Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 1. září 2016

„Láska, která je obecně společností prezentována, je vyjádřením závislosti na formě (tělu) a nemá s láskou nic společného. Vlastně se jedná o pravý opak.“ Eckhart Tolle

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 16. červen 2016

Nestíháte? Cítíte se zavaleni úkoly a v noci přemýšlíte, na co jste zapomněli? Vyzkoušejte Babautův naprosto minimalistický systém deseti jednoduchých návyků na zlepšení produktivity a osobní rovnováhy.

„Vybral jsem ty nejlepší myšlenky z nejlepších systémů produktivity, které kdy byly vynalezeny – „Mít vše hotovo" Davida Allena a „7 návyků skutečně efektivních lidí" Stephena Coveyho, přidal k nim pár užitečných myšlenek a vydestiloval je v použitelný systém pro zvýšení produktivity nazvaný Zen a hotovo."    

říká autor knihy Zen a hotovo Leo Babauta

Můžete ihned vyzkoušet minimalistické zavedení systému „ZEN a HOTOVO" do vašeho života
Co k tomu potřebujete? Nejdříve nástroje: malý zápisník a pero. To je vše.

A teď jak na to:

• Používejte zápisník. Pište si hned vaše úkoly a nápady, co vám přijde na mysl.
• Když se dostanete ke stolu nebo domů, přidejte tyto nové podněty do vašeho „hlavního seznamu úkolů", který můžete mít také ve vašem zápisníku.
• Každé ráno seznam revidujte, zapište 1 – 3 nejdůležitější úkoly, které byste chtěli tento den zvládnout. To je celý plánovací systém, nic víc nepotřebujete.
• Nejdůležitější úkoly dělejte vždy co nejdříve. Při práci odstraňte veškeré vyrušující vlivy a soustřeďte se pouze a jen na daný úkol. Vyhněte se multitaskingu (dělání několik věcí najednou). Až skončíte, přesuňte se k dalšímu nejdůležitějšímu úkolu dne.

Přitom si stanovte jediný roční cíl a vždy se soustřeďte na další krok, který k tomuto cíli vede!

                                           Z knihy Zen a Hotovo Leo Babauty, vydalo nakladatelství Jan Melvil publishing

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 19. leden 2016

Návyky, které opakovaně používáme sílí. Fungují totiž jako svaly v těle. Nejde o to přestat používat a cvičit „svaly" přetěžované, to je mnohdy nereálné.

Pamatujete na vyhořelou Silvu z první části? Nejde o to, aby Silva přestala pracovat, starat se, podnikat... Jde o to, aby se učila zapojovat „svaly", které zapojované nejsou. Začínáme tím, že jim věnujeme pozornost. V tomto případě se Silva učí odpočívat a věnovat pozornost svému tělu, signálům, které tělo vysílá. Zároveň učí druhé pečovat o sebe sama. Projevuje také svoji slabost, únavu, vyčerpání, bezradnost. Není to pro ni snadné, ale zdravé.

Jak poznáme, že potřebujeme aktualizovat své návyky?

Jednoduše. Naše nespokojenost, brblání, zdravotní příznaky (únava, nespavost, bolest hlavy, zad...) nám jasně dávají informaci: „změň něco". Zpravidla je ignorujeme nebo stejně jako u počítače klikneme na pokyn „později". A příznaky časem sílí. Jak jinak bychom věděli, že je nutné učit se něčemu novému. Naše tělo se mění, podmínky kolem se mění a je nutné aktualizovat svá přesvědčení, prozkoumat i ta zakázaná.

Jak na to?

Často máme tendenci pátrat po tom, proč to tak je. Vracíme se do minulosti: „Vždycky jsem to zvládla, co se stalo, že teď mě to tak  vyčerpává"? Analyzujeme. To je jedna z možností. Mnohdy časově náročná. A někdy se v tom utopíme.

Další způsobem je uvědomit si způsob, jakým to děláme dnes. Vlastně si uvědomit, který ze „svalů" přetěžujeme a který není zapojen. A pak už jen trénujeme, cvičíme ochablý „sval", aby sílil. Jednoduché, že?

Je tady malá past. Netrpělivost. Vzdáváme „cvičení" dříve než ochablý sval zpevníme. Zlobíme se na sebe, že to jde pomálu, že děláme chyby, že .... a tak se mnohdy vrátíme k původnímu způsobu. Proč? Je pohodlnější. Že se tímto rozhodnutím připravujeme o úspěch, štěstí, spokojenost či dokonce zdraví v budoucnosti nevidíme...

Poslední bod byl rozhodující také v Silviině příběhu. Dlouho přehlížela informaci „aktualizuj". Bez podpory manžela a dětí by to nezvládla. Překonávala strach z jejich reakce. Bála se jim říci, jak se opravdu cítí a jak moc potřebuje odebrat některé povinnosti, které si sama a dobrovolně na sebe naložila. Největší strach měla z toho, zda si jí budou vážit, když už pro ně nebude zajišťovat takový servis. Bude dobrou matkou, partnerkou? Měla opravdu velmi velké ohledy k těm, které miluje. A k sobě? Tam už tolik štědrá nebyla.

Čtyři základní předpoklady úspěšné sebeaktualizace

• Nové zvyky vyžadují čas. Ne mnoho, ale přesto.
• Když je návyk hodně silný (tak jako Silviin), začněte prvním malým krůčkem.
• Nový návyk potřebuje podporu. Oceňte, že jdete. I maličko.
• Nezůstávejte v tom sami. Je užitečné mít vedle sebe někoho, kdo vás podpoří v úsilí ať se děje co se děje. Připomene a nedovolí novému návyku zapadnout. Podporující, pozorný a nezaujatý přítel je nezbytný. Proč? Stávající systém se zuby nehty bude bránit „cizímu".

Když chceme nějaký návyk posílit, stačí vlastně jen jedno, věnovat mu pozornost a být k němu laskavý, oceňující. Je to jako s lidmi, které chceme mít ve svém životě. Ti, ke kterým jsme nevšímaví, časem odchází.

www.alenajachimova.cz

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 7. leden 2016

Každý z nás si vytváří vlastní názor na svět a své možnosti v něm. Jsme přesvědčení o tom, že víme, co je a co není možné...

Často se stává, že tyto názory nejsou naše. Přejali jsme je od lidí ve svém okolí, jsou to osobní zkušenosti našich rodičů, učitelů, autorit. Uvěřili jsme jim. Ba co víc, řídíme se jimi. Je to náš navigační systém – „autopilot". Tento „autopilot", kterému nevěnujeme mnohdy ani pozornost, nás veze životem. Vozí nás bezpečnými, známými, vyzkoušenými cestami. Je spolehlivý. Ovšem nepřemýšlí, nerozhoduje, neinovuje. Drží se toho, co zná a dosud bylo ověřeno jako funkční, jisté.

A to je opravdu úžasné – ověřeno praxí, nestojí nás to skoro žádnou námahu a energii. Jen to má dva malé háčky. Autopilot funguje spolehlivě pouze tehdy, když se chceme dostat tam, kam jsme se dostávali vždy. Představte si to například jako trasu z práce domů. Stokrát už jste jí šli, stokrát už jste ji jeli. Myšlenkami můžete být kdekoliv a přesto dojedete bezpečně na místo určení. Mnohdy si ani nepamatujeme, kudy jsme šli či jeli. Z našeho snění nás probouzí až hlas kolegy, jeho pozdrav a nám dochází, že už jsme v zase práci.

Silva je dynamický člověk, spolehlivý s velkým smyslem pro povinnost. Je matkou dvou dětí, dospělého syna (25 let) a dcery v pubertě (12 let). Její manžel podniká a ona mu pomáhá. Dohlíží na účetnictví a pokud je potřeba někam zajít a něco vyřídit, udělá to. Miluje ho. Ona sama je spolumajitelkou realitní kanceláře. Stará se o marketing a obchod. Baví ji to. Taky se musí postarat o velký dům. Zrovna dělají nutné opravy. Dohlíží na ně. Dál je tady zahrada. Hodně sil jí v poslední době bere nemocný tatínek. Zlobí se na celý svět od té doby, co maminky před půl rokem náhle zemřela. A Silva? Už nemůže. Je unavená a přesto neusne bez prášku. Ač je kolem ní kupa lidí, je na všechno sama. Nikdo jí nepomůže... Snad... kdyby tady byla maminka... Silva je – jak vidíte - velmi schopný člověk, nadaný, pracovitý. Stará se o všechno a o všechny. Je v tom opravdu nepřekonatelná. A má z toho dobrý pocit. Vadou na kráse je jen to, že je vyčerpaná...

Silva má řadu dobrých návyků. Mohlo by to takto fungovat do nekonečna, „ale" nesmělo by se nic změnit. Nesmí do hry vstoupit žádná nepředpokládaná událost, žádná změna. Jenže to by život nebyl životem. Máme své limity. V takovém případě je na nás vzít si „řízení" opět do svých rukou. Je to logické, ale upřímně, děláme to? Častěji máme osvojený jiný zvyk. Začneme brblat: představte si, že jdete známou ulicí, vaše mysl je zaměstnaná tím, co vás dnes čeká. Máte opět náročný den. Možná se zaměstnáváte tím, jak vše stihnout či jak uspět v náročném rozhovoru s kolegou nebo šéfem. A najednou! Prásk!! Padáte k zemi. Ještě včera, když jste tudy šla, byl chodník v pořádku. A dnes? Je tady pár kostek vyndaných. Zkrátka díra. A vy? Samozřejmě v ní. Dost možná s vyvrknutým kotníkem. Dost možná jste se jen lekla. Většina z nás začne nadávat na nepořádek, šlendriánství druhých lidí. Obvinit druhé nebo se litovat je snazší než si přiznat fakt, že jsem byla „duchem nepřítomná". Že jsem si zvykla nechat vše na svém „autopilotovy". Přestala jsem zkrátka vnímat realitu. A ta? Se změnila... Nic víc? Ne, jen to vyžaduje moji plnou pozornost a kreativitu. Bez ohledu na to, co kdo měl a nebo neměl, udělal či neudělal, tu zůstává fakt, že je na mne dostat se z díry ven. Postarat se o sebe, pokud nestojím o to být obětí daných okolností.

Smrt maminky a starost o tatínka přidala Silvě další „batoh na záda". Není divu, že pod svým nákladem tato téměř padesátiletá žena padá. Nevidí to, zatím. Stará se o všechny a všechno. Kdo se stará o ni?

Vidíme Svět takový jací jme my a ne takový jaký je...

Když se k nám dostane nová informace, náš mozek se zpravidla začne chovat jako „policajt". Okamžitě ji začne prověřovat a srovnávat s našimi dosavadními zkušenostmi a závěry. Pokud daná informace zapadne, vyhovuje nám, je přijata – bez důkazů. Dokážeme se pro ni nadchnout. Jakmile je to myšlenka či informace, která vybočuje, začneme s ní bojovat. Stává se našim nepřítelem a je vyhoštěna. Mnohdy nepomohou ani sebesilnější důkazy. Náš mozek zpravidla nemá rád nevysvětlitelné a neznámé věci. Zneklidňují ho, stojí energii a úsilí. Potřebuje tedy čas. To je také důvod proč některé naše návyky zastarávají. Obrazně řešeno, neaktualizujeme svého „autopilota" a on jezdí spolehlivě, ale podle zastaralých map. Není tedy divu, že se občas ocitáme ve slepé ulici a nevíme, jak jsme se sem dostali... Jsme v pasti.

Silva je hospodyní, uklízečkou, podnikatelkou, obchodnicí, asistentkou ve firmě svého manžele, matkou, zahradnicí, vede stavebné dozor při opravách domu, je pečovatelkou svému tatínkovi, hromosvodem, poradkyní svému muži, zpovědnicí své dceři a učitelkou, kulturní referentkou pro své přátele, organizátorkou pracovních a mimo pracovních večírků, akcí.... Nikdy, opravdu nikdy není sama. Odpočinek? Ani nepamatuje, kdy měla chvilku pro sebe. Nic nedělat? Tak to v žádném případě... To je zakázané.

Pokud se spoléháme jen na naše zkušenosti, na autopilota, bude se nám zkrátka stávat, že přestaneme od života dostávat to, co chceme. Silviina strategie, její návyky – pokud se je nerozhodne aktualizovat – vedou k vyhoření, vyčerpání. Silnější prášky na spaní, více kávy možná ten okamžik oddálí...

www.alenajachimova.cz

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 17. březen 2015

Mám náladu nebo má nálada mne?

Kdo vlastně koho řídí, ovlivňuje?

Mnohdy, přiznávám, moje nálada mne.

Vztekám se, když udělám hloupou chybu. Soptím doslova jako vulkán a prýští ze mne láva výčitek: „Jak můžeš ve svých letech tohle provést, říct?! Jako profíkovi se ti to přece nemůže stát!" A to už mne ta moje nálada nese jako vlna. Smýká mnou, hází... A co když se mi to stane v přítomnosti druhých? Jde ze mne strach.
Jindy mám trému, obavy, abych předala lidem, se kterými pracuji, to, co potřebují ke své práci, ke svému životu. Zkrátka abych byla srozumitelná, jasná, aby mne přijali, sdíleli se mnou mé zkušenosti, přání... Zažívám neklid, únavu, vyčerpání, napětí, smutek, radost, euforii, touhu, slast, bolest... Jsem mnohdy všemi těmi náladami unášena jako bárka, jako trosečník.

Jak poznám, že mám náladu?

Někdy sama sebe vidím jako z balkónu. Vidím sebe, své tělo, slyším to, co říkám, vnímám, co se se mnou děje. Jsem pozorovatelem? Někdy. Mnohem častěji jsem soudcem, kritikem, přísným rodičem, někým, kdo říká: „Podívej se, co děláš, to není správné, přestaň!" Co je tedy správné? Klid, rozvaha, úsměv na tváři, tvořivá energie, radost?

Co mi vlastně přinášejí mé nálady?

Mění se stejně jako počasí. Některé jsou trvalejší, jiné se rychle přeženou a další čistí vzduch. Některé zahřejí, rozpálí mne, uvolňují.

Co spouští mé naladění?

Fantazie. Představy. Sním o sobě sen. Toužím žít mezi lidmi, být milována, obdivována, tvořivá, zábavná, užitečná, svobodná, moudrá, krásná... Ale mnohdy nejsem. Nebo spíš nebývám. Mám své mouchy, své „černé pátky". Chybuji, něco mě bolí, mračím se, bývám „přetažená". A pak mám strach, že mne mé okolí přestane mít rádo, že si mne lidé přestanou vážit, že přijdu o své místo mezi nimi.

Náladu si mohu naladit stejně jako ladíme hudební nástroj nebo stanici v rádiu. Stává se mi, že nějak více pozornosti jsem naučena věnovat svému smutku, únavě, samotě. Co to změnit a vědomě si více hýčkat svoji radost, euforii, energii, živost, nadšení, zvědavost? Co si je lépe vychutnávat? Stejně jako si vychutnávám poslední kousek luxusní čokolády. Dávat jim více pozornosti.

Jak na to?

• Jakmile dočtu tyto řádky, najdu si někde „svůj kout", malý kousek prostoru, kde mohu nerušeně odpočívat.
• Uvolním tělo. Vnitřním zrakem se dívám, kde je v něm napětí. Čekám, co upoutá moji pozornost. Zaťaté zuby? Povolím skus, uvolním čelist. Napětí v zádech? Opírám si záda o podložku, celou vahou. Ramena mám až u uší? Pouštím je dolů...
• Dýchám. Moje pozornost se napojuje na dech. Vnímám, jak se mi zvedá hrudník. Nádech – výdech. Alespoň třikrát. Ještě hlubší nádech – výdech. Stále a zlehka si s nimi hraji. Prodlužuji je. Jak kdyby dech byl míč, který si mezi sebou předávají Nádech a Výdech. Vnímám to malé místo, kde se dech zastaví na zlomek sekundy. Dýchám...
• Použiji mantru: „Jsem klidná a šťastná". S každým nádechem odchází stres a napětí, s každým výdechem přichází uvolnění a radost do mého těla. Přistihuji se, jak se mi zvedají koutky úst. Usmívám se.
• Myšlenka. Sem tam se objeví myšlenka. Nechávám ji odplynout, stejně jako plyne mrak po obloze. Vracím se ke svému dechu. Jsem s ním.
• Vše trvá jen pár minut a mně je fajn. Jsem naladěná. Doporučuji opakovat minimálně každé ráno a večer.

Tohle je jedna z možností, jak řídit svoji náladu. Všimli jste si, jak nás nálady druhých lidí – mnohdy nevědomky – ovlivňují a svádí? Teď mám účinný nástroj, jak se nenechat strhnout „kdejakou" náladou. Řídím ji.

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 17. březen 2015

V dnešní moderní době jsou lidé zaměřeni hlavně na budoucnost. Neustále řeší, co nového, co dalšího si do svého života mají pořídit. Neustále řeší, co dalšího je čeká, co dalšího mají udělat. Myslí na to, co je čeká zítra, co musí udělat příští týden, co zařídit další měsíc, kdy zaplatit další splátku apod. Ve firmách zase hledí na budoucí výsledky, na plnění plánu dalšího čtvrtletí, na zisk v příštím roce, na nové zákazníky atd. atd. Neustálé přemýšlení o budoucnosti je velmi vyčerpávající. I toto je jedna z příčin stresu. Neustálý pohled do budoucna člověku neumožňuje se na chvíli zastavit, spočinout a udělat si důležitou přestávku. To vede k tomu, že lidé neumí odpočívat a velmi tak vysilují celý svůj organismus.

Silné ulpívání na budoucnosti tak moc zaměstnává mysl člověka, že si jen velmi málo uvědomuje přítomnost. Umění žít tzv. TADY A TEĎ tak ovládá jen opravdu malá skupina lidí. A přeci vše, co člověk má, je jen „to tady a teď". Nic jiného není. Minulost již byla a budoucnost ještě nenastala. Takže celý život se odehrává právě v tomto okamžiku. Ale protože většina lidí v tomto okamžiku soustředí svoji pozornost k budoucnosti, okrádají se tím o vlastní život.

Je důležité, aby si člověk uvědomil, že vše v přírodě, a tedy i samotný člověk, funguje v nějaké posloupnosti. Nic nevzniká náhodně, najednou, bez příčiny. Již na základní škole nás učili o zákonu „akce a reakce". Vše, co se právě děje, je reakcí na něco, co bylo před tím. A tato reakce se zase stává příčinou toho, co se stane poté. Proto současný okamžik vždy leží mezi okamžikem minulým a okamžikem budoucím.

Podíváte-li se na zákon akce a reakce nebo chcete-li zákon příčiny a následku z pohledu Feng Shui a Čínské kosmologie, pak si uvědomíte, že vše v přírodě má své souvislosti. Každá věc navazuje na věc předchozí a každá situace budoucí navazuje na situaci současnou. Jde tedy o návaznosti mezi minulostí, přítomností a budoucností. Feng Shui tomuto fenoménu říká „Osa člověka". Tato osa ukazuje postup člověka v životě. Každý tak přichází z minulosti do přítomnosti, a z té vychází do budoucnosti. To znamená, že vaše přítomnost stojí na vaší minulosti a vaše budoucnost se odvíjí od vaší přítomnosti.

Schopnost návaznosti, tj. umět navazovat na to, co se stalo v minulosti, přináší člověku velmi silnou energii. Když si představíte, že vše, co je dnes, je výsledkem minulosti, pak si uvědomíte, že veškeré současné bohatství pochází z minulosti. Tj., minulost vytvořila veškeré bohatství. Minulost vám dává toto celé bohatství do vínku a nabízí vám, abyste je využili. Umění stavět na bohatství minulosti je staré tisíce let. Svoji moc i slávu postavily na tomto umění velké říše, velcí panovníci ale také majitelé bohatých firem. Neustálé navazování na minulost se nazývá tradice. Síla tradic je neoddiskutovatelná. Čím delší tradice jsou, tím pevnější základnu pro další rozvoj poskytují. Sílu tradic totiž tvoří energie času.

Dnešní svět většinou tradice odmítá, zavrhuje. Považuje je za něco překonaného, starého, v současné době již nepoužitelného. Je to dáno právě tím velkým soustředěním na budoucnost. Lidé si ale vůbec neuvědomují, že se tak dobrovolně zbavují síly a bohatství všeho, čeho bylo v minulosti dosaženo. Začínají tedy své aktivity od nuly, z ničeho. Začínají vše v přítomnosti, bez jakékoliv návaznosti na minulost. Od té se naopak snaží co nejvíce distancovat. Je to vidět na současné krizi rodiny. Mladí lidé se snaží v životě osamostatnit, a navíc se co nejvíce odlišit od života svých rodičů (pozor, nezaměňovat s „institucí mama-hotel", která je dána leností, a ne snahou navazovat na rodiče). Pokud jste rodiče a máte již větší děti, asi ze zkušenosti dobře víte, jak „milují", když se jim snažíte poradit.

Podobně se pak lidé vyvíjejí i v profesním životě. Mají pocit, že na vše musí přijít sami. Zde jim bohužel velmi silně nahrává současné vzdělávání a celosvětový trend vedoucí k individualismu. Vše je pod heslem: „to musíš dokázat sám", „ty na to máš", „musíš se prosadit", „buď originální" apod. Lidé pak hledají ve všem novou a originální cestu. To však znamená, že vše musí vymýšlet úplně od začátku. Toto vymýšlení je velmi vyčerpávající a má i neblahé účinky na zdraví. Navíc vyvolává stres - a to časový (nestihnu to včas vymyslet, někdo to vymyslí dříve než já apod.) a stres ze selhání (já to nesvedu).

Jak jsme již uvedli na začátku, nic nevzniká samo od sebe. Vše se vyvíjí díky zákonu akce a reakce. Tedy vše nové musí pocházet z minulého. Proto by se člověk měl naučit navazovat své činy a aktivity na to, co bylo vytvořeno v minulosti. Má to dvě obrovské výhody:

1. Využiji sílu energie minulosti
2. Nevyčerpávám se vymýšlením nového

Pokud svoji současnou činnost postavím na minulé činnosti, pak stačí „jen něco" přidat a tím vzniká automaticky něco nového. Tj., nemusíte vymyslet vše od nuly, ale jen něčím navážete na minulé a máte hned „to" nové. Síly minulosti a tradice využívají silné a bohaté společnosti. Určitě znáte např. reklamu Plzeňského Prazdroje, který neustále vyzdvihuje fakt, že toto pivo vaří již od 19. století. Podobně svůj úspěch staví Becherovka. Ve světě je to např. Coca-Cola, výrobci drahých vín či lihovin, potravin apod. Velmi dobře tuto taktiku využíval Apple, který každý nový výrobek navázal na výrobek předchozí a „jen ho o něco" zlepšil (např. iPhonů je již 6. řada). Podobně slaví úspěchy i velké automobilky.

Pokud tedy chcete vytvářet něco nového, vždy využijte síly minulosti. Podívejte se, kdo a jak něco podobného řešil před vámi. V době internetu máte neomezené přístupy k informacím. Můžete je získávat z celého světa. Chcete-li založit novou firmu, nevymýšlejte sami, co a jak udělat. Podívejte se, jak vznikaly a jak fungují podobné firmy jinde ve světě. Podívejte se, jakým způsobem tvoří svůj úspěch. Vše, čeho můžete využít, využijte. To, co použijete, pak obohaťte o své znalosti a hned máte novou firmu na světě. Stejně tak s novým výrobkem nebo novou službou. Navíc se pak můžete s navázáním této tradice chlubit a použít ji jako podporu pro kvalitu své činnosti. Pokud chcete vyrábět např. nové víno, pak můžete uvést, že pochází z oblasti, kde se víno pěstuje již stovky let a pochází odtud ty a ty známé značky vín. Již jen tímto navázáním vytvoříte silnou důvěru u svých zákazníků. Budou totiž hned vědět, jak nastavit svá očekávání. Hned se v jejich mysli jasně profiluje váš výrobek. Pokud byste jen řekli: „máme nové víno", každý by asi byl dosti skeptický k tomu, o jaké víno asi jde. Nikdo by si nebyl schopen vytvořit dobrou představu.

Pokud plánujete nějakou svoji cestu, i zde je velmi dobré si najít tradici, na kterou chcete navázat. Ta tradice vám hned jasně určí, jak by vaše cesta měla vypadat. Vy si ji pak jen upravíte podle vlastních potřeb. Chcete-li se stát např. dobrým učitelem, trenérem či koučem, můžete vycházet ze silné tradice Jana Amose Komenského. Chcete-li se stát např. velkým skladatelem, můžete navázat na tradici Antonína Dvořáka. Určete si, na co chcete navazovat. Uvidíte sami, že hned budete mít jasněji v tom, co a jak dál dělat.

Síla tradic je obrovská. Rychlá a moderní doba je nevyužívá. Pokud chcete uspět a nevyčerpávat při tom svoji energii, využívejte ji. Jak v soukromí, tak ve své profesi. Uvidíte, o kolik více energie získáte. Jak se vše najednou zjednoduší, projasní. Vaše aktivity navázané na tradici budou velmi silné a úspěšnější, než když je budete stavět na zelené louce.

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 25. duben 2022

Mír, válku a konflikty prožíváme nejen venku, ve vztazích, ale především každý sám uvnitř sebe. Když se dívám kolem, nemohu nevidět hrubost, agresi, strach, úzkost a bolest, kterou mnohdy způsobujeme sami sobě. Uvědomuji si, že mír v našich srdcích a životech souvisí s tím, jak se dokážeme vyrovnat s vlastní zranitelností, citlivostí, pády a také soutěživostí, dravostí, úspěchem a neúspěchem.  

V jedné indiánské legendě se říká, že každý má v sobě dva vlky, kteří se perou. Jednoho světlého, spravedlivého, pokojného, veselého, štědrého, moudrého, laskavého. A druhého tmavého, zlého, vzteklého, závistivého, sebestředného, protivného. Víte, který z vlků ten souboj v nás vyhraje? Ten, kterého nejvíc krmíme. Ten, kterému uvěříme. Podobně je to s našimi emocemi.

Tento příběh mám ráda. Všichni se čas od času necháváme převálcovat vlastní zlostí, sebelítostí nebo jinými ne příliš populárními pocity a emocemi. Temný vlk se pak projeví v celé své kráse, máme ho v sobě. Všichni. I když ho daleko lépe vidíme v těch druhých. Představuje naše strachy, nedůvěru, frustraci, pocity ohrožení, křivdy a zklamání, které probouzí tohoto temného bojovníka, a které tak strašně moc v dnešní době nechceme cítit. Přesto k nám patří. Vzdát se jednoho z nich, popřít ho, znamená ztratit podstatnou část svého vnitřního navigačního systému. Oba vlci jsou pro náš život nesmírně důležití, a proto je dobré je poznat a ochočit si je.

Jak je to s našimi pocity a emocemi?

Děláme vše proto, abychom se cítili dobře, abychom se měli dobře nebo abychom se zbavili špatných pocitů. Co je tedy důležitější než to, jak se cítíme? Co pro to děláme?

• Chodíme do práce, abychom se zabezpečili, vydělali nějaké peníze a koupili si to, co v nás vyvolá dobrý pocit. Pořídíme si nejnovější iPhone, protože chceme zapadnout mezi kolegy či spolužáky, cítit se součástí skupiny, být přijímáni.
• Kupujeme si nové šaty, obleky a doplňky, protože se chceme líbit svému okolí a sklízet obdivné pohledy, chceme pozornost.
• Pijeme alkohol, bereme prášky, abychom vyřadili z provozu své negativní myšlenky, utlumili bolest, abychom se cítili lépe.
• Vstupujeme do vztahů s jinými lidmi, abychom našli porozumění, podporu a štěstí.
• Pracujeme ze všech sil, abychom získaly uznání, úctu a zažili úspěch.
• Hrajeme hry, čteme knihy, sledujeme filmy a seriály, abychom alespoň na chvíli zapomněli na všechny své starosti a ponořili se do zcela jiného světa, kde můžeme být kýmkoliv.
• Pomáháme slabším, abychom pocítili vlastní vliv a sílu, moc, která v nás vyvolává pocit dobra a užitečnosti.

Zkrátka lovíme dobré pocity, kde se dá. Hladovíme po nich. To má své stinné stránky, když neznáme hranice, míru. Snadno se můžeme stát závislými na práci, alkoholu, lécích, jídle či jiném člověku a trápíme se strachy, že o něco z toho přijdeme, že nejsme „dost dobří“. Všichni jsme tak trochu závislí na svých dobrých pocitech, jeden na druhém a jsme ochotní udělat mnohdy téměř cokoliv, abychom si je zajistili a nepřišli o ně. Tmavý vlk je probuzen, aniž si toho všimneme.

• Jak by se vám líbilo umět si vymezit jasné hranice, a zároveň si budovat blízké a zdravé vztahy?
• Jak by se vám líbilo mít svůj vlastní vnitřní kompas, který vám ukáže směr v důležitých životních křižovatkách nebo když zažíváte zmatek?

V tom případě je nezbytné zkoumat a poznat více své emoce, oba své „vlky“, včetně toho černého, a to, co je za nimi ukryto.

Nepohodlí a ztráta jistot

Proměnlivost, nejistoty, nepříjemné a negativní emoce jsou součástí naší smlouvy se životem. Patří k nám stejně jako ty příjemné, pozitivní. Bez ohledu na to, jak moc se snažíme, nemůžeme se těm negativním vyhnout. Nejde to! Nelze mít smysluplnou kariéru, idylickou rodinu, šťastné děti a vztahy nebo dělat svět lepším místem pro život, to vše bez stresu a nepohodlí stále jen s úsměvem na tváři. 

Představte si na manažerku, podnikatelku, která tvrdě pracuje osmdesát hodin týdně téměř dvacet let na stejné pozici. Nestačí náhle tempu, nárokům své firmy a přijde o stávající místo. Přesně v tom samém okamžiku zjistí, že soutěží o novou práci s lidmi o polovinu mladšími, než je ona. Jak se cítí? Temný vlk ožívá naplno, její stávající jistoty vzaly za své. Přesně toto jsou okamžiky, kdy je dobré mít vytrénovaného tmavého vlka, protože jsme vyhozeni ze své zónu pohodlí, naše jistoty se otřásají v samotných základech.

Co zbývá v takových okamžicích? 

Vztekáme se, jsme naštvaní, nadáváme, obviňujeme sebe, druhé i situaci. Zuříme. Pláčeme, litujeme se, zoufáme si. Topíme se ve svých pocitech, které nás ovládají a paralyzují. Tady mnoho z nás končí stěžujíc si na nepřízeň osudu, blbce kolem sebe a nespravedlnost světa. Jiní z nás si ale nakonec všimnou svých emocí a uvědomí si: „Co to dělám? Jak to se sebou zacházím? Ano, vyhodilo mě to, unavovalo mě to, už mě nedokázali ocenit, ale to není konec světa. Pořád mám, co nabídnout!“ Podívají se za tyto emoce, do svých myšlenek.  Třeba se jen neděje to, co by si přáli, třeba se jen naplnilo to, co očekávali, jen jsou věci jinak, než jak si mysleli a plánovali. Ovšem to neznamená, že situace není řešitelná.

Naše životy se vždy neřídí našimi plány, očekáváními, nejdou nalinkovat podle pravítka a vypočítat podle matematická rovnice (ač bychom si to přáli). V každém okamžiku nás cokoliv – jak už koneckonců víme – může vykolejit a překvapit. I ten nejlepší matematik se čas od času přepočítá, může udělat chybu či nevzít v úvahu všechny proměnné. V každém případě máme k dispozici celou řadu dalších možností, alternativ. Jen je v tu chvíli, přes všechny ty naše představy o tom, jak by věci měly být „správně“, prostě nevidíme.

To, co je na našich negativních myšlenkách a pocitech obtížné je, že s nimi zacházíme jako s fakty. Uvěřme jim. Mnohdy všechno.

Co s tím?

Dejte svým minulým špatným zkušenostem novou perspektivu.

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 26. duben 2021

Jako lektorka jógy pracuji s vědomým pohybem již dvacet let. Zalíbení v meditacích a ve vědomé práci s myslí však nacházím až v posledních letech. Přivedla mě k ní až má vlastní potřeba po zmírnění vnitřního napětí a stresu, který měl často původ pouze v mém pohledu na situaci než v charakteru situace samotné. Mezi dalšími důvody také byla a je skutečnost, že jako potomci svých předků si neseme jako (ne)vyžádané dědictví i temperament a určité tendence k reakcím, které sami vnímáme jako již nefunkční, a přesto se od nich dokážeme osvobodit jen velmi těžce. V tom všem nám koncept MINDFULNESS může být velmi dobrým průvodcem a pomocníkem. Nazvat mindfulness všelékem může znít poněkud nadneseně, ovšem má vlastní zkušenost potvrzuje, že právě mindfulness má ten obrovský potenciál nasměrovat tápající mysl, a tím i uzdravit churavějící tělo. Období podzimních melancholických nálad a nastupující energie Vánoc k ponorům do vlastního nitra nabádá a může nás v našem záměru – začít na sobě pracovat právě tímto směrem – podpořit.

Přiblížit potenciál přístupu mindfulness nám může výklad slova – mindful – přídavné jméno, překládající se jako bdělý, s bdělou myslí, tedy vědomý a v plném prožitku. V češtině se používá často i význam všímavý. Mindfulness je podstatné jméno, bdělost nebo-li všímavost. Oba tyto překlady naznačují velmi výmluvně, o co vlastně jde: být bdělý a všímavý k tomu, co se mi děje, jak na mě působí vnější svět a jak já na něj reaguji, co prožívám na těle i na úrovni mysli a emocí. Při delší praxi můžeme díky získanému nadhledu a odstupu pozorovat i to, co se nachází za našimi spontánními reakcemi. Můžeme s nimi dokonce pracovat, nežádoucí reakce odbourat a nefunkční myšlenkové vzorce propustit.

Mindful přístup, nebo chcete-li bdělý přístup k životu, nám nabízí obrovský užitek jak v každodenním životě, tak v krizových situacích. Při každodenní rutině si totiž uvědomíme, že vlastně nic není rutina J, že vše je proměnlivé. Všímáme si drobností a krás, které najednou oceníme. Je to jakoby nám někdo sundal šedavé odřené sluneční brýle, skrze které již nebylo pořádně vidět. My jsme si na ten omezený pohled zvykli, ale (možná) jsme hledali něco víc. A to nyní přichází. Život je najednou pestrý, přináší novou radost a elán, štěstí a nadšení, někdy i smutek a slzy, ale v hlubokém prožitku. Pokud jsme si navíc vědomi skutečnosti, že vše se děje k něčemu a že i ta nejvíce hořká zkušenost nás časem a klikatými zatáčkami může dostat právě k další důležité křižovatce našeho života, vnímáme i ten smutek s pokorou a vděčností.

V krizových situacích vnímám obrovský přínos mindfulness právě v tom, že nás naše praxe a trénink nepustí do zkratové reakce, tedy útok (agrese) či únik. Naopak, zůstáváme bdělí jak vůči vnějšímu světu, tak vůči své vlastní reakci na něj a na stres. Svou reakci si VOLÍME. S plným vědomím.

Na jedné z konferencí TEDexu pan Dr. Dan Siegel, zabývající se vědním oborem zvaným interpersonální neurobiologie, vysvětluje velmi názorně (a lidově uchopitelně) vztah mezi jednotlivými částmi mozku a jejich vlivem na náš život: mozkovým kmenem, zodpovědným především za reakce našeho těla, limbickým systémem, zodpovědným za naše emoce a vztahy, kortexem – mozkovou kůrou, zpracovávající především naše empirické zkušenosti a  částí mozku s názvem prefrontální kortex.  Právě ta poslední, prefrontální kortex nebo-li čelní lalok, je evolučně velmi vyspělou částí mozku zodpovědnou za soustředění, chápání, rozhodování,  vzpomínání a za morální i sociální uvažování. Právě tato část mozku má tu schopnost a možnost integrovat, tedy propojit, další zmíněné časti mozku a monitorovat jejich aktivity a usměrňovat je.  Děje se tak, dle Dr. Siegela, díky tomu, že s postupující meditační praxí dochází k propojování nejspodnější části prefrontálního kortexu s limbikem, mozkovým kmenem a kortexem. Neděje se tak však náhodně. Podmínkou je proces, který Dr. Siegel nazývá „TIME IN“, tedy časem, kdy jsme sami v sobě.  Právě v meditaci, kdy si uvědomujeme vnitřní prožitky a procesy jak tělesné (jako např.dech), tak mentální (tok myšlenek), dochází k propojování zmíněných částí mozku. Výsledkem je lepší sebereflexe a seberegulace, lidově řečeno, máme sami nad sebou lepší kontrolu a nevyskakujeme jako čertík z krabičky, zachováváme si chladnou hlavu a lepší odstup od věcí. Mimoto se pozitivní změny projevují také v oblasti učení a paměti, vnímání sebe sama a zaujímání stanovisek. Tyto změny na mozku jsou dokonce prokazatelné na zobrazovacích metodách magnetické rezonance. K prvním monitorovatelným výsledkům se můžeme dopracovat již po asi třech týdnech praxe, k výrazným změnám dochází zhruba po osmi týdnech každodenní praxe.

Za pojmem MINDFULNESS stojí západní věda, ale prapůvod hledejme v prastaré tradici tibetského buddhismu. Právě buddhistická meditace všímavosti, tedy pozorování přítomného okamžiku bez posuzování, představuje jádro mindfulness přístupu. Dnešní mindfulness je však oproštěn od jakýchkoliv náboženství. Jedná se o přístup, který v roce 1979 převzala Klinika snižování stresu v nemocnici Massachusettské univerzity ve Worcesteru. Tento program, který je nazýván MBSR (Mindfulness-Based Stress Reduction) – Snižování stresu pomocí všímavosti, se stal novým proudem v rámci medicíny, psychiatrie a psychologie, jejž můžeme asi nejvýstižněji nazvat pojmem participativní medicína. Využívání mindfulness na klinikách je příležitostí pro pacienty, jak se více angažovat ve zlepšování vlastního zdraví a pohody a doplňuje standardní léčbu. Mindfulness má za sebou dnes již padesátku let klinických zkušeností a více než dva tisíce studií, které prokazují jednoznačný vliv všímavého přístupu a meditační praxe na zdravotní stav těla, imunitu, stav mysli, pocit všeobecné pohody a snižování stresu.

Pokud energii zaměříme do jednoho bodu, dokážeme zázraky.

Uzdravování pomocí meditace vychází z přesvědčení, že každá bytost má vše potřebné k harmonizaci svého stavu, a drobné, někdy i výrazné odchylky od plného zdraví může uvézt zase zpět do normy. Celý tento přístup má jednu velkou podmínku, tělo i psychika člověka potřebují dostatek životní energie. Životní energii přijímáme dechem, sattvickou neboli harmonickou stravou, kvalitním spánkem a vyváženou tělesnou aktivitou. O tuto cennou a léčivou energii ovšem taky přicházíme, někdy vědomě (odchýlením se od svých zdravých návyků), a velmi často také nevědomě, například když věnujeme pozornost mnoha podnětům najednou. To, že ženy jsou schopné multitaskingu a muži ne, je holý nesmysl. Roztržité zaměření pozornosti škodí oběma pohlavím stejně. Možná mají muži v tomto směru vyvinutější pud sebezáchovy… Naše vědomá pozornost skýtá obrovský potenciál, když ji vrháme všemi směry, neomluvitelně s ní plýtváme, pokud ji však zaměříme do jednoho bodu, dokážeme zázraky. Jako nevinné rozptýlené sluneční paprsky, které skrze lupu přeneseme na kousek suchého dřeva – zažehnou plamen…

Tip pro domácí praxi: Věnujte si každý den s plným vědomím okamžiky, kdy budete záměrně vykonávat jen jednu činnost. Dopřejte si nerušeně šálek kávy nebo oběd, aniž byste do ruky brali mobilní telefon a řešili nevyřízenou korespondenci, anebo procházku lesem bez hudby ve sluchátkách, prostě cokoliv bez dalších podnětů odpoutávajících vaši pozornost.

Jak to celé uchopit a kde začít? Certifikované kurzy mindfulness, které se dnes konají už po celé České republice, trvají přesně osm týdnů. Což je doba, za kterou je možné pozorovat výrazné změny jak na mozku, tak v běžném životě. Najednou nás situace, kvůli kterým jsme se cítili vytočení, nechávají v klidu… Během výcviku mindfulness se každý týden sejde skupinka účastníků spolu s lektorem na zhruba 2 hodiny. Představí si téma, meditací si společně projdou a zbytek je domácí praxe. Tedy náš záměr zmírnění stresu nesplní jedno setkání týdně, nýbrž denní samostatná praxe v délce asi 20 – 30 min. Po ukončení výcviku se meditační praxe stane již návykem a je dobré se k ní v obměnách vracet, podle potřeby. Kdo se zajímá více, existují tzv. Follow-up, tedy navazující programy, prohlubující dovednost meditace a její funkční využití např. v práci se strachem, traumatem a jinými náročnými tématy. Osobně věřím tomu, že v osobní praxi je disciplína nadřazena momentální motivaci. I když se vám nechce a hledáte tisíc a jednu výmluvu, proč právě teď nemáte čas, udělejte to. Připomíná mi to starý vtip o dřevorubci, který řezal dřevo tupou pilou. Na dotaz, proč si ji nenabrousí, odvětil, že na to přece nemá čas…

Co si prakticky můžete vyzkoušet? Základní výcvik zahrnuje asi desítku rozličných meditací, jejichž náročnost je odstupňována. Základem, kterým si však všichni procházejí, je meditace na dech.

Tip pro domácí praxi: Meditace na dech – Stačí se posadit do pohodlné pozice s napřímenou páteří a jen pozorovat svůj dech, neposuzovat, neprohlubovat, jen nechat plynout, v duchu si opakovat NÁDECH A VÝDECH, a dechu se držet coby kotvy své pozornosti. Budete sami překvapeni, kam vás vaše mysl během pouhých pěti minut dovede… Jakých barvitých příběhů budete účastníky, jaké fabulace si budete vytvářet… Ovšem to není naším záměrem. Vždy, když nám mysl odvede pozornost k tomu, co nesouvisí s kotvou naší pozornosti, musíme ji vrátit zase zpět na NÁDECH A VÝDECH. Jak jednoduché a složité zároveň. Během těchto návratů mysli k přítomnému okamžiku totiž dochází ke zmiňovanému propojování jednotlivých částí mozku.

VDĚČNOST: Nedílnou součástí výcviku a přístupu mindfulness je podpora vděčnosti. Vše, co nám přijde do života, je třeba ocenit a poděkovat za to. Bohužel velmi často na to v běžném spěchu zapomínáme a pravou hodnotu toho, co máme, si uvědomíme často až tehdy, kdy o to přijdeme…

Tip pro domácí praxi: Předvánoční rituál vděčnosti – Najděte si každý večer chvíli sami pro sebe a vezměte si kousek papíru či rovnou svůj deníček a oceňte a s vděčností poděkujte za malé i větší radosti, jež vám dnešní den přinesl. Pokud si nechcete psát, vyjádřete svůj vděk alespoň v myšlence.

LASKAVOST: Dalším důležitým prvkem je podpora laskavosti.  Spousta z nás není dostatečně laskavá ani k sobě sama, natož tak k druhým ve svém okolí. Těžko nacházíme pochopení, trpělivost a laskavé slovo pro ostatní, když je nemáme sami pro sebe.

Tip pro domácí praxi: Předvánoční rituál laskavosti – Dopřejte malou (i větší) laskavost sami sobě každý den a vědomě si ji užívejte. Až se budete cítit dostatečně nasyceni, začněte plamen laskavosti šířit kolem sebe.

Právě vděčnost a laskavost jsou témata, která propůjčují meditacím další hluboký význam.

O minfulness a meditacích by se dalo povídat hodiny a hodiny. Pro mě není toto téma teorií z moudré knihy, ale odžitou praxí se všemi novými poznatky, ke kterým mě dovedla. Jsem velmi vděčná za to, že mi meditace vstoupila do života. Stále jsme dost materiálně zaměřená společnost a vhledy, které nám meditace nabízí, velmi povznáší a osvobozují duši.

Před tím, než se začneme vymlouvat na to, že okolí nefunguje podle našich představ, začněme hledat řešení u sebe, změňme úhel pohledu, svůj přístup. Používejme své smysly v jejich plném potenciálu, mějme oči skutečně otevřené, poslouchejme a naslouchejme, vychutnávejme si každý pokrm, dotek i vůni. Buďme tady a teď. Žijme svůj život naplno a zároveň vědomě.

Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková – autorka knihy Mateřství a seberealizace, lektorka jógy pro dospělé a děti

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 26. duben 2021

Feng Ren Shui je učení, díky kterému si umíme udržet silnou energii po celý život. Silná energie nám zaručí pevné zdraví, silnou imunitu (která je velmi důležitá, což nám ukázal právě rok 2020), odolnost vůči všem vnějším vlivům, sílu dosahovat ve svém životě našich cílů a také nám umožňuje prožít dlouhý a naplněný život. K tomu využívá práci s energiemi tzv. tří herců: čas, člověk a prostor.

Energie času nám určuje, kdy a co máme dělat. Energie člověka nám pak říká, s kým máme dané činnosti vykonávat. Energie prostoru nám pak umožňuje vytvořit si ty nejlepší podmínky pro danou činnost. Všichni tři herci jsou tak významnými zdroji naší energie a my pak nemusíme vyčerpávat svoji vlastní energii. Tu si uchováme pro sebe, pro kvalitní fungování našeho organizmu.

Proto je uspořádání prostoru pro náš život tak důležité. Významnou úlohu pro sílu naší energie má náš domov. Zde trávíme podstatnou část svého života. Většinou lidé tráví doma více jak polovinu svého života a z toho celých osm hodin spíme. Když si uvědomíme, že během osmi hodinového spánku trávíme v kuse celý čas na jednom místě – v ložnici, tak nám dojde, jak důležitá pro náš život a sílu naší energie je právě ložnice.

Spánek je pro náš život a kvalitu naší energie velmi důležitý. V jeho průběhu dochází k regeneraci našeho organizmu. Ten se v průběhu spánku připravuje na nový den, abychom vše opět zvládli bez zbytečného vyčerpání. Kvalita spánku je tak významná pro kvalitu celého našeho života.

Mnoho lidí vliv spánku na celkový život velmi podceňuje.

Tím, že spíme, můžeme mít dojem, že se „nic neděje“. Ale v rámci našeho organizmu dochází k velmi důležitým procesům, díky kterým máme kvalitní a silnou energii. A právě energie naší ložnice má vliv na to, jakou energii na nový den získáme.

Spánek patří z hlediska Feng Ren Shui k tzv. energii fáze Vody. Je to fáze, kdy vládne největší klid, je to nejsilnější jinová (klidná a pasivní) energie. A právě tuto energii musíme v ložnici co nejvíce podpořit, aby byl náš spánek kvalitní a abychom díky němu získali silnou energii.

V ložnici se tak snažíme vytvořit co nejjinovější prostředí. Musí zde vládnout klid, aby nás v průběhu spánku nic nerušilo. Voda se projevuje tzv. chladem. Tj. ložnice by měla být nejchladnější místo našeho domova. Měli byste zde mít pocit příjemného chládku, jako když si na rozpáleném slunci jdete sednout do příjemného, chladivého stínu. Už jen díky tomuto chladu se energie zpomalí. Tím chlad přispívá k energii klidu. Před spaním je tak velmi důležité, abyste si ložnici řádně vyvětrali a pustili do ní chladivý čerstvý vzduch. Ten je pro kvalitu spánku také velmi důležitý. Víme, že v životě máme dva důležité zdroje tzv. postnatální energie: strava a právě vzduch. Čím kvalitnější vzduch v ložnici máme, tím kvalitnější energii získáme pro nový den.

Energie Vody je dále spojena s energií noci a zimy. Je to období, kdy vládne tma. Proto i ložnice by měla mít co nejvíce tlumené světlo. Tma stejně jako chlad zklidňují energii a zpomalují její aktivitu, a to je přesně to, co potřebujeme pro svůj kvalitní spánek. Proto je důležité, abyste v ložnici před spaním vytvořili příjemné přítmí. Můžete k tomu využít závěsy či různé rolety, abyste zabránili přílišnému světlu zvenku. I vnitřní osvětlení by mělo být spíše tlumené. Před spaním byste si tak měli raději svítit menšími lampičkami než velkým lustrem.

Při spánku jsme také velmi zranitelní, a proto nám ložnice musí dodávat pocit bezpečí. Tomu slouží uzavření. Ložnice by tak měla být před spaním uzavřená před vlivy zvenčí. Zde jsou důležité kvalitní dveře do ložnice, které se musí dát snadno zavřít. Je důležité, aby dveře nedrhly, nevrzaly apod. Dále jsou důležitá i okna. Musí velmi dobře těsnit a být pevně usazená, aby v noci např. poryvem větru nevydávala žádné zvuky apod.

V rámci ložnice je velmi důležitá postel a její umístění. Pro kvalitní spánek je důležité, aby postel byla opravdu pevná a bytelná. Neměla by se nijak hýbat, vrzat apod., tedy nesmí nás v průběhu spánku budit ani pohybem, ani zvukem. Postel by měla být na pevných nohách.

Pod postelí by měl být volný prostor, aby tudy mohla volně proudit energie.

Prostor pod postelí by měl být vždy čistý a uklizený. Pod postel tak nemáme nic ukládat a je důležité, aby zde nebyl prach či jiné nečistoty.

Postel by měla mít vysokou a pevnou pelest za hlavou. Je důležité, aby nám postel hlavu ve spánku chránila a abychom zezadu měli pocit naprostého bezpečí. Pelest by měla být plná. Ideální je, pokud je pelest polstrovaná, aby nám dodávala pocit měkkosti a tepla. Postel musí být umístěna tak, aby měla za hlavou zeď. Neměla by tedy být pod oknem, nebo hlavou do prostoru.

Kolem postele pak musíme vytvořit tzv. pět zvířat: Želva, Drak, Tygr, Fénix a Had. Tato zvířata nám do prostoru přinášejí rovnováhu, klid a pocit bezpečí. Každé zvíře patří k jedné z pěti fází (Želva – Voda, Drak – Dřevo, Tygr – Kov, Fénix – Oheň, Had – Země). Všech pět fází potřebujeme pro náš život, a proto tyto energie musíme posilovat i během spánku.

Za postelí musíme vytvořit pevnou Želvu. To je energie opory a bezpečí, kryje nám „záda“ a hlavu. Želvu můžeme vytvořit právě pevnou a vysokou pelestí postele za hlavou. Želva musí přinášet energii opory a pevnosti, proto musí být pelest plná a pevná.

Po levé straně postele (když ležíme na zádech) má vládnout energie Draka. Tu vytvoříme něčím vyšším jako např. stojací lampou, vyšší rostlinou, vyšší skříní apod. Drak nám dodává pocit bezpečí a chrání nás při spánku z levé strany. Jeho úloha je dodávat nám energii velkorysosti, kreativity, velkých vizí a mocné síly pro náš život.

Po pravé straně pak vytvoříme silnou energii Tygra. Ten by měl být menší a nižší než Drak (přibližně 1/3 velikosti Draka). Tygra může tvořit menší lampa, menší skříňka, svícen apod. Tygr přináší ochranu z pravé strany a dodává silnou a ochranou energii Kovu. Ta je pro nás např. důležitá z hlediska imunity a celkové odolnosti organizmu. Chrání nás tak před napadením zvenčí.

Fénix je pak před námi. Je to energie Ohně a podporuje naše vize, životní naplnění, štěstí a úspěch. Před postel bychom si tedy měli dát nějaký obraz či symbol našich snů, vizí, toho, čeho chceme ve svém životě dosáhnout. Obraz můžete dát na zeď, která je naproti posteli, nebo pokud se vám před postel vejde komoda, můžete si obrázek či symbol vize dát na tuto komodu.

Energie Hada jste pak vy v posteli. Had potřebuje mít pocit jistoty, stability a zázemí (tento Had patří k energii Země). Proto musí být postel opravdu kvalitní, bytelná, pevná a stabilní. V posteli bychom pak měli vytvořit pocit hnízda, do kterého se rádi vracíme. Had má rád teplo, takže postel nesmí působit chladným dojmem. Měla by být měkká a útulná a vzbuzovat příjemný pocit útulného místa.

Důležité samozřejmě je, aby energie ložnice podporovala individuální energie člověka, který v ložnici spí. Zde musíme znát typologii Feng Ren Shui člověka a jí ložnici přizpůsobit. Pokud v ložnici spí partneři spolu, pak ji musíme přizpůsobit i energiím obou partnerů.

Jak jsme již uvedli výše, v ložnici by měla vládnout silná energie Vody. Tu podporuje energie Kovu. K energii Kovu patří čistota a pořádek. Ložnice by tedy měla být vždy uklizená a čistá. Vše by zde mělo mít své místo. Neměl by tu být pocit chaosu a zmatku. Nemělo by se tu nikde válet různé oblečení, či jiné věci. Důležitá je také celková čistota. Úklidu ložnice věnujte opravdu dostatečnou pozornost.

To, v čem spíte, se pak bude projevovat i ve vašem životě.

Je tedy důležité např. hezky zastlat postel a upravit si ji tak, abyste se opět večer do ní těšili. Pozor ale na přehnaný pořádek a sterilitu (může způsobovat problémy s otěhotněním). To není energie vhodná pro život. V ložnici má být tedy určitý pořádek, ale také útulno a příjemně.

V případě, že ložnici používají lidé, kteří jsou sexuálně aktivní, je důležité v ložnici podpořit i tuto energii. Víme, že sexuální energie patří k elementu Oheň. Ten podpoříme např. červenou barvou. Ale pozor, nic se nesmí přehánět. Proto není úplně vhodné si např. ložnici červeně vymalovat. Energie Ohně je velmi aktivní a neumožnila by nám se příjemně zklidnit na spánek. Tím by byl spánek neklidný a nekvalitní. Oheň tak do ložnice dáváme spíše různými drobnými doplňky. Mohou to být např. dva různé červené polštářky jen tak ležérně pohozené na ustlané posteli. Můžete také do ložnice dát červené svíčky nebo růženínové kamínky apod.

Ložnice je také místo, kde partneři tráví dlouhou dobu ve velké blízkosti. Navzájem tedy na sebe působí a tím ovlivňují i energii vzájemného vztahu. Proto je důležité, aby ložnice podporovala energie vztahu. Toho můžeme docílit např. tím, že v ložnici budeme mít různé doplňky ve dvojicích. Např. dvě svíčky, dva hrníčky, dva kamínky apod. Pozor ale na to, že tyto dvě věci nesmí být stejné, tj. dvě různé svíčky (jedna nízká, druhá vysoká apod.), protože vztah tvoří vždy dva různí partneři.

Dále byste měli mít v ložnici fotky s partnerem. Ale jen vy dva sami, nikdo jiný na fotce nesmí být (ani váš pes ?). Mohlo by se stát, že vám pak do vašeho vztahu bude někdo vstupovat. V ložnici byste neměli mít ani fotky svých dětí. Ložnice by tak měla být doménou partnerů, jejich hlavním „sídlem“, které podporuje jejich silný vztah.

V ložnici by nemělo být mnoho květin. Ty přinášejí do místnosti energii Dřeva, a to je velmi aktivní až agresivní energie. Ta by pak velmi narušovala klid spánku a ten nebude dostatečně kvalitní. V ložnici byste neměli mít ani nic, co se hýbe. Např. různé závěsné doplňky (např. zvonkohry apod.). Rozhodně si do ložnice nedávejte akvárium. Pozor také na umístnění zrcadla v ložnici. Zrcadlo nemá mířit na postel, tj. neměli byste se v zrcadle vidět, když v posteli ležíte.

Pokud máte doma málo prostoru a ložnici využíváte i k jiným aktivitám než jen ke spánku (máte tu např. pracovní koutek), pak je důležité, abyste před spaním všechny věci spojené s touto aktivitou uklidili a maximalizovali tak energii klidu a spánku. V ložnici by neměly být žádné elektronické přístroje, protože ruší spánek. Pokud je tam máte, musí být vypnuté a vytažené ze zásuvky, aby nevytvářely žádné rušivé pole.

Věnujte energii ložnice opravdu velkou pozornost. Pocit, že sem chodíte „jen spát“ je velmi nebezpečný. Spánek je opravdu velmi důležitý pro vaši energii, sílu, odolnost i dlouhověkost. Čím kvalitnější prostředí pro spánek si vytvoříte, tím kvalitnější život budete žít.

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 26. duben 2021

Máte ve svém okolí někoho, koho považujete za charismatickou osobnost? Dobře se rozhlédněte. Třeba i zapátrejte ve své minulosti. Najdete? Jak byste popsali ono tajemné charisma? Vybavuje se mi jeden z mých kolegů. Vysoký muž, sportovec – bývalý karatista. Nikdy nepřišel nikam tiše. Jeho kroky rozeznívaly jakýkoliv prostor a jeho hlas zvučel jako fanfáry. Jak magnet přitahoval pozornost svého okolí a očividně mu to dělalo dobře. Fascinoval svými historkami a odvážnými, smělými plány. Provokoval a inspiroval k následování.

Původ slova charisma

Když zapátráte po významu slova, zjistíte, že charisma (odvozeno z řeckého „kharisma“) vyjadřuje ušlechtilost či laskavost. Původ slova je spojován s apoštolem Pavlem a s jeho dopisy napsanými někdy kolem roku 50 n. l. Je v nich prý použité slovo „charisma“ a pro Pavla znamenalo "dar Boží milosti“, tedy „duchovní dar“ – dar řečnictví, zvláštní osobní přitažlivosti a kouzla. A tak, jak je to u darů obvyklé, jejich význam roste s tím, zda se z něho těší jak majitel, tak širší okolí.

Je charisma něčím, čím bylo obdarováno jen pár jedinců, anebo jsme charisma obdrželi při narození úplně všichni a někde jsme jej v průběhu života ztratili?

Svůdná přitažlivost charismatu

Slovo „charisma, charismatický“ z teologie převzal německý sociolog a ekonom Max Weber (1864 – 1920). Všímal si, že síla a moc jedince nevychází jen z úřadu či významné pozice, ale také z jeho osobnosti, z psychologické moci. Charisma nejprve charakterizoval jako jistou „magickou kvalitu“. Pro spis „Wirtschaft und Gesellschaft“ (1925) svoji formulaci upřesnil – charisma tentokrát specifikuje jako nadání těla a ducha, totiž „výjimečný duchovní dar“. Měl na mysli především emocionální a vizionářské schopnosti kmenových kouzelníků, šamanů a válečníků, které podle něj nebyly dostupné každému.

Co utváří to, čemu říkáme „charisma“?

V průběhu času a bádání kolem fenoménu charisma vědci vymezili několik rysů, kterými charismatičtí lidé disponují. Ty rozdělili na charakteristiky vázané na fyzickou stránku jedince (například vzhled) a charakteristiky psychologické, tj. vlastnosti a schopnosti jedince a jejich vliv na ostatní lidi. Charisma začalo být popisováno jako jistý druh talentu. Ten zahrnuje schopnost jasně vyjadřovat přání, potřeby, myšlenky a záměry s patřičnou dávkou emocí, nadšení a zaujetí pro věc, což je způsob získávání příznivců, forma ovlivňování, přesvědčování a mobilizace k akci. Takové lidi často jejich okolí vnímá jako supermany a hrdiny, kteří dokážou nemožné.  Oslovují touhy a přání lidí kolem. Objevují se často v krizi a mobilizují svým přístupem k dosažení náročných cílů. Mohou pozvednout druhé z letargie těžkostí, dokáží je podpořit – posílit jejich sebedůvěru či „nakopnout“ upadající víru, dávají věcem a úsilí opět řád a smysl.

Sama sobě musím přiznat, že obdivuji sebevědomé řečníky, neohrožené myslitele a bodré vypravěče. Třebaže mi teatrálnost a přemrštěná dramatičnost lezou na nervy. Pokud jde o šéfy či šéfové, mám mnohem raději ty, kteří mají „šťávu“. Tíhnu k otevřeným a přímým jedincům, kteří se netají originálními postoji a myšlenkami, silnou osobní vizí. Oceňuji jejich smysl pro humor, pevné držení těla, upravený vzhled, oční kontakt a jakýsi vnitřní magnetismus.

Během své kariéry jsem se však již také přesvědčila o tom, že celá řada vlastností, díky nimž mě daný člověk zaujme na první pohled, se postupem času stane důvodem, proč jsem nakonec zklamaná. Vysoká očekávání, která si vytvářím, se většinou nenaplní a je také snadné podcenit fakt, že vše má svůj rub i líc.

Odevzdáme-li zcela svojí sílu, své schopnosti, svou svobodnou volbu a rozhodování do rukou druhé bytosti či instituce (mnohdy aniž si to uvědomujeme) a spoléháme jen na ně a na to, že je o nás postaráno, hazardujeme s vlastní svobodou a mocí.

Margarita MAYO, výzkumná pracovnice v oblasti vedení a organizačního chování, zjistila, že hledáme záštitu a oporu u silných a charismatických vůdců tehdy, když pociťujeme úzkost a nejistotu. Kdykoliv se nacházíme v těžkostech, toužíme po tom, aby nás někdo „zachránil“ a nabídl nám jednoduché, snadné a bezbolestné řešení. Možná právě toto je důvod, který nás vede k tomu za určitých okolností vyhledávat ty, kteří na první pohled disponují silným sebevědomím a rozhodností, či prostě jen vystupují tak, že se s nimi v dané situaci cítíme o něco lépe a bezpečněji.

Stinná stránka charismatických jedinců

Hluboký vhled do lidských emocí, schopnost lehce vzbudit sympatie a „strhnout dav“ se mohou proměnit v nebezpečný nástroj. O to hrozivější, jde-li o člověka, který díky důvěře, svému šarmu a dalším silným stránkám získal přístup k značným zdrojům a právu o nich rozhodovat. Stále živý je příběh Adolfa Hitlera – z odmítnutého uchazeče o studium umění se rychle vyhoupnul do pozice charismatického a následně mocného „vůdce“ německého lidu. Chtěl si své „štěstí a práva“ vydobýt na úkor jiných lidí a národů.

Ani dnes nejsou výjimkou zprávy podobné těm o bývalém charismatickém šéfovi koncernu Volkswagenu Martinovi Winterkornovi, který byl obžalován z podvodu. Tento významný a neomylně působící muž ve snaze zajistit své firmě co nejvyšší prodejní čísla s co nejvyšším ziskem, prodal miliony dieselových aut značek VW, Škoda, Audi a Seat s nelegálně upraveným softwarem, díky němuž vozy při emisních testech produkovaly výrazně méně škodlivin než ve skutečném provozu. Podobné kauzy spojené se zpronevěrou, krácením daní, falšování dokumentů či zneužití informací, moci k vlastnímu obohacení a prospěchu čas od času otřásají světem politiky a byznysu.

Tyto zkušenosti vedly k přehodnocování významu charismatického kouzla lidí. Ukázalo se, že v určitém okamžiku chtějí charismatičtí jedinci vyhrávat za každou cenu a jsou ochotni tomuto cíli podřídit všechny možné a dostupné prostředky. Přestávají se zajímat o dopad svých činů na své okolí, nezajímají je názory ani postoje lidí, kteří je následují. Nevedou dialog. Rozhodující začnou být jejich osobní ambice, záměry a vize. Právě toto poznání vedlo psychology jako je Robert Hogan, Jonathan D. Raskin a další (1990) k tomu, že si začali klást otázky typu: Čím dokážou charismatičtí lidé své okolí okouzlit a jak zakrývají své ryze osobní motivy? Odpověď byla právě v jejich silně rozvinutých sociálních dovednostech, schopnosti zaujmout na výběrových řízeních – lidé s vyšší mírou narcismu se zpočátku jeví druhým jako lidé se sebedůvěrou a charismatem. Po čase se ovšem projeví jejich pocit nadřazenosti a oprávněnosti osobních nároků. Nevnímají své chyby a nejsou ochotni ani schopni se z nich učit. Zmiňovaný bývalý šéf koncernu Volkswagen Martin Winterkorn byl pověstný tím, že vyžadoval extrémní úctu ke své osobě, běžné u něho bylo zastrašování, nestrpěl nesouhlas.

Achillovou patou těch, kteří jsou obdařeni charismatem, vnitřní energií a přitažlivostí pro druhé, je zdravá sebereflexe, kterou postupně ztrácejí a s ní také míru zodpovědnosti za celek, empatii a soucit. Snad aby nepromarnili život péčí o druhé a mohli si tak připisovat na své konto další vítězství.

 Buďme hrdiny všedního dne

Jak se ukazuje, dnes se již nedá většina našich komplikovaných problémů vyřešit tím, že půjdeme slepě a oddaně v davu za nějakým „hrdinou“. Aby bylo možné postavit se všem spletitým výzvám dnešní doby, je zapotřebí širší perspektivy a skutečné spolupráce rozdílných sil a talentů bez ohledů na překážky a těžkosti. Potřebujeme lepší komunitní fungování a méně výjimečných hvězd, které září na obzoru sami.

A proto je nutné stát se „hrdinou všedního dne“. S tímto konceptem přichází profesor Philip Zimbardo, jeden z nejuznávanějších psychologů na světě. Jeho výzkumy ukazují, že hrdinou se člověk nenarodí, hrdinou je nutné se stát. A k tomu je často potřeba dostat se mimo zónu našeho pohodlí, ovládnout svůj strach. Abychom následovali naši životní vizi, je často potřeba jít jiným směrem, než kam jdou ostatní. Je to příliš těžké a výsledek je nejistý? Ano. Právě v tom je podstata osobní síly a hrdinství. Tento dar je v každém z nás – objevujme ho.

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 12. listopad 2017

 Stojí před vámi ROZHODNUTÍ? Nevíte, která varianta je ta správná a hodit si korunou by nebylo to pravé? Přijměte pozvání Jaroslava Homolky a pojďme si proces rozhodnutí usnadnit.

Začněme v minulosti. Probírat se minulými skutky má cenu pouze v případě, že máme k dispozici doložitelná fakta. Jinak budou za nás mluvit jen ovlivnitelné emoce a domněnky. Pro minulost přestáváme vidět budoucnost.

Když se chystám na nějaké rozhodnutí, změnu, která se týká i ostatních, čeká mě několik kritických míst. Nemohu ostatním vnutit svůj motiv, i kdyby mi připadal sebezřejmější a sebeprospěšnější. Každý člověk má svoje vnitřní pohnutky, svoje ambice, svůj vnitřní motiv. Na mně je snažit se jeho motivaci poznat a vycházet z ní.

Mnoha našimi rozhodnutími někoho ohrožujeme a vzbuzujeme kritiku. Můžeme dokonce narušit svoji síť vztahů. Odpovězte si na otázku: „Jsem ochoten platit za škody, které moje rozhodnutí přinese?“

Pokud chci někoho motivovat, musím vzbudit jeho zájem.

Jak poznám hluboký zájem ostatních? Dáme-li si práci opravdu naslouchat, dozvíme se to velmi rychle. Každý nejraději vypráví o tom, co ho opravdu těší, kam ho vede pozornost, čemu věnuje nejvíce času, co ho tlačí...
A chcete-li se dozvědět ještě víc, dostaňte člověka do krizové situace. I když si to nechceme přiznat, člověk se stále chová spíše jako zvíře. 10 % svého chování máme pod vědomou kontrolou, zbytek jede na „autopilota“, kterého jsme stvořili z našich návyků a rutin. V krizi nemáme čas přemýšlet. Jednáme podle svých zaběhaných návyků a rutin, které nás bezpečně odhalí.

Rezerva nám kryje záda.

Každé rozhodnutí přináší nějaký výsledek. Ne vždycky to musí být ten očekávaný a žádoucí. Potřebujeme mít rezervy, počítat s tím, co se stane, kdyby... Mít připravené záložní zdroje. Rezerva je důležitá, abychom se cítili jistí, naše rozhodování nebylo zkreslené, vedené spíše obavami z možných následků.

Pro svoje dobro proces rozhodování musíme co nejvíce zjednodušit.
Často přešlapujeme na místě a rozhodnutí odkládáme, až se někdy situace vyřeší „sama“ a třeba v náš neprospěch. Proč?
Neujasnili jsme si přesná kritéria, čeho vlastně chceme dosáhnout. Pomůže položit si základní otázky: PROČ, CO, KDE, S KÝM, JAK, KDY, S JAKÝM VÝSLEDKEM.
Jestliže stále nelze rozhodnout, může v rozhodnutí bránit vědomí, že nemáme přesně ujasněné, jak překonat možné překážky. Naše vědomí uklidní, pokud si překážky vypíšeme na papír a označíme tu nejhorší. Tímto procesem se mlhavá obava konkretizuje a lépe najdeme řešení.

I nerozhodnutí je rozhodnutí.

Nelze nerozhodnout, jen toto nekonání nepřinese žádané výsledky. Máme na výběr: řídit se svými emocemi, nebo si stanovit START/STOP systém s jasnými parametry.
Víme, že by se mělo něco stát, ale pokud naše emoce vědí, že v cestě stojí nějaká překážka, velí rozumu: „Odlož to!“ Proto je výhodné vytvořit pro sebe „Rámec bezpečí“, zahnat nejistotu. Zapojíme svého vědomého člověka a připravíme se na možné ohrožení. Probereme si překážky. Odpovíme si na otázky: Co se stane, když moje rozhodnutí neuspěje? Jaké bude řešení, ústupová cesta? Stanovíme, jak překážky překonat.
Po tomto procesu budeme vědět, co nás čeká a přestaneme se bát. Budeme moci v klidu očekávat a předvídat.

Zastav se, rozhlédni, rozhodni se, konej

Pokud je to možné, svoje rozhodnutí nejprve otestujeme na menších úkolech. Na otestování je potřeba 100 dnů, za tuto dobu se spolehlivě upevní nové návyky.
Velká rozhodnutí mají dosah nad tři měsíce.
Největší a nejtěžší rozhodnutí se týkají osobních vztahů či mají dopad na jiné lidi.

Přichází 10. muž

Určitě chceme, aby naše rozhodnutí bylo kvalitní a přínosné pro všechny zúčastněné. Jak poznám, že moje rozhodnutí je funkční? Pomoci může, pokud požádáme o konzultaci někoho, kdo má podobné zkušenosti, podobný zájem.

A na úplný závěr uplatněte techniku nazvanou 10. muž. Přijde chlapík v černém plášti a upozorní na všechna možná kritická místa, aby náš plán neselhal.
(Černý plášť mít nemusí :))

Základní údaje

Nadřazená kategorie: Rubriky

Vytvořeno: 10. kvě 2017

Pokud chceme ve svém životě něco změnit, řešit nějakou situaci jinak – nově, bude mysl hodně vzdorovat a vytvářet katastrofické scénáře. Strašit! Nemá totiž nové řešení ve své databance. Západní civilizace je od útlého mládí vedena k rozvíjení mysli. Vše je třeba promýšlet, vymyslet, rozmyslet... „Mysli přece hlavou! Na co ji máš!“ A tak ztrácíme postupně schopnost vnímat a cítit a jen myslíme. Proto se musíme tolik učit, tedy co nejlépe naplnit databanku, aby měla mysl dostatek dat.

Mysl je nedílnou součástí naší bytosti a asi bychom našli nekonečný výčet situací, kdy je velmi potřebná. Ano, tak to je. Jsou i situace, kdy nám život velmi komplikuje. Je totiž ryze analytická a pracuje POUZE s poznaným. V podstatě bychom mohli přirovnat mysl k počítači, který generuje odpovědi na základě uložených předešlých zkušeností.

MYSL HODNOTÍ A HODNOTÍ

Jdete na procházku s malým dítětem a ono uvidí vrabce. Radostně zvolá: „Pipi.“ Očička se mu rozzáří a pozoruje to ochmýřené malé zvířátko. Hltá každý jeho pohyb. Hlasitě se rozesměje, když vrabčák poskočí. To malé dítě nemá ve své databance mysli příslušná data. Pouze pozoruje srdcem a prožívá přítomnost. A tato přítomnost ho naplňuje štěstím a radostí.
My, jako „chytří“ dospělí, hned dítěti vysvětlíme, že to je vrabec. Obyčejný a dokonce neužitečný pták. Naplníme databanku potřebnými daty. A co to způsobí v životě toho dítěte?
Opět jdeme na procházku. Dítě uvidí vrabce. Hlásí: „Vrabec.“ Dostává pochvalu za vzornou práci s databankou. Tím už bohužel setkání s vrabcem končí. Kontrolu nad situací převzala mysl. Srdce mlčí.
Sami si odpovězte, jak naše „chytrá“ data, obohatila život dítěte...

„Myšlení znamená posuzování. Něco vidíte a posuzujete. Buď něco oceňujete, nebo to zavrhujete.“ (OSHO)

Vidíte květinu, buď řeknete, že je nádherná, nebo že nádherná není. Začnete posuzovat její kvality a vlastnosti. Vaše mysl okamžitě vysílá dotaz do databanky a vrací hodnoty, které se k dané květině hodí. Začíná analýza. Do přítomnosti jsou vynášena data z minulosti a ta je podle nich formována. Jakmile minulost pronikne do přítomnosti, přítomnost jste zmeškali. Jestliže prohlásíte, „tato květina je nádherná“, jde o minulou zkušenost. Věděli jste, posoudili jste. Vyjádřili jste slovy její kvality. Slova jsou soudem. Nyní již nevidíte květinu. Mezi vámi a květinou stojí vaše posouzení její krásy. Vaše minulá zkušenost.

POZORUJME. MILUJME.

Zamilujete se. Krásný pocit. Pocit, kdy do vašeho života přišla bytost, díky které jste byli ochotni naplno otevřít své srdce. A ten mohutný tok Lásky vaším srdcem způsobil ten euforický stav, stav zamilování. Před vámi stojí váš milovaný. A už to jede: Je nádherný! Je pozorný! Je ohleduplný! Je... A je vymalováno J! Mezi vámi a vaším milým stojí vaše posouzení – „Kluk z plakátu“. A jak to bude dál? Váš milý začne vykukovat zpoza plakátu. Začne ho ničit. Křičet: „Haló! Tady jsem!“ Až se mu to nakonec povede. A co uslyší nyní? „Ty ses úplně změnil! Takového tě neznám!“ A pro jistotu zavřeme srdce. A přitom náš milý jen upozorňoval na clonu, kterou mezi vás vložila vaše mysl.

A co s tím? Přesně to, co učí východní metodologie. Pozorovat! Nikoliv analyzovat.

„Jestliže analyzujete, chodíte stále dokola. Když pozorujete, vystoupili jste z kruhu.“ (OSHO)

Když vám řeknu, „dívejte se na květinu, ale nepřemýšlejte“, pak není dovoleno mluvení. Co tedy můžete dělat? Můžete být jenom pozorovatelem. Jestliže jste přítomni bez myšlení, jestliže na něco pouze pohlížíte, je to pozorování. Pozorování tedy znamená pasivní vědomí. Myšlení je aktivní, něco děláte. Ať už vidíte cokoliv, něco s tím děláte. Nejste jen pasivní, nejste jen zrcadlem – něco děláte. A jakmile něco děláte, pak jste tu věc už změnili. Ta věc ve vašem životě již neexistuje. Existuje už jen projekce vaší mysli. Pozorování je prožívání čistého bytí. Jste vy a je květina. Pozorováním máte možnost prožít přítomnost, prožít setkání s květinou, stát se jí.

Stejné to je s naším milovaným. Tady není potřeba moc vysvětlovat.

Nejkrásnější chvíle prožíváme, když mlčíme v objetí nebo když se mlčky držíme za ruce.

Jen být. Jen pozorovat. Jen vnímat. Být jedním. Ach!

Chcete-li prožívat, pozorovat, být v přítomnosti... vynechte slova. Když jíte – jezte beze slov. Když jdete – jděte – nemluvte. Pouze jděte, třeba jen několik sekund, a zahlédnete jiný svět – svět beze slov, skutečný svět, nikoliv svět mysli, který si člověk v sobě vytvořil. Užívejte chvíle „tady a teď!“

Přeji vám láskyplné jarní dny.