum začalo fungovat teď, znamená to, že nám to bude fungovat do konce života?" Samozřejmě ne. Jak říkají Američané: „Používej, nebo o to přijdeš." Když tuto možnost přestaneme trénovat, prostě zmizí. Je to jako s rodným jazykem. Pokud ho přestaneme používat, zapomeneme i jej. Na mém semináři se tato schopnost pouze aktivuje. Je to například jako s vrcholovým sportem. Plavat umí skoro každý, ale jen ten, co trpělivě trénuje a neustále se zdokonaluje, dosáhne mimořádných výsledků.

Jak můžeme trénovat?
Musíme se naučit důvěřovat informacím, které přicházejí. I kdyby se nám zdály málo pravděpodobné. Pokud takovou myšlenku zaplašíme jednou, dvakrát, třikrát, příště už nepřijde a my o svoje informační centrum opět přijdeme.
Zavázal jsem svému studentovi oči a ptal jsem se: „Co vidíš?" Jediná odpověď, kterou nepřijímám, je, že nevím.
„Řekni cokoliv, měla by se objevit nějaká informace. Zatím se učíme, nemusí to být správná informace." „Nevím, co vidím." „Tak řekni, teprve se učíme, může to být cokoliv..." „Nemůžu, nevidím!" „Řekni!" „Nemůžu." „Máš před sebou něco na stole?" „Jo." „Co to je?" „Slon." A byl to obrázek slona, který byl na stole. Jeho rozum se bránil této informaci, že by na stole byl slon, mozek říkal, to není možné. Já na něj stále tlačil, až to řekl. I když se informace zdá sebepodivnější, je potřeba jim věřit. Úkolem seminářů je studentům dokázat, že všechno je možné. Že informace přicházejí správně.

Člověk vyrobil umělou inteligenci. Naučili jsme roboty vidět, cítit, takřka myslet. Je to tak, že fungují na podobném principu, že jim předáváme určitou přesně modulovanou energii, ze které oni čerpají informace. Podobně funguje i příjem z informačního centra do mozku, že je to vlastně obrácený proces než s roboty? Nejdříve jsme to naučili je a nyní je čas naučit to i nás, lidi?

Naprosto s vámi souhlasím. Pokud bychom se měli přiklonit k Darwinovi a připustit, že jsme se vyvinuli z opic, za milion let člověk udělal jen dva kvalitativně velké vývojové skoky. Když se opice postavila na zadní nohy a začala chodit, druhý když opice začala mluvit. K více významným změnám nedošlo. Veškerá činnost člověka se týkala změn ve vnějším světě. Auta, letadla, výroba, elektřina, internet... Svět je čím dál víc složitý a v takto složitém světě člověk nepřežije, pokud se nepřizpůsobí. Jediná možnost, jak postoupit dál, je znovu se vyvinout. A člověk tu možnost má. Přišel čas na ten třetí kvalitativní skok. Člověk má namířit svou aktivitu ne na okolí, ale dovnitř sebe, aby nezůstal pozadu.

Máme kolem sebe tolik věcí, kterým vlastně už moc nerozumíme, elektronika nás začíná ovládat, místo aby to bylo obráceně. Ztrácíme svoji vůli a svůj život?
Už se tímto problémem zabývám 16 let. A za tu dobu byli pouze tři lidé, kteří si osvojili schopnost číst z elektronických nosičů. Trénovali to celé roky. My nějakým způsobem komunikujeme s počítači. Používáme prostředníka, nějaký program. Když náš mozek bude schopen načíst ten program, tak to bude fungovat i v opačném směru. Najdeme přímou cestu, jak komunikovat s počítači a budeme jim rozumět. To už je opravdu sci-fi.

Jak jste ke svému poznání přišel? Byl to proces, bádání, wow efekt?
Žil jsem v Sovětském svazu, kde nás učili, že je všechno materiální, že žádné zázraky nejsou, že existují objektivní přírodní zákony, které zkoumá sovětská věda a že tomu máme věřit. A jednou jsem se setkal s člověkem, který viděl bez použití oči, říkalo se, že je jasnozřivý. Samozřejmě jsem mu neuvěřil. Vždycky jsem si říkal, když mi někdo něco vykládal o něčem neobyčejném, že to je spíše vědomá lež. Jel jsem k tomuto člověku domů, on mi ukázal svoji masku na oči. Zkontroloval jsem ji a nebylo opravdu nic vidět. On si ji nasadil, chodil se mnou po bytě, četl z knihy, kterou jsem já vytáhl, komentoval, co bylo v televizi. Od toho okamžiku jsem já uvěřil, že tato schopnost opravdu existuje. Řekl jsem si, co teď? Měl jsem dvě možnosti, prohlásit to za zázrak a nechat to být. Anebo si říct, že svět, který nás obklopuje ještě neznáme beze zbytku. Věda to nedokáže vysvětlit, ale to neznamená, že to neexistuje. Kdybychom shromáždili nejpokrokovější lidi z 19. století a ukázali jim televizi, počítače, mluvili by o zázraku. A nešlo by jim nic vysvětlit, nepochopili by ani slovo. Stejné to je s příjmem informací do informačního centra našeho mozku. Také to nedokážeme vysvětlit a přece to existuje a funguje.

Více se o Marku Komissarovi můžete dozvědět zde:
www.moje-osobnost.cz

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 13. listopad 2015

Tomáše Kluse není potřeba dlouze představovat. Herec a zpěvák, na jehož koncertech fanynky šílí a jsou šťastné, když se ho mohou dotknout. Slova jeho písniček nejsou o lásce. Jsou o životě, o pocitech, o cestě, o svědomí. Někoho oslovují velmi, někoho naopak velmi rozčilují. Jaká je cesta samotného Tomáše?

Za texty na vašem novém albu Anat život není jste hudebními kritiky mírně popotahován, že si hrajete na kazatele a že už to přeháníte. Že je to póza.

Jak to cítíte vy?

Od toho se jmenují kritici, aby kritizovali.

Ale měli by i chválit?

U nás se to moc nedělá. A zvláště ne v momentě, kdy jste úspěšný. To je trn v oku. Nikdo by neměl být úspěšný moc. Budí to podezření.. Ale neshazuju to co píšou. To je jejich věc. Jejich názor a to respektuji. Mě spíš zarazil fakt, že se dost často nezabývají muzikou a tím, co by měli řešit stran své profese, ale spíš tématy osobními, aneb spekulacemi. Většinou to byli lidi, které jsem v životě neviděl a kteří nikdy nebyli na mém koncertě. To je pak těžké, protože mizí punc profesionality a alespoň pokus o objektivitu a celé řemeslo kritika tak ztrácí na hodnotě. Dokážu však přijmout "nepříjemnou" kritiku, je-li konstruktivní a je-li tématu věnována skutečná pozornost, nikoli jen dojem. Jeden takový článek vyšel v Respektu a pomohl mi objasnit jistý úhel pohledu, kterýžto jest na mě zaujímán a taky jsem za něj autorovi poděkoval.

Myslím, že poslední deska zkrátka uhodila na takový ten strach, že my to přece všechno víme, že planeta kolabuje tím, jak nekriticky si z ní ukusujeme, že se vedou války o nesmysly, že je hlad i hladomor. Jen ze samé hrůzy zkoprněle zíráme okolo sebe ve víře, že se něco stane, někdo něco udělá, nějak to dopadne a nenápadně dál plníme igelitky dokud to jde, protože po nás stejně potopa. Kritici se nechtějí zapojit do nějaké diskuse. A to je škoda, neboť v tom shledávám jejich význam, nastolit otázky, nikoli dávat soudy. Myslet si umíme každý sám. Položit otázku, to už je kumšt. Pakliže jsme ochotni přejímat cizí soudy a tvořit z nich své názory, situace je o to složitější.

Mají se lidé rozdělovat na ty osvícené a méně osvícené?

Rozhodně se nemají lidé rozdělovat. Jen se podívejte na uprchlickou krizi, jak se díváme na lidi jako na nelidi, jako na problémy. To všechno vzniká z toho, že máme tendenci se rozdělovat, hierarchicky se stavět jeden nad druhého. Nesmysl.

Popírá to principy lásky, přece.

Co pro vás znamená svoboda?

Základní lidská potřeba. Naprosto. Kolem ní by měly přestat existovat kompromisy. Nastavili jsme si způsob našich životů tak, že když se chceme cítit v bezpečí, musíme obětovat svobodu. Tím se stáváme závislými. A naše svoboda má meze. Svoboda by meze mít neměla. Nemyslím tím, že můžu třeba někoho zmlátit a je to moje svobodné rozhodnutí. Ale být si vědom všech svých rozhodnutí s tím, že i následky jsem schopen unést. Ono vyčkávání, až někdo něco udělá, nebo přihlížení k tomu, jak smýšlí většina, to je odevzdávání moci, tvůrčí síly do rukou, které nás oplátkou za naši nečinnost ihned spoutají. Co je svoboda? Život v pravdě.

Jako známá osobnost máte soustu povinností, nasmlouvaných koncertů… Je to ještě svoboda?

Proto jsem si právě dal rok pauzu. Vnímám to tak, že člověk, který dělá jakékoliv umění, je povinen být svobodný. Být nezávislý na čemkoliv. Protože to, co dělá, vychází pouze z něj a může si onu nezávislost dovolit. Proto nebudu nikdy dělat reklamu. Ničemu. Ztratil bych tím svou svobodu a svou nezávislost. A zároveň jsem pochopil, že když se budu jakkoliv cítit omezován, můžu říct stop. Ucítil jsem, že ta moje mediální osobnost už jede svým vlastním životem. Nechci, aby vznikaly umělé příběhy a životy Tomáše Kluse, chci to vzít zase pod svoji vlastní kontrolu.

Také se říká, že je to od vás kalkul, trošku póza… To, že jste krásný, mladý, přitažlivý pro fanynky, trochu zastiňuje poslání vašich písniček.

Každý člověk, kterého potkáte, si o vás bude něco myslet. A není ve vaší moci to jakkoliv ovlivnit.

Jen říkám těm, co chtějí slyšet, že jsem tu pro písničky a svoji rodinu. Že to, co dělám mě naplňuje a baví a že totéž přeji každému. Každému!

Proto začínám u sebe a nic si nemyslím o nikom.

Protože vím, že to omezuje především mě. Jedna z věcí, která mě nejvíc ubíjí, jsou předsudky, které si lidé vytvářejí v hlavách bez toho, aby si tu věc chtěli nějak prožít. My jsme tady od toho, abychom věci prožívali. Kvůli informačnímu šumu jsme se naučili přijímat cizí názory. Kolikrát žijeme s pocitem někoho přes tři čtyři lidi a myslíme si, že ten o kom smýšlíme, je takový jak jsme se doslechli.. Je to takový labyrint v němž žijeme vedle sebe, jen každý v jiné chodbě. Vášeň a zvědavost by nás hnala ke střetu všech chodeb, ale my máme strach, že bychom svou chodbu neuchránili, protože nás živí dojem, že nám ji chtějí vzít a tak vášeň a zvědavost nahrazujeme bezpečnou opatrností a spokojením s tím co je, čímž de facto rezignujeme na jakýkoli pohyb směrem k naší verzi příběhu vlastního života a stojíme osamoceni v děsivém labyrintu, který je vlastně tak trochu za trest. Děláme si svým myšlením peklo na zemi, ačkoli stejně tak je v naší moci přemyslet zemi v ráj.

Neberte si nic osobně, jedna ze čtyř dohod… Je těžké se to naučit?

My už máme přečtené nějaké knížky, už jsme mluvili s nějakými lidmi, my už to všechno víme. Ale pořád máme tendenci to promýšlet dopředu, abychom pak neudělali chybu. Jenomže tyhle věci se musí udělat nebo o nich nemluvit. Protože jinak je to jenom obrovské zdržování.

V jedné písni zpíváte: „Spustil jsem oči z tabletu a spatřil, jak moc je tu krásně“

Protože to není přehánění. V poslední době je přátelství takové, že lidé spolu sedí u stolu a koukají každý do svého mobilu.

Náš kamarád je pořadatel prvního ročníku „Youtuberingu. Vyprávěl nám, o co se tam jedná. Každý z nás žije v určité bublině, vytváří si okolo sebe vesmír. A ty bubliny se liší generaci od generace. A já už vlastně nevidím do generace lidí, kterým je teď okolo patnácti. Tam už funguje úplně jiná kultura. Tam jsou celebrity ne ti veřejní, ale tzv. bloggeři. Lidi, kteří mají své internetové pořady.

Ty děti chodily po areálu a měly před sebou napřažený telefon. A všechno, co viděly, natáčely. Nekomunikovaly mezi sebou, ale se svými kamarády na internetu. Milí přátelé, teď tady stojím a koukám se na tohle… Celou dobu se bavily jenom s lidmi, kteří tam nebyli.

Budeme snad ovládáni elektronikou?

Teď jsem viděl nedávno skvělý film Ex machina, který položil velmi důrazně otázku umělé inteligence. Tam jsem si uvědomil, že další evoluční krok povede zřejmě tudy. Že se člověk stane virtuálním člověkem. Že vlastně nemám pocit, že by se tomu mělo bránit, na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že ve skutečnosti jsme živí lidi, a jako živí lidi se i chovat. Tuhle novou sféru existence tedy považovat za možnost určitého vyžití, nikoli za prostor pro život. Druhak je tam ta složitá otázka, že když ta umělá inteligence skutečně začne být viditelná, jestli my budeme využívat ji, nebo ona začne používat nás. Jak tu tenkou hranici uhlídat. Jestliže my něčemu dáme život a staneme se „bohy“, už pak nebudeme mít právo říkat: „Vy jste naši sluhové.“ Nebo aspoň já z hlediska své vlastní morálky si myslím, že to není fér. Tahle otázka by se měla řešit.

Nemáme už moc informací ke všemu?

Právě že máme. Pokládal jsem si otázku, když těch informací je na internetu tolik, že se to musí někde hmotně projevit. Všechna ta data. Kamarád mi řekl, že se to už opravdu děje. Seznam už má někde nějakou továrnu, která je plná dat. Třeba Facebook už má taky někde celé město, kde jsou jenom krabice s daty. A ono to pak sklouzává k tomu, že bude nějaké město a vedle něj druhé město, kde budou jenom ta data. A my budeme sedět ve svých bytech a žít prostřednictvím virtuální reality. Svoboda je, že si stojíte sama za sebou. To je jediné, co potřebujete v tomhle ustát, sebe sama. Kdo jiný o vás ví víc? Jen vy sám. Ani svoje děti nebudeme znát tak jako sebe samu. Nestrojme se. Nejsme stroje.

Kolem sebe často běháme a moc se sebou nezabýváme. Vlak jede příliš rychle.

Protože máme tendenci pořád plnit nějaká očekávání. Jdu někam do zaměstnání a chci se nechat zaměstnat, zapůsobit. Jsem takový přepálený, protože tu práci moc chci. Jenže v tom zapálení už to nejsem já. A ten šéf zaměstná někoho jiného. A vy tam pak chodíte jako ten jiný člověk, ne jako vy. A to je nesvoboda.

Platí to i pro vztahy? Kohoutek čechrá peří, aby se zalíbil své vyvolené.

No jasně. Kohoutek čechrá peří, já se také hezky oblíknu, to je v pořádku. Tam jde o to, že ten kohout pak nechodí a nedělá ramena, že je lepší, než ve skutečnosti je.

Nezakrývá chyby, které má. Neříkám, že si mají lidi na prvním rande říct. „Hele, já chrápu, trošku mi smrděj nohy a bla bla. To ne, ale smát se věcem, kterým se směju normálně a nesmát se věcem, kterým se nesměju. Protože v momentě, kdy ten vztah začne na lži, bude pořád ve lži. A to je ten princip hraní rolí, který když odložíte, je to ta pravda, princip univerzální pravdy. V momentě, kdy jste v pravdě, tak jste úplně v pohodě, nemusíte pořád myslet ve styku s kýmkoliv, že s tímhle člověkem náhodou jsme tenhle nebo tamten. To vás totiž mysl už nenechá být v přítomnosti. Protože pak pobíháte mezi sebou samým.

Říkáte, že měníte svoje myšlení? K čemu?

Pomalu odstřihávám ty balónky z poutě. Myšlení je jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán. Snažím se mu vysvětlit, že je v pořádku, když ve mně bude bydlet, na druhou stranu, ať se nesnaží mnou cloumat a dělat věci ku svému prospěchu.

Co pro vás je myšlení? Jak byste ho charakterizoval?

To je to, co vás nenechá večer usnout. Filmy, které se vám odehrávají večer před spaním, i když vy jako svobodný člověk víte, že to nemůžete ovlivnit. Začal jsem teď ukončovat aplikace v iPhonu. Dvakrát zmáčknete spodní tlačítko a vyhazujete ty spuštěné aplikace. Tak to teď dělám se svými myšlenkami před spaním. Řeknu si, tohle teď neovlivním. Mám jediné přání, hezky usnout a mít hezké sny. A ráno řešit ty věci. Myšlení vás chce neustále držet v tom, že někam spěcháte, musíte něco dokázat, nějak obstát v téhle realitě, a tím vlastně od ní odvádí vaši pozornost.

Myšlení je jako opice, která nás neustále obtěžuje?

Zase bych se k němu nestavěl takhle direktivně. To je ta malířská paleta, to jsou ty barvy, které vám myšlení dává. Obsahuje fantazii a všechny tyhle věci, to, že si můžete přečíst knihu. To je myšlení, ne vaše intuice. Je v pořádku s ním zacházet jako s nástrojem. Ale motyka je blbej pán, že jo.

Je dobré naučit se ji odložit do kouta?

Ano, nosit ji všude s sebou, ale umět jí říct, teď tě nepotřebuju, teď to tady chci jen pozorovat a nic si o tom nemyslet. Štětec držíte vy a vy si vybíráte barvy. Ne že vám tam samy skáčou. Vy malujete obraz svého života.

Kdo jsou vaši učitelé?

Učitelé jsou všichni. Každý člověk, kterého potkáte.

Měl jste nějaké milníky? Byl jste sportovec, pak jste studoval na DAMU. Kam jste se posunul?

Milník jsem měl možná v cestě do Indie, setkání s Tolleho literaturou… Ve své podstatě už dneska vím, že je to setkání s každým člověkem, jeho příběh. Protože ta jedinečnost každého z nás, to je takový zdroj inspirace… To vědomí, že nikdo není takový jako vy, nikdo nežije stejný život. A v momentě, kdy konfrontujete svůj život v rozhovoru, v komunikaci, což my vůbec neděláme, získáváte obrovské moudrosti, všechno, co chcete vědět. Já už nemám aspirace telepaticky mluvit s lidmi, rozumět řeči zvířat. Chci poznávat lidi, protože od toho tady jsme. A to se bude dít jenom tak, že se budeme potkávat a budeme spolu mluvit. A z toho čerpám. To mě zajímá. Je dobré umět naslouchat někomu zkušenějšímu, ale pak je velmi úzká hranice, kdy nasloucháte a kdy popíráte sami sebe. Kdy jdete cestou někoho jiného.

Správný okamžik je, když pochopíte, že vy jste to světlo co svítí na vaši cestu.

Bohužel, velké množství ezoterické literatury jsem musel odložit, protože to byla celou dobu láska, láska – a pak najednou vynese ten autor nějaký soud. Třeba jako „muslimové nerozumí principu jednoty“. Ale to není pravda. Nebo: „Choďte na mé semináře, já vás povedu.“ Od toho ruce pryč.

Žijete tady a teď?

Ještě ne, ještě to neumím. Pořád mám hlavu zbytečně plnou. A jde hodně o organizaci času. Třeba pravidlo „co můžete udělat do dvou minut, udělejte hned“. To je geniální. Jenomže pak je těch věcí najednou pět a hlava zase sviští pryč. Až budou všechny ty aplikace z pozadí pryč a zbude jen ta prázdná hlava, tak to bude bezva.

Mám aplikaci, která se jmenuje One moment meditation a nabádá jednu minutu meditovat. A když třeba dva dny vynechám, začne mě sama napomínat: „Nemáš ani minutu pro sebe?“ Má se člověk podvolovat vedení telefonem?

Taková je doba. Když máte rozumnou míru… Nejsem zastáncem toho, že děti by si vůbec neměly hrát s tabletem. Někdy sklízím od biomatek opovržlivé pohledy, když jedu s Josefínou tramvají. Když už je unavená, vezme si telefon a listuje si fotkami. Ona už ten telefon bravurně ovládá. Jednou jsem zvedl oči a naproti mně stála takováhle matka. Probodávala mě pohledem, že to je hrůza, dítě s telefonem. My jsme zvyklí žít v extrémech. Buďto jsme strašně bio nebo jsme hrozný prasata.

Mám pocit, že veškeré východní i západní filozofie se shodují v tom, že klid je ve středu. A kdo dokáže být ve středu i ve čtvrtek, tak to má super.

Matka Tereza říkala, že nebude chodit na shromáždění, která jsou proti něčemu. Proti válkám apod. Že bude chodit jen tam, kde chtějí lidé věci pro.

Jasně. Já jsem tohle zažil, když jsem nabízel „Ne válkám“. A byl jsem zase napadaný, proč to není „Ano míru“. A to už je zase ten extrém. Že v těch slovech hledáme moc. Že neřešíme podstatu problému, ale jen tu omáčku.

Kdy a proč přišel impulz změnit se z Tomáše Kluse líbivého písničkáře v člověka, který za spravedlnost světa jde se bít?

Z odstupu času zjišťuji, že žádný radikální přelom nepřišel. Procházím postupně proměnou jako každý z nás. Když v sedmnácti zpívám o tom, že jsem zamilovaný, je v pořádku, stejně jako když v osmadvaceti zpívám o tom, že mě některé věci štvou. Za těch deset let si člověk udělá nějaký názor. Nevnímám nějaký konkrétní termín své vlastní změny, protože se pořád měním.

Cítíte, že vaše směřování započalo už v dětství? Když se ohlédnete zpátky, vidíte, že věci, které spolu zdánlivě nesouvisí, vznikly už dávno?

Já si myslím, že je dobré být součástí proudu, nechat se vést. Nebýt pasivní, ale vnímat život, co vám přináší. Pak je to všechno přirozené. Je jasné, že vás to někam nese, k vašemu určení, které každý máme, ale které si vybíráme my. Tomu věřím já, že existuje nějaká jakoby cestovní kancelář, kde si navolíte, čím chcete tentokrát být.

Říká se tomu karma?

Třeba. Jsme strůjci svého osudu. Pak to jsou ty body, ke kterým docházíme různými cestami, co se zrovna namanou. To jsou pak naše rozhodnutí, ta obrovská mozaika. My na sebe zapomínáme, jak máme tendenci sebe přehlížet, abychom zapůsobili na jiné. Míjíme svoje talenty, které jsou nám dány, a děláme věci, které nás moc nebaví, ale které nás spíš živí. A tím jsme právě nezodpovědní vůči svým talentům. To jsou ty bonusy boží. Když je někdo nadaný tanečník, nadaný byznysmen… To je to, že si uděláte čas a poslechnete sebe sama. Co vlastně umím, co by mě v životě bavilo? Když věnujete pozornost tomu, čím chcete v životě být a pak za tím jdete, nemůže být nešťastný ve vlastním životě. My jsme nešťastní, protože děláme třeba to, co z nás chtěli mít rodiče. To je obrovský strůjce našich neštěstí, že nejdeme ve svých šlépějích, že neposloucháme svoji intuici v tom, čím jsme. Protože každý z nás je na něco talentovaný. Dělej, vydělávej peníze, živ rodinu, hlavně neudělej ostudu. Ale kde jsme my?

Co si myslíte o pohádkách?

Já jsem na ně nikdy moc nebyl. Ani jako dítě. Dostali mě Tři veteráni. Ale prostřednictvím Josefíny se k tomu zase dostávám. A takový Medvídek Pú, to je jak bible. Tam jsou ty principy vysvětleny naprosto dokonale, aniž by ten příběh říkal: Mysli si tohle. Je tam jenom ukázané, co je dobro, co je zlo, a mysli si, co chceš, a jdi svou cestou. Tam je to černobílé a ty si k tomu dodávej své barvy. Ano, říkám ANO pohádkám.

Začal jste chodit bos. Proč?

Protože je mi to příjemné. Je mi v létě líp bez bot. Do centra Prahy bych asi bos nevyrazil. Ne ze strachu z toho, že bych šlápl na střep. Už tu není ta dobrá energie. Ale když jsem někde v přírodě nebo na malém městě, hned jsem bos. A Josefína boty úplně bojkotuje.

Vaší dceři jsou dva roky, žije ve světě plném fantazie. Odkoukáváte od ní?

Naprosto. Pořád. Já se od ní zpátky učím takové té spontánnosti. Tomu nestrachu dělat si, co zrovna chci. Nejde o to, že bych ji nechal odmlouvat. Když jí řeknu, pojď se koupat, jde se koupat. V momentě, kdy si hraje, tak si hraje. Když za ní někdo přijde a chce si hrát s ní, ale ona do své hry zrovna nikoho nepotřebuje, tak mu řekne: Ne, nechoď sem, teď si tady hraju! Nebo naopak přijde: Pojď si hrát. To jsem zapomněl. Kvůli tomu jsem napsal píseň Ne válkám. Říkat ne je důležité. Učím se od ní hodně věcí.

Jaká je vaše výchova? Má rodič stanovovat limity pro dítě? Musíte být někdy přísný?

Myslím si, že rodič má být hlavně nablízku. Určovat nějaké limity… Kdo jste, abyste určoval limity? Samozřejmě, když bude mlátit svého kamaráda, zasáhnu. Já nebo moje žena. A pořád vysvětlujeme. Rodiče mají odkrývat smysl konání.

Co když se bude protivit?

Myslím si, že je všechno vysvětlitelné. To je jediné, co ji chci naučit a k čemu ji vychovat – diskutovat s lidmi o věcech a ne rovnou tvořit nějaké závěry. Protože to je slepota.

Není těžké uvědomit si, co je moje ego, že mě dítě neposlouchá nebo odmlouvá a kdy je opravdu potřeba poněkud mocensky zakročit?

Já nevím, co je ego. Nechci, aby to vyznělo, že jsem ten, co už ego nemá. Nevím, která moje část to je. Ani mě to nezajímá. Kdybych ho vyčlenil, budu mít tendenci s ním bojovat. Podat si s ním ruku je pro mě daleko lepší než ho rozpouštět, bojovat s ním, nějak ho označovat. Tohle jsem rozhodl já, tohle mý ego. Když uděláte něco špatně, pak říkáte, promiň, to ne já, to moje ego. Ale kdo v tu chvíli drží štětec? Za všechno co jsem, přijímám zodpovědnost, v tom tkví pevnost člověka, který odmítá být loutkou.

Někteří lidé bojují proti cizímu egu tak vehementně, že vlastně začnou velmi prosazovat to svoje.

A v takovou chvíli, když si začnu o někom něco záporného myslet, snažím se to přetnout a jen pozorovat. A najednou se vám začnou odehrávat nádherné příběhy. Toho člověka a toho člověka v kontrastu s jinými lidmi. To je super.

V okamžiku, kdy se mi něco nezdá a začínám hodnotit, řeknu si nee, jenom pozorovat! Pak mám pocit, že se něco dozvídám o životě. Pak jsem schopen pojmenovat příčiny svých myšlenkových pochodů a vstoupit s druhým do diskuze. Takový rozhovor pak může být pro obě strany přínosný.

Zdůrazňujete, že člověk má být sám šťastný, dělat všechno pro to, a pak že může rozdávat štěstí kolem sebe. Neslyšíte, že je to sobecké, že musíte být velkorysý, štědrý, pomáhat, ustupovat…

Ve chvíli, kdy člověk není šťastný a snaží se rozdávat štěstí kolem sebe, pak utíká a své vlastní problémy odsouvá stranou. Věřím, že lidi kolem sebe můžete udělat šťastné, když jste sama šťastná. Dělat něco pro druhé a nemyslet na sebe, to je sobecké, protože nejste zodpovědná vůči darům svého života. Nedávno jsem takhle seděl s paní, která léčí lidi. Léčí jich hodně a asi i dobře. Já se však do léčení s ní nedal, neboť její touha byla „vyléčit celý svět, i když tím trpí trochu rodina a moc nespím." Takový člověk má sice vytknut slušivý a bohulibý cíl, avšak vlastnímu štěstí je vzdálen, čímž i své pacienty nevede k sobě (myšleno k nim samotným, k jejich štěstí ), nýbrž k sobě (myšleno za sebou, dělejte to tak a budete zdraví/šťastní) a duši svou i jejich nechává nedoléčenou, neboť její vlastní visí na štěstí někoho jiného.

Být dobrým člověkem, co to pro vás znamená?

To je podstata toho, po čem pátrám, kam chci jít. Být dobrý. Protože to znamená, že jste černý i bílý. Být dobrozlý. V momentě, kdy jste jenom dobrá, posilujete tu stinnou stránku toho okolo sebe. Dobrý člověk je ve všem dobrý.

Jednou jsem položil svým kamarádům otázku, co se stane se lží a nenávistí, když pravda a láska zvítězí. Ideál je v tom, že přijímáte obě své stránky. My se nerodíme jako bezchybní avataři, to by byla nuda.

Jaké máte plány na ten rok, kdy nebudete veřejně vystupovat?

Budu se věnovat svým holkám, dívat se, jak Josefína roste. Chci se naučit jazyky, protože to jsem zanedbal ve svém životě, a chci se naučit hrát na kytaru takovým způsobem, abych nemusel všechno říkat slovy.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 30. říjen 2015

Před třemi lety vás potkala vážná nemoc, zánět mozkových blan. Chtěla byste tyto náročné chvíle ze svého života vymazat?

Báječný dar byla moje nemoc, často za ni děkuji. Uklidila jsem si v sobě a snad poprvé se podívala na svět zcela bez filtru. Začala jsem si vážit svého života, svého času i sebe samé.

Lékaři vás léčili především klidem, bez léků, které jsou sice často nezbytné, ale vždy mají vedlejší účinky. Bylo to rozhodnutí lékařů, jejich doporučení, nebo vaše přání?

Kupodivu to bylo rozhodnutí lékařů a já ho přivítala. Klasickou medicínu tímto ale neodsuzuji.

Pomohly vám v době nemoci nějaké přírodní postupy, například bylinky, meditace, hezké myšlenky, vizualizace? Byla jste i u léčitele?

V prvním stadiu nemoci mi pomáhaly vizualizace. Opravdu léčily. Pak se mi zdál velmi silný sen, že mám jezdit spát pod širák. A tak jsme ten sen začali s mým přítelem praktikovat a výsledky byly znatelné. Měla jsem pocit, jako kdyby můj mozek potřeboval být mimo veškerý signál a elektrické napětí včetně umělého světla. Potřeboval přirozený zdroj - měsíc a hvězdy. Možná to zní bláhově, ale já jsem o tom přesvědčená. V další etapě jsem si potřebovala doléčit uši a zrak. Slyšela jsem druhý plán silněji než první. To znamenalo, že když na mě někdo mluvil, tak jsem slyšela více projíždějící auto za ním než jeho. A to už jsem řešila se spoustou léčitelů. Chodila jsem k čínské léčitelce Guo-Li, k fyzioterapeutce Šárce Ctiburkové, která se zabývá technikou MFK, a také jsem prošla pro mě velmi zásadním seminářem Cesta pod vedením Brandona Bayse. Hodně jsem se dozvěděla o svém těle a duši a toto poznávání se stalo mým koníčkem.

Dá se říci, že po nemoci jste začala novou etapu v osobním životě i v práci, narodil se vám syn, dostala jste mnoho krásných rolí, rozzářila jste se. V čem je tato etapa jiná než ta předešlá?Přišla jako blesk, či je to spíše důsledek vaší práce a duchovního vývoje?

Když vyndáte jedno sklíčko v mozaice, vše se sesype. Což se stalo. Ovšem nabídlo mi to možnost postavit si novou. A tak si stavím: Táňu, jakou bych chtěla. Hezky pomalu, vědomě a moc mě to baví. V tom je asi ten fór.

Máte tři krásné syny, jaká jste maminka, přísná, nebo tolerantní? Osvědčily se vám nějaké zásady ve výchově synů? Pomáhají vám dva starší, František a Cyril, v domácnosti?

Ráda bych se podělila o své pocity z mateřství, ale dotýká se to příliš mých synáčků, kteří by možná jednou nebyli rádi, že jsem o nich mluvila na veřejnosti, a tak budu mlčet. Myslím ale, že mě s nimi potkávají nadoblačné radosti! A někdy i nějaký ten mráček.

Jakou mají vaše děti životosprávu, co pro vás znamená dobré a zdravé jídlo?Vaříte ráda?

Vařím moc ráda, pokud mám čas. Užitkové vaření je můj strašák. Nejraději vařím na chalupě, kde mám malou základní zahrádku i s bylinkami, a to je pak vaření opravdu radost! Pro děti připravuji obyčejná jednoduchá jídla, hlavně těstoviny se zeleninou, občas s lososem, maso je u nás tak jednou za týden, a to většinou jen bílé, koupené na trhu.

Co vás nejvíc baví dělat s dětmi?

Baví mě s nimi všechno, i obyčejné věci, jako třeba jít na nákup. Důležité je mít čas. Pak si vše můžeme společně užít.

Máte nějaké společné rituály, které mají děti rády, například čtení nebo vyprávění pohádek před spaním? Jaký vztah mají starší k nejmenšímu bratříčkovi? Necítí se jím ohroženi, jak se někdy stává, když maminka musí malému věnovat větší péči?

Kluci svého nejmladšího brášku milují a jsou k němu něžní a velmi tolerantní, až jsem z toho překvapená. Jediné rituálky, které doma máme, je čtení na dobrou noc a zpívání písniček.

Cyril se narodil 15. 7. 2008 jako dva dny opožděný dárek k vašim narozeninám, máte pocit, že je vám hodně vnitřně podobný?

Ano, řekla bych, že je moje zrcadlo.

Dokážete si udělat čas na čtení knížek? Co čtete nejraději?

Knihy jsou moje vášeň! A knihkupectví! Pravidelně, když jsou děti ve škole a školce a Lojzík spinká, musím číst, je to moje meditace. Čtu ráda duchovní literaturu, zbožňuji Osha, Dalajlamu... čtu knihy o vesmíru, o vodě, andělech. A když cestuji na natáčení, čtu beletrii. Ted například Renoira - Milostný obraz.

Máte vřelý vztah k handicapovaným. Dospěla jste k němu vlivem nějaké události, nebo jej máte spíše vrozený?

Myslím, že jste mě teď přecenila, chtěla bych handicapovaným více pomáhat, propojovat se s nimi. Ano, nemám problém se k nim chovat přirozeně, necítím se v jejich přítomnosti nesvá, ale nezlobím se na zdravé lidi, kteří nevědí, jak s postiženými komunikovat. Je to problém celé naší společnosti, držíme postižené stranou. Chtěla bych pomoci tohle změnit.

Která je vaše nejoblíbenější divadelní či filmová role?

Nemám žádné vysněné role, baví mě hrát. Hrát si. A pokud to někomu rozbuší srdce, bude se smát nebo plakat, půjde někomu říct, že ho miluje, nebo naopak vykřičí své křivdy, tak pak jsem na správném místě a chci hrát stále dál.

Víte o nějaké roli, kterou byste chtěla v blízké budoucnosti dostat?

Nechám to na osudu.

portrét fotila paní Alena Hrbková, ostatní fotky Hynek Glos, vždy konkrétně pro Dejvické divadlo.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 18. červen 2015

Zpěvačka s nádherným, nezaměnitelným hlasem, sopránem o rozsahu tři a půl oktávy, královna swingu, krásná žena oslňující společnost (vždyť je narozená ve znamení lva), také žena statečná, které se na vrcholu kariéry dotkla smrt a ona ji dokázala proměnit v životní lekci, spisovatelka, fotografka, báječná kuchařka – Eva Pilarová.

Čím jste chtěla být jako dítě, snila jste, že budete slavnou zpěvačkou?

Jako hodně malá jsem chtěla být námořník nebo cestovatel. Ve dvanácti letech jsem se rozhodla, že budu zpěvačkou. Že bych měla být zpěvačkou slavnou, o tom jsem nepřemýšlela. Ale chtěla jsem zpívat a fakt je, že za devět let od onoho rozhodnutí jsem udělala konkurz do divadla Semafor a sen se mi splnil.

Co způsobilo, že jste od studia operního zpěvu přešla k populární hudbě?

Tehdy nebylo možné jako dnes vybrat si muzikál, jazz či pop. Byla jen a jen opera. Na školu jsem šla už s tím vědomím, že operu nikdy zpívat nebudu, chtěla jsem se ale vzdělat v hudební teorii a naučit se základy techniky zpěvu.

Máte nějakou operní árii, kterou byste si ráda v divadle zazpívala?

Budu upřímná, nemám. Jednak to neumím, jednak by mě to nebavilo. Kdysi jsme s Waldemarem Matuškou zpívali na nějakém koncertě Věrné milování, měli jsme s tím velký úspěch, ale to bylo z recese a nechtěla bych slyšet, co by tomu řekli hudební kritici!

Kdy jste zařadila do repertoáru Montiho čardáš a jak se stalo, že ho umíte zazpívat i v čínštině?

Může za to Dan Nekonečný, přemluvil mě, abych s ním zazpívala na Letné v rámci kaskadérské show, prý to bude jednoduché, budeme zpívat na střeše jedoucího auta, což je zcela bezpečné… Netušila jsem, že mezi diváky jsou Číňané, kteří chtějí české kaskadéry představit v Číně. Když show skončila, řekl jeden z Číňanů legrační češtinou, že se jim to moc líbilo a že by chtěli i „panirychlezpiva“. Neměli tušení, jak se jmenuji, a takhle mě překřtili díky rychlým pasážím v Montiho čardáši. Když jedu do zahraničí, naučím se vždycky aspoň jednu skladbu v tamní řeči, proto ta čínština. A ještě dodám, že Čína se dvakrát odložila a já tam nakonec nebyla. Ale čínskou verzi zpívám dodnes jako přídavek. A dokonce jsem ji zpívala v duetu s Vojtou Dykem, když jsem slavila padesát let na scéně.

Mám pocit, jako byste žila několik paralelních životů v jednom, stále se udržujete na špičce populární hudby, píšete knihy, jste úspěšná fotografka, vystavujete i v zahraničí. Jak tak nabitý program stíháte a organizujete?

Nenechávám nic na poslední chvíli, naopak dělám všechno s předstihem, abych se pak zbytečně nenervovala. A nejdůležitější je, že mě to baví. A baví mě i fotografování, ale nemám odvahu nazvat se fotografkou, jsem pouhá amatérka.

Dokázala jste se uzdravit z těžké nemoci. Co byste vzkázala lidem, kteří se dostanou do podobné životní situace?

Nevzdávat se a věřit, že bude líp.

Napsala jste knihu o svém léčiteli, můžete prozradit čtenářům Sféry nějaké jeho osvědčené tipy pro zdraví?

Pan Doubrava doporučuje rozumný přístup k životním situacím, slušnost a toleranci. Ostatní je individuální, poradí každému zvlášť.

Jak si udržujete klid na duši a jaké místo zaujímá ve vašem životě víra v Boha?

Víra v Boha je to nejcennější, čím mě rodiče do života vybavili. Nepřestávám jim být za to vděčná. Jsem přesvědčená, že my věřící máme v životě spoustu věcí jednodušších, protože víme, že Pán Bůh je s námi nejen v našich radostech, ale i úzkostech. A to samozřejmě i uklidňuje.

Býváte vždy velmi krásně a vybraně oblečená pro každou příležitost. Máte svého módního poradce?

Mám skvělého poradce, módního návrháře Osmany Laffitu, který mi připravuje modely na koncerty. Dalším poradcem je můj muž, který se stará o moje civilní oblečení, odlehčené, spíše sportovního rázu. Dlouhé toalety s flitry a korálky ráda prostřídám s oblečením typu trika, džíny, kožené bundy, a lodičky na vysokém podpatku se sportovní obuví.

Na co se mohou v tomto roce těšit vaši posluchači?

Na jaře mě čeká Evergreen tour, což je řada společných koncertů s Yvettou Simonovou, Josefem Zímou, Pavlínou Filipovskou, Karlem Štědrým, Viktorem Sodomou, Karlem Kahovcem, Rangers Bandem a Patrolou Šlapeto. V létě mám několik festivalů včetně Mezinárodních jazzových dnů v Dubé a na podzim oslavím – tedy když Pán Bůh zdraví dá – dvěma galakoncerty s hosty pětapadesát let na scéně. Těmi hosty budou Petr Vondráček se skupinou Lokomotiva, skupina Wohnout, mladičký zpěvák Tomáš Ringel, Matěj Ruppert, Vojta Dyk a nebude chybět ani Karel Gott.

Plánujete nějakou výstavu fotografií? Připravujete pro čtenáře nějakou novou knihu?

Momentálně probíhá 59. výstava, tentokrát společná s brněnskou fotografkou Helenou Štefanovou, v březnu budeme spolu v Jičíně a dále mám samostatné výstavy v červnu v Českém Brodě, v červenci v České Lípě, v srpnu v Neratovicích a v prosinci spolu s panem Karlem Dobešem v Praze v Senátu. Novou knihu připravuji poměrně dlouho, chci v ní zavzpomínat na to, co bylo, ale pořád mám dost zpívání a natáčení, učení… a spíš přemýšlím, co a jak bude. Proto na vzpomínky zatím není čas, ale ráda bych knihu dopsala koncem příštího roku.

Jak si předstvujete ideální dovolenou?

Určitě ne jako třeba dovolenou u moře. Snídaně, pláž, oběd, pláž, večeře a další dny totéž. Pro mě je to neskutečná nuda. Nejsem workoholik, ale nemám ráda nicnedělání. Když se nevěnuji zrovna své profesi, pak se ráda toulám městem nebo přírodou a fotografuji. Fotografie pak zpracovávám na počítači a mám pocit, že právě u tohoto si úžasně odpočinu.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 22. únor 2018

Proč?

Abych byl sám sebou.

Abych nezradil sám sebe.

Abych „nepáchal dobro“ tím, že zapomenu na sebe.

Abych se nesnažil zavděčit druhým.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 22. září 2017

Cítíte se na podzim unavení a zpomalení? Pokud ano, není to pravděpodobně nic nenormálního. Celá příroda kolem nás zpomaluje a chystá se k odpočinku. Odhaduje se, že až 20 % populace trpí na podzim a v zimě mírnou formou útlumu a zhoršené nálady. Pokud ale každý rok s příchodem podzimu totálně ztrácíte energii, jste abnormálně nevýkonní a ospalí, přejídáte se, nic vás nebaví… a na jaře vás to samo přejde, pak možná trpíte sezónní afektivní poruchou.

Miliony let byl člověk synchronizován s přírodou a řídil se podle jejích cyklů. V létě byl aktivnější, v zimě spoustu času prospal.
Moderní doba nás nutí, abychom tyto přirozené rytmy ignorovali a fungovali stále stejně, ať je teplo nebo zima, světlo nebo tma.
A moderní technika nám to umožňuje. Umíme si vzduch ohřát i ochladit, v noci si posvítíme, v zimě můžeme jíst pomeranče a vesele porušujeme fyzikální zákony, když létáme vzduchem tisíce kilometrů. Mohli bychom si myslet, že nás přírodní cykly vlastně nemusejí zajímat. Až naše tělo nám připomene, že pořád jsme na přírodu napojeni víc, než si myslíme.

Jak nás světlo synchronizuje
Fotosenzitivní (tj. na světlo citlivé) buňky měly pravděpodobně už „nejnižší“ prehistorické organizmy. Mají je rostliny i všichni živočichové. Proč se vyvinuly? Evolučním smyslem biorytmů je připravit se na pravidelné změny vnějšího prostředí a přizpůsobit se jim. Nejvýraznější cyklickou změnou je cyklus dne a noci, tedy střídání světla a tmy. Podle něj se řídí rytmus aktivity a odpočinku, energetického výdeje a opotřebovávání (den) a klidu (noc), které subjektivně vnímáme. Ve spánku se odehrává řada hormonálních, metabolických a buněčných změn, např. syntéza bílkovin a regenerace buněk.
Hlavním neurohormonem, který dává vnitřním hodinám informaci o zevním prostředí, tj. synchronizuje nás se skutečným trváním dne a noci, je melatonin.
Melatonin má u člověka hypnotický, tj. uspávací efekt. Noční tvorové to mají naopak, melatonin u nich zvyšuje aktivitu a bdělost.
Melatonin je něco jako přirozený spánkový hormon a jeho vylučování závisí na množství světla.
Jakmile se začne stmívat, melatonin stoupá a my začínáme být ospalí. V noci jsou hladiny melatoninu 10–100x vyšší než ve dne. K ránu, jak světla přibývá, sekrece melatoninu klesá a my se probouzíme. (Tedy v ideálním případě. Umělé osvětlení a moderní životní styl tyto tisícileté biorytmy potlačují a nutí nás fungovat v době, kdy má náš organizmus vlastně noc. Není pak divu, že poruch spánku dramaticky přibývá.)

Melatonin a světlo
Informace o množství světla vstupuje do mozku očima a nervovými dráhami vede až do tzv. šišinky (epifýzy), která je místem produkce melatoninu.
Zrak má tedy dvě funkce: vidění, ale také přizpůsobení se rytmu dne a noci.
Stejně jako sluchové ústrojí neslouží jen k slyšení, ale i k udržování rovnováhy. Velmi zjednodušeně řečeno, světlo projde okem do mozku, utlumí produkci melatoninu a my jsme (nebo bychom měli být) bdělí a aktivní. Ve tmě není sekrece melatoninu světlem blokována a my jsme ospalí, v ideálním případě usínáme.
Podobně to funguje i u střídání ročních období. Čím delší den (v létě), tím méně melatoninu se vylučuje. Na podzim a v zimě, kdy se dny zkracují, začínají hladiny melatoninu stoupat. Tato informace je důležitá pro načasování sezónního chování (rozmnožování, tvorba zásob, zimní spánek apod.).

Zimní spánek?
Některá zvířata, třeba medvědi, to mají vymyšleno dobře. Neplýtvají silami a ukládají se k zimnímu spánku. O tom, kdy to udělat, je informuje právě množství denního světla prostřednictvím melatoninu. Homo sapiens dostává tutéž světelnou informaci jako medvěd brtník, bohužel ale neumí zimu v klidu prospat. Dříve jsme se přece jen více řídili přírodními cykly.
V létě lidé vstávali s východem slunce a celý den fyzicky pracovali, v zimě spali mnohem déle a příliš se nehonili.
Jak to máme my dnes? Vstáváme podle své pracovní doby (a ta se ještě mění vlivem střídání „zimního“ a „letního“ času. Spát chodíme, jak se nám chce. O nějakém zpomalování a odpočívání v zimních měsících nemůže být řeč. Naopak. Pořídili jsme si předvánoční stres, různé uzávěrky a podobné zátěžové situace ke konci roku, tj. přesně v době, kdy je množství slunečního svitu nejnižší a máme nejmíň energie. S tím příroda nepočítala a některým z nás to celoživotně dělá problémy.

Stále méně spíme. Může za to Edison?
Kromě toho, že nerespektujeme roční přírodní cyklus, neřídíme se ani rytmem dne a noci. Stále méně spíme. Žárovka je tu s námi teprve něco přes 100 let, konkrétně od r. 1879. Teprve zhruba na přelomu 19. a 20. století elektřina „rozsvítila“ svět. A od té doby se celková doba spánku neustále zkracuje. Univerzální rozšíření elektrického osvětlení je hlavním důvodem, proč většina lidstva ve vyspělých zemích trpí chronickou spánkovou deprivací.
Lidé, kteří nedostatečně spí, mají např. i zvýšenou tendenci ukládat tuk.

Může za to hormonální a metabolická nerovnováha, kterou nedostatek spánku působí (změny ve vylučování inzulínu, ghrelinu, růstového hormonu, kortizolu a dalších). Především ve spánku probíhají regenerační pochody, „oprava buněk“ nebo imunitní reakce. Co všechno se může stát, když trvale málo spíme, si z toho každý odvodí sám.

SEZÓNNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA

Také ji známe pod jménem SAD (Seasonal Affective Disorder).

Určitá únava a skleslost na podzim je tedy v podstatě přirozená. Údajně ji výrazněji pociťuje kolem 20 % populace. Kvůli takovému „podzimnímu blues“ nemusíme navštěvovat lékaře ani psychology, spíš přírodu a obchod se zdravou výživou. Pro přibližně 7 % populace je však období od října do března utrpením, kdy téměř nemohou fungovat, nic je nebaví, přejídají se, tloustnou a jsou podráždění. Pokud se to každoročně opakuje, jde velmi pravděpodobně o tzv. sezónní afektivní poruchu. To je seriózní diagnostická kategorie, která dotyčnému působí velké potíže v životě a doporučuje se ji léčit. Typické příznaky SAD jsou útlum, apatie, zvýšená potřeba spánku, nezájem o aktivity a vztahy a zvýšená chuť k jídlu (hlavně na sladké). Jde o skutečnou klinickou depresi, s pocity méněcennosti a prázdnoty, ztrátou radosti ze života, někdy s podrážděností a trvalým napětím. SAD se projevuje častěji u žen. K diagnóze je třeba, aby se podobné sezónní deprese vyskytovaly nejméně po dva následující roky.

Upadáme do zimního spánku?
Většinou však jde o mnohaletý průběh, než si člověk uvědomí cyklický charakter potíží v závislosti na ročním období. Problémem také je, že mu okolí (a často i on sám sobě) vytýká lenost, slabou vůli apod. Někteří lidé se SAD přiberou za zimní období i 6 a více kilo, protože nejsou schopni ovládnout nutkavou potřebu jíst. Kdyby to šlo, dotyčný by zalezl do postele se zásobami jídla (hlavně sladkostí) a vylezl odtamtud až na jaře. Takhle to praktikují některá zvířata např. jezevec. Kromě pravého zimního spánku (hibernace) existuje i nepravý zimní spánek, kdy zvířata zůstávají neaktivní v úkrytu, ale jejich tělesná teplota se nesnižuje. Občas se z tohoto stavu probouzejí a vycházejí ven. Takto přečkávají zimu například jezevci.
Člověk si ovšem nemůže dovolit to co jezevec. Je tedy nucen svoji zimní depresi řešit a předcházet jí. Účinná a bezpečná léčba je fototerapie neboli léčba jasným světlem.
________________________________________________________________
Příznaky sezónní afektivní poruchy
1. Celodenní únava a nedostatek energie. Člověk jen obtížně zvládá své běžné rutinní úkoly, funguje automaticky a bez zájmu.
2. Zvýšená chuť k jídlu, hlavně abnormální potřeba sladkostí. Následkem toho samozřejmě přírůstek na váze, obvykle více než 6 kg. Někteří pacienti dokážou během jara a léta zhubnout, často však jen částečně, takže jejich hmotnost rok od roku narůstá.
3. Zvýšená potřeba spánku. Problém s ranním probouzením, spavost a útlum během dne.
4. Pokles libida (nezájem o sex).
5. Zpomalené myšlení a reakce, zhoršené soustředění.
6. Anhedonie: dotyčného nic nebaví a netěší.
7. Nechuť k sociálním kontaktům: uzavírá se do sebe, nekomunikuje nebo je podrážděný.
Tyto příznaky se objevují na podzim (říjen/listopad) a samy od sebe mizí na jaře (březen).
____________________________________________________________

Co dělat s (pod)zimní depresí?
Lehčí formy podzimního útlumu jsou vlastně přirozenou reakcí na změnu ročního období. Tělo nám signalizuje: „Přibrzdi, chci si odpočinout.“
Zvolněte…
Zkuste lépe vnímat svoje tělo a akceptovat jeho potřeby. Koneckonců, proč bychom nemohli na podzim a v zimě trochu zvolnit a chodit dřív spát, když cítíme, že to potřebujeme? (Jezevec určitě ví, co dělá ☺.) Znamená to ovšem trochu se přizpůsobit. Nestihneme asi všechno, co bychom teoreticky rádi. Můžeme také ignorovat některá lákadla, která se nám v tomto období nabízejí (prodejní akce a posezónní slevy všeho možného, vánoční trhy, televizní programy atd. atd.). Pokud to někdo radostně stíhá, je to jeho věc. Vy se řiďte svým vlastním rytmem.
Opatrně se stimulanty
Jsou samozřejmě různé nezdravé způsoby, jak ze sebe potřebnou energii vydolovat – megadávky kávy, energydrinky, sladkosti, stimulanty. Určitou dobu to funguje, takže si člověk může začít myslet, že jeho energetické zásoby jsou bezedné. Nejsou. Jednoho dne nám dojdou jako fosilní paliva a může se to pak projevit třeba pod obrazem chronického únavového syndromu, syndromu vyhoření, psychickou poruchou nebo nějakou tělesnou nemocí.
Životospráva
Jelikož musíme chtě nechtě fungovat i v zimě, nemůžeme nechat věcem úplně volný průběh. Pohyb venku, správná strava a dostatek světla jsou podstatně lepší variantou, než 10 kafí s čokoládovou tyčinkou denně.
Choďte ven
Zkuste strávit každý den na denním světle minimálně 30 minut, nejlépe ráno. Kdykoliv je jasný den a slunce svítí, využijte toho a „akumulujte“ si sluneční energii jako solární článek. Ještě před sto lety pracovalo 90 % lidí venku. Dnes trávíme většinu dne v uzavřených prostorách a sluneční světlo k nám přichází filtrované přes okenní sklo, což není totéž jako plnospektrální světlo venkovní.
Jídlo jako lék
Přejídání a zvýšená chuť na sladké jsou pro sezónní afektivní poruchu charakteristické. Pokuste se odolávat tomuto nutkání. Krátkodobě vám sice čokoláda nebo kobliha udělá dobře, ale úleva nevydrží dlouho. Přijde znovu hlad (po sacharidech velmi rychle, protože rozkolísají hladinu cukru v krvi) a k tomu budete mít výčitky svědomí. Snažte se jíst celozrnné výrobky a hodně bílkovin. Omezte „prázdné kalorie“ – pečivo, těstoviny, brambory, sladkosti, sladké nápoje. Budete po nich ještě více unavení. Serotonin (hormon dobré nálady) zvyšují některé potraviny (luštěniny, banány, avokádo, ořechy, lněné semínko, listová zelenina).
Vitamíny a výživové doplňky
Pomůžou, ale obvykle nestačí. Můžete zkusit např. vitamín B, omega 3 (esenciální mastné kyseliny), hořčík a koenzym Q.

Vyzkoušejte Nervamin, bioinformační přípravek, který je připraven z rostlin. NERVAMIN JE ENERGETICKÁ KOTVA ČLOVĚKA. Speciální bioinformační směs silic bylin obsažená v bioinformačním přípravku Nervamin, který celkově harmonizuje a zklidňuje celou osobnost, napomáhá k příjemnému spánku a také při zklidnění kašle, přesto není útlumová ani návyková. Nervamin je ideální pomocník při velkém náporu stresu, kdy posiluje navrácení pohody a dobré nálady. Nervamin má také blahodárný vliv na hormonální systém.

Objednat si jej můžete zde

Rozsviťte!
Víme, že hlavním zdrojem sezónní deprese je nedostatek světla. Prosvětlete si proto byt i pracoviště, jak nejvíc můžete. Vpusťte si do bytu co nejvíc denního světla, závěsy a záclony nechte přes den roztažené. Sviťte silnými žárovkami (raději silnější žárovku a pečlivě za sebou zhasínat než šetřit tím, že použijeme žárovku slabou.) Nejdůležitější z hlediska sezónní deprese je ranní světlo: sviťte si ráno co nejvíc a na dobře osvětleném místě i snídejte.
Není světlo jako světlo. Kupte si žárovky s plnospektrálním „zdravým“ světlem. Klasické žárovky vyvíjejí nejvíce světla ve žluté, červené a infračervené oblasti spektra. UV (ultrafialové) záření, důležité pro některé fyziologické pochody, zcela chybí. Převaha červené spektrální části zneklidňuje a vyvolává stresovou pohotovost. Podobně působí i zářivky. Jejich světlo vlastně nepozorovaně bliká – zapíná se a vypíná stokrát za minutu, což náš mozek registruje a udržuje ho to v napětí. Tyto negativní vlivy si po většinu času neuvědomujeme, ale působí na náš organizmus negativně. Plnospektrální žárovky a svítidla jsou sice dražší, ale nejvíce se podobají přirozenému světlu.

FOTOTERAPIE – léčba jasným světlem
Pro výraznější sezónní afektivní poruchy je vhodná intenzivní léčebná fototerapie. Provádí se pomocí speciálních osvětlovacích těles, která dodávají bílé světlo o vysoké intenzitě (přibližně 10 000 luxů). Pro srovnání: zatažená zimní obloha dává osvětlení 3000 luxů, za slunečného letního dne je osvětlení až 120 000 luxů. Běžné osvětlení vnitřních prostor se pohybuje kolem 300–500 luxů. Světelná terapie nejlépe účinkuje v ranních hodinách. Dnes je i u nás na trhu celá řada cenově dostupných přístrojů – lamp, „světelných skříňek“ (light boxes) i simulátorů svítání (od nastavené hodiny začnou svítit se vzrůstající intenzitou, takže nás probudí podobně jako sluníčko v létě.)

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 6. září 2017

Stanislav Grof a mnoho dalších vědců, terapeutů, šamanů a duchovních mezi účastníky Mezinárodní transpersonální konference.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 2. srpen 2017

Čas dovolených udeřil. A kdybyste si toho náhodou nevšimli, pak vám to debaty na téma „kam jedeš na dovolenou?“ připomenou. Letní dovolená je (spolu s Vánoci) určitým vyvrcholením ročního cyklu, a tudíž paradoxně obdobím, které může být pořádně psychicky náročné. Všichni jsme totiž více či méně v zajetí myšlenkové konvence „skvělé dovolené“. Podvědomě (a nereálně) očekáváme, jak si to o dovolené užijeme, jak si odpočineme, co všechno uvidíme a zažijeme... Realita nás pak nemůže tak úplně uspokojit.
Dovolená na seznamu stresových faktorů? Není to omyl?
Není. Jak psychologové už dlouho vědí, každá změna navyklého stereotypu je do určité míry zatěžující (tedy stresující), byť jde o změnu pozitivní. Na každou změnu se musí náš organismus – tělo i hlava– adaptovat. A vybočením z obvyklého životního rytmu, kterým dovolená bezpochyby je, může být náš organismus nemile překvapen: Jiný denní režim? Jiná strava? Jiné klima? Co to má znamenat?
V takzvaném Inventáři životních událostí (Holmes a Rahe) je dovolená ohodnocena 13 stresovými body (Vánoce mají 12, asi proto, že trvají kratší dobu). Není to v rámci škály moc, ale není to ani úplně zanedbatelné. K tomu připočtěme, že sám čas dovolené je v tomto smyslu jen jakýmsi vrcholem ledovce: ještě než vůbec někam vyrazíme, musíme si dovolenou naplánovat, zorganizovat, koordinovat se zbytkem rodiny, zařídit v práci, zaplatit (!) atd. V zaměstnání navíc typicky před dovolenou doháníme resty, které nemohou ty dva týdny počkat. V domácnosti je potřeba vyřešit vybírání schránky, zalévání květin, hlídání kočky nebo psa a tisíc dalších věcí. To všechno spadá do jakéhosi syndromu předprázdninového stresu.

Sedm pravidel, jak zredukovat předprázdninový stres
Pravidlo 1:
Vybírejte dovolenou s rozumem a přiměřeně možnostem jak finančním, tak časovým a „HR“ (tedy lidským). S menšími dětmi raději vůbec neuvažujte o poznávací dovolené a nejspíš ani příliš dalekých cestách. (Táhnout děti do Karibiku nemá smysl, pokud tam ovšem nejedete kvůli sobě.) Děti do puberty si nejvíc užijí přiměřeně aktivní dovolenou někde v přírodě, netouží vidět památky ani exotické země. Puberťáci a starší už mohou mít vyhraněnější zájmy, je možné je občas zatáhnout do muzea nebo na prohlídku amfiteátru, ale musíme jim také poskytnout čas na jejich „pitomé zábavy“. Nevztekejte se, když se váš 14letý synek v Paříži vrhne do obchodu s videohrami (dcera do butiku) v těsném sousedství Notre-Dame a ofrňuje se, když ho odtamtud odvlečete na prohlídku katedrály. Je to věkem a vyrostou z toho.
Pravidlo 2:
Dva týdny jsou optimální
Na jak dlouho si vzít dovolenou? Všeobecně se doporučují 2 týdny. Zhruba tři dny totiž organismu trvá, než se adaptuje na novou situaci a prostředí. (Jistě si pamatujete poučku ze školních lyžařských zájezdů, že 3. den je kritický.) Pak se začínáme stabilizovat a optimálně odpočíváme zhruba od konce prvního týdne. Minimálně den až dva před návratem se už zase psychicky připravujeme na návrat do práce. Z toho vyplývá, že týdenní dovolené (např. sedmidenní zájezdy k moři) jsou z hlediska fyziologie odpočinku příliš krátké. Jako nejkratší dovolená se doporučuje devět dní, optimálně dva týdny.
Pravidlo 3:
Plánujte, plánujte, plánujte. Za součinnosti celé rodiny. Zvláště pokud jedete na dovolenou s dětmi nebo širší rodinou, vyplatí se být připraven na různé eventuality. (Včetně dobrého cestovního pojištění!) Ve vašem programu musí být prostor pro všechny – pro děti na „vyblbnutí“, pro prarodiče na odpočinek atd.
Pravidlo 4:
Začněte tentokrát opravdu včas! Tím není míněno začít se včas stresovat nebo mít vše perfektně připraveno a sbaleno 14 dní před dovolenou – to by ani nebylo normální. (První případ by svědčil pro úzkostnou poruchu, druhý asi pro nutkavý perfekcionismus). Spíš jde o to, pomalu si ujasňovat, co všechno musím ještě zařídit a připravit, a rozložit to na delší dobu. Jinak před dovolenou propadnete panice, protože to nebudete stíhat. (Mírné panice se asi stejně nevyhnete, ale přípravami ji lze významně zredukovat. Zhruba to vystihuje citát ze života: „I když se snažím dovolenou plánovat a připravovat včas, vždycky nastane moment před odjezdem, kdy si říkám: Proč sakra radši nezůstaneme doma?!“)
Pravidlo 5:
Seznamy a poznámky. Vyplatí se blok nebo sešit, do kterého si zaznamenáváte vše, co rozhodně nesmíte zapomenout, i vše, co vás v průběhu dní napadne – co zařídit, kam zavolat, co by se ještě mohlo hodit, co eventuálně přibalit atd. Někdy zdánlivé maličkosti působí velký problém nebo naopak velkou radost. (Pokud například zapomenete otevřít myčku, najdete ji po dovolené plesnivou – to nepotěší. A pokud nezapomenete přibalit dítěti Kinedryl a nějakou hru do auta/letadla, může vám to cestou dost ulevit.) Zvláště systematické osoby mají v počítači uložený seznam typu dovolená – hory a dovolená – léto, který každoročně zdokonalují na základě dobrých i nedobrých vlastních zkušeností z praxe.

Pravidlo 6:

Balte postupně. Vyhraďte si něco jako „balicí zónu“ minimálně 1 až 2 týdny předem. Nejlépe se hodí gauč nebo křeslo, ale lze použít jakoukoliv volnou plochu v bytě, případně i kufr, kam prozatím všechno jen tak házíme. (V případě, že máte chlupatá domácí zvířata, doporučuji z vlastní zkušenosti jednoznačně kufr. Na vznikající hromadě zvířátka obzvláště ráda ulehnou a chlupy pak máte všude.) Řadu věcí tak můžeme na balicí zónu postupně navršit (a odškrtnout v seznamu) v průběhu běžného provozu. Ušetřený čas se vám ve finále bude hodit.

Pravidlo 7:
Vždycky si nechávejte časovou rezervu. Podle Parkinsonových zákonů schválnosti platí, že „co se může pokazit, pokazí se“. Oblíbenými hity jsou např. propadlý pas, dopravní zácpa cestou na letiště, viróza ve finiši příprav apod. Máte-li rezervu, dá se to ještě nějak řešit. Jedete-li na doraz, může se stát, že nakonec nejedete nikam.

Štastná rodina na dovolené?
Tak jako v prospektech cestovních kanceláří (viz obrázek) to asi úplně nebude. Poté, co jsme jakžtakž zvládli všechny přípravy a ani nám neuletělo letadlo, můžeme si částečně oddechnout. Ale očekávat, že nastane automaticky báječná pohoda, všichni budeme spolu dokonale vycházet, počasí bude krásné a ubytování perfektní – to je zaručený recept na zkaženou dovolenou. Buďte realisté a neočekávejte příliš. Pak budete mile překvapeni.
Jestliže máte partnerské konflikty, mohou se na dovolené spíše prohloubit. Dokládá to řada výzkumů: páry v krizi se po dovolené častěji rozcházejí. Představa, že dovolená vztah zachrání, není tedy úplně na místě. (Ne že by nemohla, ale vyžaduje to dobrou vůli a velkou toleranci obou, což v takovém vztahu obvykle chybí.) Důvodů, proč dovolená zatěžuje dysfunkční rodinné vztahy, je několik: rodina spolu tráví čas od rána do večera (což se v běžném provozu neděje), přibývá tím potenciálních třecích ploch a vzájemné alergie se mohou prohloubit. Pokud s vámi jede třeba ještě tchán s tchyní nebo švagrová, je to už poměrně třaskavá kombinace. Na dovolené také lidé někdy zjistí, že se spolu nudí, že kromě „provozních“ záležitostí nemají spolu o čem mluvit. Také se může stát, že v novém prostředí a situaci náhle vidíte svého partnera či příbuzného jinýma očima než doma – třeba že se neumí chovat, nemá přehled, je malicherný... Ale může to být i naopak: oceníte, že v něm máte oporu, že je velkorysý, společenský. V ideálním případě (znovu)objevíte dobré vlastnosti svého partnera a uvědomíte si, že vztah má pro vás cenu.

Pět doporučení, jak prožít hezkou dovolenou (kdekoli a za jakéhokoli počasí):
1. Rozumná očekávání
Na dovolené jsme stejní lidé jako po zbytek roku. Pokud jsme popudliví a neumíme prožívat radost ve všední dny, pak to asi na dovolené nebude zásadně jiné. I naše rodina bude víceméně stejná.
Dovolená nemusí a ani nemůže být perfektní. Pokud máte pocit, že by perfektní být měla (za ty peníze!), rychle proti němu něco dělejte. Dovolená bude především taková, jakou si ji uděláme. Což znamená: před dovolenou vybírat a plánovat, ale na dovolené samotné už jen prožívat a nerozčilovat se. Hlavní pravidlo spokojené dovolené zní: brát věci tak, jak jsou. (Není to vždycky snadné, ale když se snažíte, jde to.) Rozčilovat se a hledat „viníky“ je zbytečné a kontraproduktivní. Manžel vybral špatný hotel? Co se dá dělat. Nevztekejte se, neobviňujte ho. Spíš uvažujte, co teď s tím. Vyměnit aspoň pokoj? Řešit to s delegátem cestovní kanceláře? Pokud se reálně nic dělat nedá, smiřte se s tím, že to holt není dokonalé. Pokud to neuděláte, budete se do konce dovolené užírat a budete nepříjemná. Manžel bude uražený a zkazíte náladu i dětem. Raději se soustřeďte na hezké a příjemné věci – moře, dobré jídlo nebo prostě to, že nemusíte do práce, že se konečně vyspíte, že máte čas na sebe a na děti... Řeči typu „Já jsem ti to říkala...“ nebo „Ty nikdy...“ jsou spolehlivou rozbuškou. Na chvilku by možná ulevily vaší vlastní frustraci, ale za jakou cenu? Raději se (obrazně) kousněte do jazyka, když se vám na něj budou tlačit.
2. Vyvážený program
I ten největší workoholik a extravert potřebuje občas nespěchat, nesledovat hodinky a jen tak relaxovat při nějaké klidné činnosti. Třeba při společném jídle, při čtení, při kávě. Myslete proto na svůj ubohý nervový systém a dopřejte mu na dovolené hodně spánku, chvilky nicnedělání a třeba i sem tam trochu nudy (malá dávka pasivity a nudy je pro organismus občas zdravá, je to takový biologický „reset“). Nepřehlťte program příliš mnoha aktivitami. Ideální je jedna akce denně, kombinovaná s trochou nestrukturovaného času, kdy si každý odpočívá tak, jak chce. Přesné itineráře a příliš nabitý program jsou pro organismus zátěž, i když vás může uspokojovat, kolik toho stíháte. Počítejte vždy s časovou rezervou. Zvláště při dovolené s dětmi musíte organizovat jen rámcově a flexibilně.
Opačný extrém, jenom polehávat u bazénu, samozřejmě také není optimální. Odpočinek není totéž co lenost. Zjednodušeně řečeno: nebuďte o dovolené líní, ale ani přehnaně aktivní – ideální je individuálně namíchaná směs aktivního a pasivního odpočinku. A nebuďte konzervativní. Dovolená je dobrá příležitost k tomu, vyzkoušet něco nového – nová jídla, jízdu na koni, kurz jógy nebo potápění apod.

3. Přizpůsobujte se, ale nepotlačujte sami sebe
Někdo se o dovolené rád povaluje, někdo nevydrží chvíli v klidu. Někdo je introvert a potřebuje čas pro sebe, někdo naopak nevydrží sám ani minutu. Někdo má hodně energie, někdo málo. To nepředěláte, stejně jako neuděláte z kočky psa nebo naopak. Pokud spolu takoví odlišní jedinci vyrazí na dovolenou, musejí se navzájem přizpůsobovat. Pokud budete nutit zbytek rodiny, aby se podřizovala vašemu stylu, protože „je přece normální ujet denně 50 kilometrů na kole“, dopadne to krachem. Vezměte tedy na vědomí své odlišnosti a hledejte kompromisy. Na to kolo si zajedete s kamarádem.

4. Utrácejte rozumně
To neznamená škudlit, ale utrácet rozumně a s ohledem na rámcový rozpočet. Na dovolené většinou býváme trochu odbrždění, chceme si pořádně užívat. Pozor, abychom to nepřehnali a po návratu třeba nezjistili, že nemáme na složenky. Vzpomínky na dovolenou pak trochu zhořknou. Máte-li tendence neopatrně utrácet, berte si raději hotovost a kartu jen jako pojistku. Nekupujte bez rozmyslu dárky a suvenýry. Dnešní doba je zahlcená předměty a je potřeba dobře zvažovat, zda pořizovat sobě nebo jiným nějaké další. Vždycky si napřed představte, jak dotyčnou věc doma vybalujete: Kam si ji dáte? Ještě se vám líbí? Stálo to za to? (Vitríny v obývácích plné oslíků, gondol, zvonečků a váziček z cest jsou odstrašujícím příkladem suvenýrové mánie.) Když utrácet, tak spíš za zážitky.

5. Odpojte se a prožívejte
Náš mozek je v běžném provozu přetížen podněty a informacemi (mobily, počítače, hluk, davy lidí, reklamy...), ještě než jsme vůbec začali pracovat. Nervový systém všechny tyto podněty musí registrovat, třídit a vyhodnocovat. Jsme tak vlastně permanentně ve střehu, i když si toho obvykle nejsme vědomi. Napětí a neklid si začneme subjektivně uvědomovat, až když překročí určitou mez. (Někdy se pro toto informační přetížení používá pojem informační neuróza.) Někdo setrvalé přehlcení podněty špatně snáší a mohou se u něj časem vyvinout psychické problémy, např. úzkostná porucha.
Na dovolené se proto důrazně doporučuje vypnout své komunikační přístroje. Buďte v realitě, teď a tady, ne ve virtuální realitě bůhvíkde. Pokud už musíte zůstat ve spojení, vyhraďte si čas třeba hodinu denně (nejlépe hned po snídani), kdy projdete maily a zprávy, a pak se přestaňte mobilem a tabletem zabývat. Neodpočinete si, pokud neodpojíte informační kabel do svých všedních starostí. (Urgentní situace jsou pochopitelně něco jiného.) Člověk ani nemusí vědět, jaké je v Praze počasí, jak hrála Sparta s Plzní nebo co zase řekl prezident. Za ty dva týdny vám nejspíš nic podstatného neuteče.

Zkuste pro jednou nechat čas plynout, zavřít oči, poslouchat šumění větru... a odpočívat. Ať už jste na dovolené kdekoliv.

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 1. kvě 2017

Mýty a fakta

Jako regresního terapeuta se mě vždy velmi dotkne, když někde v mediích slyším a čtu „zaručené informace o regresní terapii“. Vyplývá z toho totiž, že regrese je opředena jakýmsi tajemnem, a přitom je regresní terapie seriózní a psychologická metoda, s jejíž pomocí lze mnohé pochopit a zbavit se například i dlouholetých traumat a bolestí.

Jak vlastní regrese funguje a co lze její pomocí řešit

Na otázku, co lze regresí řešit, odpovím jednoduše: všechno. Není oblasti nebo bolesti, která by se nedala řešit regresí. Od rozchodů a problémových vztahů (ty řeší většinou ženy, neboť mívají nastavené vzorce – někdy i karmické – podle nichž ve vztahu jsou; muži většinou řeší kariéru a finance). Zde je dobré si uvědomit, že od pravěku, i když žijeme v 21. století, se genetický model našeho základního bytí nezměnil. Muž je stále tentýž muž, který vyráží na lov shánět potravu, byť jede ráno MHD do práce, a žena je stále tou ženou, která musí udržovat vztahy, aby v „tlupě přežila“.

Většinou, když se někde vysloví slovo regrese, slýchávám, že jde o hypnózu. To je ale velký omyl. Regresní terapie nemá s hypnózou nic společného. V hypnotickém stavu daný objekt nemá své vědomí pod kontrolou a je zcela v moci svého terapeuta. Naproti tomu při regresní terapii zcela ovládáte své vědomí, víte, kde jste, kdo jste, jste při vědomí. To je zásadní rozdíl mezi hypnózou a regresní terapií.
Když si vzpomenu na své prvotní seznámení s regresní terapií, je to pro mě stále něco fascinujícího. Musím podotknout, že jsem měla velké štěstí při výběru lektora, kterou je Míla Lukášová, jedna z nejlepších terapeutů u nás. Dokázala nám regresi přiblížit tak, že při používání její metody a dodržování jejích zásad je regrese naprosto bezpečná a hlavně účinná. Což bývá také záležitost mnoha lidí, kteří by chtěli regresi podstoupit, ale mají z pochopitelných důvodů strach. Zde mohu pouze doporučit: zjistěte si reference o regresním terapeutovi.

Smyslem regresní hlubinné terapie je právě dostat se do podvědomí (já tomu říkám knihovna), a najít tam odpovědi na otázky, které nás zajímají.

Naše tělo je mnoha staletími tvořeno organickými buňkami a to, že žijeme v přetechnizované době, na tom nic nemění.
Teď si asi kladete otázku, jak to ale souvisí s regresní terapií? Jak víte, náš organizmus je propleten nervovou soustavou a já jsem přesvědčená, že je jen otázkou času, kdy vědci, kteří dokázali z DNA i 5000 let starých mumií odhalit pohlaví, věk, zdravotní problémy, dokážou odhalit i z DNA nervového systému velmi mnoho informací o našich předcích a vzorcích chování, které si podvědomě někdy přenášíme do našich životů.

Chcete se dozvědět, kým jste byli v minulých životech a jak vás to ovlivňuje v tom současném? Přednášejícím na květnové Diochi akademii bude i Míla Lukášová, jedna z nejlepších terapeutek regresní terapie. Přihlašte se včas! Objednávka vstupenky

Každý máme v mozku mnoho zásuvek a šuplíčků, kde máme uloženo spoustu informací. O některých víme, o některých se domníváme, že víme, a o některých nevíme vůbec nic. To ovšem neznamená, že informace, o nichž nevíme, tam nejsou. Ty, o kterých nevíme, jsou uloženy v našem podvědomí a můžou výrazným způsobem ovlivňovat náš život. Připomeňme si, jak podvědomí funguje. Asi si všichni pamatujeme prožitek, kdy jsme získali řidičský průkaz, ten krásný pocit strachu, ale i euforie při naší první samostatné jízdě. Každým ujetým kilometrem získáváme větší a větší sebevědomí a máme sklon přeceňovat své řidičské umění. A pak to přijde: náš první řidičský karambol, který vzhledem k tomu, že zatím jezdíme pomalu, končí naštěstí jen promáčklým blatníkem. A při příští jízdě si už dáme pozor. Je to proto, že tato zkušenost se nám uložila do našeho PODVĚDOMÍ. Samozřejmě rozpětí našeho podvědomí je velké. Jinak bude fungovat u výše zmíněné situace a jinak funguje v případě tragické ztráty, kdy ona ztráta pro nás představuje něco velmi cenného a důležitého. Pro někoho to je ztráta partnera, a je jedno jestli zemřel, nebo nám prostě jen odešel ze života, záleží na nás, jak tu ztrátu vnímáme; pro někoho to může být ztráta firmy, hmotné existence a podobně.

TAJEMNÁ MOC PODVĚDOMÍ

Náš organizmus je propleten nervovou soustavou. V podstatě v nás funguje jako elektrický obvod se vším všudy. A při velkých traumatech náš nervový systém prostě vyhodí pojistky. Je to proto, aby nedošlo ke zkratu a vyhoření. A my onu traumatizující záležitost uložíme do podvědomí. Zde musíme mít na zřeteli, že naše tělo prioritně řeší princip přežití, naše pocity ho naprosto nezajímají. Teď to může vypadat, že když se to uloží do podvědomí, je to v pořádku, traumatizující zážitek je uklizen a my budeme mít klid. Ale takto to bohužel nefunguje, protože traumatizující záležitost nás bude na principu asociace ovlivňovat i v dalším našem bytí a konání.
Přestože se můžeme všemi způsoby snažit na událost zapomenout, neznamená to, že nám vymizí z paměti.
A zde právě dokáže regresní terapie velmi pomoci. V praxi to vypadá tak, že s pomocí regresního terapeuta se ona traumatizující událost dostane z podvědomí na vědomou úroveň, kde ji zpracujeme a dál na ni pohlížíme – a to je velmi důležité – pouze jako na INFORMACI. Jako na něco, co se sice stalo, ale nedrásá nám již srdce.
Děje se to pomocí takzvaných průchodů, kdy danou událost popisujeme. Počet průchodů je u každého individuální, u někoho jich může být pět, u někoho osm i více. Smyslem průchodů je, že každým dalším se dostáváme hlouběji a hlouběji do svého podvědomí a každým průchodem si více a více uvědomujeme podrobnosti a detaily zpracovávané události, ale i důvody, proč jsme se v dané situaci ocitli. Zde se musím zmínit o duši, která k regresní terapii neodmyslitelně patří. Všichni dobře víme, že na některé věci si nemůžeme sáhnout, a přesto víme, že existují. A takhle nějak to bude i s naší duší.

Duše je to, co nás žene dál, co nás nasměrovává tím správným směrem, a vůbec není podstatné, jestli se to nám, naší mysli, líbí nebo ne.

Naše duše určuje TO, co je správný směr. Mnozí to jistě znáte ze svého okolí, nebo co je ještě horší, z osobní zkušenosti: najednou se vám nic, ale vůbec nic nedaří, a máte pocit, jako když jste na klouzačce a nemůžete zastavit. Míla Lukášová to trefně popsala „pád do propasti“ a kdo to prožil, ví o čem mluvím. Toto se stává, když nevnímáme potřeby nebo úkoly naší duše a snažíme se dál strkat káru života po svém. Naše duše nás nejdříve jemně upozorňuje a snaží se nám sdělit, že tato cesta není pro nás správná. Můžeme to vnímat jako vnitřní nespokojenost, přestože se nám daří a nemáme si relativně nač stěžovat. Pak dušička přitvrdí, a i když ani potom neposlechneme varování našeho vnitřního JÁ, tak to začne: náš život se převrátí, a to doslova a do písmene, vzhůru nohama. Přicházíme o partnera, o místo, ztratíme firmu, existenční jistotu a máme pocit, že jsme rozbití na tisíc kousků. Ale on to není jen pocit, my rozbití opravdu jsme, a jak se postupně sbíráme a dáváme dohromady, skládáme se tak, že z původní osobnosti nezbylo téměř nic. A přestože nemáme téměř nic a začínáme znovu od nuly, zažíváme pocity lehkosti, radosti, míru v duši a stoprocentně víme, že takhle je to prostě ONO, že tato cesta je správná. Je to proto, že přesně tak si to naše dušička naplánovala, ještě než se rozhodla, ve kterém těle život prožije.

NAŠE DUŠE VÍ A TAKÉ NÁM TO ŘÍKÁ

Zde si dovoluji uvést svou vlastní zkušenost. Vždycky mě zajímaly bylinky, energie a věci mezi nebem a zemí. Jenže jsem měla strach. Měla jsem svoji zavedenou kavárnu a penzion, a přesto jsem ze své práce necítila žádné uspokojení. Tehdy jsem měla začít vnímat pocity, kterými se mi moje dušička snažila něco sdělit. První varování přišlo v podobě těžké fraktury kotníku, které mě dlouhodobě odloučilo od mého podniku. Po téměř roční nepřítomnosti, neboť jsem chodila o berlích a podnik vedl můj společník, jsem zjistila, že vlastně už žádný podnik nemám, neboť byl vytunelovaný. Prvotní vjem byl absolutní šok, ale pak jsem začala dělat to, co mě celý život zajímalo a co je náplní mého života dodnes. A tou je kromě rodiny poradenství, práce s energiemi, čínská medicína, iridologie a regresní terapie. Dnes už vím, že je důležité vnímat signály své duše, která ví mnohem víc, než si dokážeme představit, a že ty správné informace přijdou přesně v době, kdy přijít mají.

POZNAT VLASTNÍ MINULOST USNADŇUJE PŘÍTOMNOST
Regrese je také vhodná v případě, kdy cítíme, že bychom chtěli poznat svůj původ. Nemám teď na mysli rodiče, ale to, když máte nutkání poznat minulost své duše. Prostě cítíte, že potřebujete vědět víc. Zde hodně objasní minulé životy. A znovu se vrátím k regresním kurzům, jejichž součástí byly i regrese mezi námi, účastníky kurzu. Kromě toho, že je vám opravdu zle z toho, jak se zbavujete balastu, bylo zajímavé zjistit, jak vlastně ta duše cestuje a každým životem odžitým v těle získává zkušenosti všeho druhu. Jeden můj klient, přestože byl velmi vážený v práci, doma od dcer respekt a úctu postrádal, i když ho měly rády. Při regresi, která byla zaměřena na minulé životy, se zjistilo, že tento klient zemřel pouze jedinkrát jako stařec, vždy umíral v jinošském věku. Tudíž jeho duše neměla zkušenost zralého muže. Choval se k dcerám přesně tak, jak to jeho duše cítila, a to jako jejich vrstevník. Jeho duše nevěděla, co je otcovská autorita.
Další zajímavá regrese byla, kdy klient měl problémy s tím, že když si potřeboval při zánětu očí kapat kapky, nedokázal se s čímkoliv k oku ani přiblížit, on nebo kdokoliv jiný. Totéž vnímal při dotyku na chodidlech. V regresi se ukázalo, že kdysi ve starověku žil v tlupě a měl držet hlídku. Jenomže usnul, jeho tlupa byla přepadena a jemu za trest vypíchli oči, a v nějakém dalším životě mu při hledání potravy umrzly nohy. Po regresi tyto pocity zmizely.

„JSEM MRTVÁ TŘI STA LET A VÍM TO TEPRVE HODINU“

Další zajímavou záležitostí v regresní terapii jsou duchové. Není třeba se jich bát, jsou to takové nešťastné dušičky, které bloudí mezi námi a neuvědomují si, že jsou bez těla. To se stává tehdy, když tělo nečekaně zemře, nebo když duši zde na zemi drží závislost, strach z neznáma. Pak jsou také přivtělené duše, které se občas k někomu přidruží a můžou ho i ovlivňovat. Může to být posedlost jídlem, což se stává při přivtělených duších z období hladomoru a podobně. Při regresi můžu zjistit, že klient má přivtěleného ducha, a zde se postupuje tak, že se regresí duch. To se stalo v případě jedné klientky, která přišla s tím, že se po dovolené v Holandsku, kde se jí velmi líbilo, najednou cítí divně. Nedokázala specifikovat, jak divně. Při regresi se zjistilo, že má přivtěleného ducha. Klientce se během regrese objevoval statek ze 17. století, na kterém žila, ale nikdo ji nevnímal. Nedokázala se na nic rozpomenout, nevybavovala si vzpomínky, vůbec nic, doslova říkala: mozek mě k informacím nechce pustit, jsou jako v trezoru. A když stále opakovala a dopodrobna popisovala běžný život na statku a tvrdila: já tu chodím mezi lidmi a nikdo mě nevidí, tak jsem se zeptala: „Kde máte tělo?“ A najednou se rozplakala a rozpomněla se, že je mrtvá. „Tělo vidím pod zemí,“ opakovala v úžasu asi pětkrát. A to už mi bylo jasné, že neregresním klientku, ale ducha, kterého si jako „suvenýr“ přivezla. Dušička se jmenovala Gwen a na tom statku byla doma. Po smrti jejích rodičů se o Gwen měla starat její hamižná teta, jenomže ta ji zavraždila. Zde bývá důležité, aby duše dokázala odpustit a odejít do světla, což nebývá problém. Ale v tomto případě Gwen ne a ne odejít, a když jsem se jí ptala, co potřebuje k tomu, aby odejít mohla, její odpověď pobavila. „Potřebuji čas, jsem mrtvá tři sta let a vím to teprve hodinu.“ Nicméně i tato regrese dopadla dobře, dušička Gwen odešla do světla, jak měla, a paní se ulevilo. Asi vás zajímá, jak se pozná, že máte přivtěleného ducha? Ona se ta dušička prozradí vždy sama. A pokaždé musí hledat, kde nechala tělo. A pak už se jen formou navádějících otázek prochází její život, s cílem odejít bez pocitu něčeho nedořešeného do světla.
Vjemy z regresí z minulých životů jsou velmi živé a reálné a stanou se součástí vašeho života. Vždy pozitivně ovlivní vaše vědomí. Odhalíte totiž další část své minulosti a pomůže vám pochopit některé vaše konání a chování. A ještě něco, občas se do sebe naciťte a povídejte si se svojí duší, možná vás udiví, co všechno se dozvíte.

Chcete se dozvědět, kým jste byli v minulých životech a jak vás to ovlivňuje v tom současném? Přednášejícím na květnové Diochi akademii bude i Míla Lukášová, jedna z nejlepších terapeutek regresní terapie. Přihlašte se včas! Objednávka vstupenky

Základní údaje: Nadřazená kategorie: Rubriky; Vytvořeno: 6. září 2016

Není snadné psát o něčem, co možná ani neexistuje. Je to jako Yetti. Mnozí o něm mluví, někteří věří, že existuje, ale nikdo to dosud nedokázal. Jak být šťastný v páru, ve vztahu či manželství? Neexistuje žádný zaručený tip ani zlatá pravidla. Jde o každodenní nasazení a touhu vztah nejen mít, ale i udržet.
Už si nehraj, nejsi dítě

Typická situace. Ve vztahu probíhá rozhovor, během kterého dojde ke slovnímu faulu. Je jedno, zda je vědomý (záměrný), či nevědomý (náhodný). Oba zraní. Pak následuje scénář, kdy začnu hledat viníka. Toho, kdo mě zranil. Ubližuje mi. Jsem oběť. Krátkodobě tato hra funguje, protože mám pocit morální převahy. A jako bonus mohu odevzdat svou zodpovědnost. Hraju hru na oběti a viníky. Mohu se začít litovat a vyčítat partnerovi, že už zase... Setkávám se s tím tak často, až žasnu. Libozvučná čeština tomu říká „nasazování psí hlavy“. Označit někoho za pachatele a tím být sám z obliga. Možnost najít východisko je mizivá.
Pak je tu další scénář. Rozšiřující. Pokud už jsem bdělejší a vědomější, tak současně vím, že i já sám jsem viníkem. Nechávám se zraňovat. Mohu se začít obviňovat a vyčítat si, že už zase... Opět ale pracuji s vinou a to mi bere možnost najít východisko.

Partnerský vztah je pro dospělé

Hledat východisko je možné tehdy, pokud neupadnu do pasti odevzdávání zodpovědnosti. Všichni aktéři jsou spolutvůrci a každý nese následky za svůj podíl. Jde o to převzít osobní zodpovědnost za vše, co dělám já. Být si vědom svého pole působnosti a plně se v něm realizovat.
Opravdově, spontánně a naplno. Obsáhnout ho celou svou bytostí. Otevřeně. Vášnivě a silně. Dát do toho vše a nic neočekávat ani nechtít. Přijmout fakt, že nejde nic dopředu zaručit. Pokud se neodpoutám od očekávání, tak jen připravuji půdu pro frustraci v případě, že to nedopadne. Je potřeba to umět pustit. „Odevzdat to.“ Pokorně si přiznat, že to není v mé moci, a přesto do toho dát vše. V tom spočívá plnokrevnost života. Dříve se tomu říkalo „Děj se vůle Boží“. Opustit pýchu. Obnažit své nitro. Stát hrdě nahý a zranitelný napospas všem krásám i hrůzám života.

Hledá se štěstí (Zn. Rychle)
Pokud opustíme snílka, který fantazíruje o tom, jak mám žít krásný život 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, jsem na zemi a připustím, že život má propady i výšiny, potom jsem už kus frustrace dal na stranu. Nechci šťastný život až na věky, to je možná v pohádkách. Takže první krok je uvědomit si, že není pořád hezky. Mimochodem, ani pak bychom to nepoznali. Musíme mít polarity. Trefně to vyjadřuje Rúmí, perský básník a učitel súfismu: „Celý život jsem klepal na dveře s nápisem štěstí, až jsem nakonec zjistil, že jsem už celou dobu uvnitř.“
Dar partnerství
Naše volba partnera má dvě roviny. Vybíráme si partnera podle toho, co chceme (inteligenci, krásu, veselost, bohatství). To je ta první, vědomá složka. A současně si vybíráme partnera pro to, co potřebujeme. A to je ta druhá a nevědomá složka. Vypadá to tak, že si vzájemně zrcadlíme naše nejhlubší strachy. Buď to vidím jako příležitost, řeknu si „aha“ a začnu čelit svému strachu, budu pozorovat, co ho spouští, a budu s ním pracovat, nebo svádím boj či uteču do jiného vztahu.

Vzájemně se vyladit
Základem partnerské pohody je přiměřenost a vyváženost. Nemůžu je ale najít, aniž bych víc zjistil o sobě. Většina partnerství nám něco dává. A jsem v partnerství i proto, co mi to dává. Teď je otázka, jak moc to bude velké? Kolik si ponecháme autonomie? Nikdo neříká, že si máme vytvořit dvoukolejný vztah. Když budu stát na zemi, budu znát svoje základní potřeby, poskládám si svoje hodnoty. Většina vztahů má jako svou prioritu důvěru. Ale já věřím tomu, že každý vztah může přežít nevěru, když se to bude komunikovat. Jednu určitě. Ale dvě? Tři? Jak to, že byly tři? Na to musejí být dva a každý neseme svůj díl: ten, kdo podvádí, i ten, kdo se nechá podvádět. Potřebuju se dostat do pozornosti a bdělosti k sobě. Potom je jedno, jak je tak fronta strachů velká. Nejde o to být na všechno připraven – protože to nejde. Jde spíš o to být stabilní, znát se.
Zastav se a poslouchej ticho
V dnešní komunikační době nám mimo jiné začíná silně scházet i ticho. Zůstat jen u sebe. Pozorovat se. Mít odstup od svých myšlenek i pocitů. Zůstat v klidu, aniž bych hned začal reagovat na vnější podněty.
Hezky to ilustruje následující příklad: Stane se autonehoda, jste tam jako první. Zranění lidé. Krev. Křik či pláč. Pokud budete reagovat emotivně, tak nejspíš neuděláte nic. Budete v šoku, rozpláčete se anebo zamrznete. Nepomůžete nikomu. Pravý záchranář vždy nejprve vyhodnotí situaci, než začne cokoliv konat. Zjistí, kde je největší ohrožení života, a podle toho jedná.
_________________________________________________________________________
Pokud bych se měl vydat na vandr na cestu za štěstím v páru, tak bych si určitě nezapomněl přibalit těchto 10+1 vlastností:
1. ČESTNOST, mravnost, zásadovost nebo jak se lidově říká „mít páteř“. Když mám jasné a pevné zásady, tak se mi snáze rozhoduje. Je to osvobozující a oblažující zároveň. Nekomplikované, přímé a pevné vystupování. Tím, že jsem věrný svému kodexu a žebříčku hodnot, ctím sebe i druhé.
2. ODDANOST. Tuto kvalitu celkem dobře popisuje svatba – rituál vstupu do manželství. Spojení dvou lidí ve svazku manželském, kdy jsou oddáni. Nicméně toto je vnější projev. Jádrem a pravou oddaností je pro mě stav, kdy se umím oddat životu. Věřím v něj i v sebe.
3. VELKORYSOST, umět se nad to (situaci) i sebe povznést a nenechat se vtáhnout do malicherností. Odlišovat to podstatné od podružného. Jednat v klidu. Nenaskočit na stoupající spirálu reakce. Umět jasně a pevně určit priority a to okrajové nechat bez povšimnutí.
4. MILOSRDENSTVÍ je umění dávat milost či odpouštět. Dochází tu často a snadno k mýlce, pokud si myslíte, že odpuštění se týká ponejvíce těch kolem vás. Největší výzvou je odpustit sám sobě. Což obnáší nutnost přiznat si, že jste v nouzi či máte trable.
5. UMÍRNĚNOST je kladem ve smyslu zdrženlivosti a střídmosti. Tuto kvalitu vnímám hlavně skrze disciplínu a určitou strukturovanost. Souvisí s hodnověrností, respektive věrností slovu a činu, se závazkem a zodpovědností. Být jako partner/partnerka konzistentní – soudržný/á a mít vnitřní soulad.
6. ÚMĚRNOST. Provází ji a charakterizuje pravidelnost, harmoničnost, proporcionalita. Pak lze o chování říci, že je přiměřené, vyrovnané a vyvážené. Lze to trefně vyjádřit slovy, že takový člověk zachovává „jednotu slov a činů“. Určitě lze najít i souvislost s předvídatelností chování. To je obzvláště v partnerství bráno za žádanou kvalitu, která znamená bezpečí.
7. VYTRVALOST. Hodně souvisí se stálostí. Věrností zásadám a závazkům. Vytrvám nehledě na okolnosti. Věřím tomu. Stojím si za sebou. Nestanu se chameleonem, který svou barvu vždy přizpůsobí okolí, aby se chránil a maskoval. Jde o to mít páteř.
8. ZRANITELNOST se stává „vymírajícím druhem“. Příliš často se situace snažíme vydržet, přečkat a přejít. Jenže bez ní nejde nastavit hranice. Když hovoříme o štěstí, je zranitelnost klíčová. Bez ní nikdo není kompletní. Není třeba nic velkého vykonat. Stačí si zranitelnost dovolit. Námitka a obava ze slabosti je lichá. Protože jsem jen tak silný, jak dokážu být slabý. Aneb řetěz (mé celé já) je jen tak silný jako jeho nejslabší část.
9. VĚRNOST, loajalita. Poctivost ve smyslu plnění závazků. Stát nejen za svým slovem, ale i sám za sebou. Vlastně se dá říci, že dnes lidem chybí často slib, závazek, přísaha či úmluva sama se sebou, která jasně deklaruje, PROČ a JAK se budou chovat. Jak se budu vztahovat k sobě a ke světu.
10. AUTENTIČNOST je nezbytná. Stát naplno a cele v proudu života. Najít osobní svéráz a přestat se adaptovat dle vnějších okolností a požadavků. Usednout na trůn vlastní opravdovosti a vytrvat. Odbrzdit svou sílu, divokost a přestat si stát na koulích jen proto, že je to pro někoho „moc“. Jinak nejsem ve vztahu hodnověrný, mé chování i činy nejsou opravdové a nevycházejí z podstaty.
+ prakticky lze hledat štěstí v páru přes společnou vizi. A tak lze říci, že Párové štěstí = (nejen) párová vize.

Vyhledávání ve sféře

Aktuálně na stáncích

Sféra 05_06_2024

Dárek k předplatnému

Duchovní cesta pohledem psychoterapeuta Roberta Rosenthala

Poselství Wayna W. Dyera: "Uskutečněme své sny"

Mark Komissarov - Šestý smysl může používat každý

Pokračování z časopisu Sféra č. 1/2016

Tomáš Klus - Svobodu za nic nevyměním

Tatiana Vilhelmová - Stavím si novou Táňu

Eva Pilarová – Nevzdávejte se a věřte!

Základní disciplína mezilidských vztahů: Umění říkat "ne"

PODZIMNÍ DEPRESE, SPÁNEK A NAŠE BIORYTMY

Za obzor materializmu směrem k celistvosti: Stanislav Grof v Praze

Na dovolené s rodinou bez stresu a očekávání

Regresní terapie - Co nevíme o našich minulých životech?

Chcete se dozvědět, kým jste byli v minulých životech a jak vás to ovlivňuje v tom současném? Přednášejícím na květnové Diochi akademii bude i Míla Lukášová, jedna z nejlepších terapeutek regresní terapie. Přihlašte se včas! Objednávka vstupenky

Párové štěstí a jak na ně

Celostní medicína Počet článků: 83

Poznání Počet článků: 18

Rozhovory Počet článků: 25

Psychologie Počet článků: 12

Osobní rozvoj Počet článků: 19

Novinky Počet článků: 3

Zdraví a krása Počet článků: 79

Pro volné chvíle Počet článků: 15

Co se do Sféry nevešlo Počet článků: 37

Sféra speciál Počet článků: 1

Vaření Počet článků: 17

Spiritualita Počet článků: 1